Vzkaz
Vzala tužku a papír...začala psát dopis na rozloučenou. Je to pro ni těžké a neví co napsat...neví co napsat, aby ji pochopili, protože neumí psát a říct své problémy. Jak jí kvůli tomu odpustí to, co chce udělat? Jak jí to budou moct odpustit? Říká se: Nevidomost je sladká věc...Ale pro ni je hořká. Potřebuje, aby aspoň někdo věděl, ale ona to neumí...Neumí nic říct...nenaučili ji mluvit, proto nemluví...nenaučili ji psát....proto to ani napsat nemůže...Je jen ona a její vnitro, které je rozdrásáno....jen ona a její bolest, kterou už není schopná snášet.
"Pomozte mi někdo!" chce vyřvat do světa. "Zachraňte mne před tou bolestí..." chce vyřknout k nějakému člověku, ale ona to nedokáže. Neumí to... Proč mne nenaučili mluvit či psát?Proč? Ptá se sama sebe každým dnem. Ach ano..naučili mne mluvit i pást, ale ty sola, které mne oni naučili jsou zbytečná...nechci psát slova...chci psát sebe samu... Není toho schopna. Po tvářích se jí linou slzy. Slzy které roní každičký den a nikdo je nevidí. Stojí mezi lidmi a nikdo ji nevidí. Jako by byla pouhým duchem. Duchem, který žije. Jaký to hrozný protiklad. Jak by tohle někdo mohl říct? Něco, co se naprosto popírá...
"Jsi v pořádku?" ozvala se ode dveří její matka. Ani se na k ní neotočila, protože věděla, že to nemá cenu.
"Ano mami...jsem v pořádku..." hlesla potichu. Tahle odpověď její matku naprosto uspokojila, takže jí nebrání v tom, aby se starala zase o svoje telenovely v televizi. Nechala svoji dceru opět samotnou. Vlastně samotnou ne....nechala ji v jednom pokoji s její bolestí a žiletkou položenou na kusu papíru, kam chtěla napsat dopis na rozloučenou. Slova jsou zbytečná... činy jsou jen čiré zoufalství...život je umírání...Tak co mi potom ještě zbývá? Mne nezbývá nic... Znovu pohlédla na kus papíru před sebou. Je čistě bílý...Bílý....Při té vzpomínce se pousmála. Jsi jako bílá lilie...tohle mi říkávali... Bílý papír zmáčel další příval slz. Já nejsem bílá...jsem černá! Zmačkala papír a mrštila jím přes celý pokoj. Copak mne nikdo nechápe?! Nikdo?! Křičí její srdce a krvácí. Krvácí vevnitř. Vzala do ruky tu ostrou věc, která ji má vysvobodit. Slova jsou zbytečná... Přelétlo jí v mysli. Přejela si ostrou hranou po zápěstí a začaly jí z rány vytékat pramínky krve. Zaryla hlouběji, až se jí zamotala hlava a ruky padla kolem těla. Několikrát rychle zamrkala. Zapomněla přece jen něco napsat, ale není si jistá, jestli to zvládne. Musí to napsat. To jedno slovíčko...NÉ! Zakřičelo její srdce. Neudrží v ruce tužku. Po tvářích jí stékají další a další slzy. Už se jí klíží oči. Musí to napsat! Začala zkrvavenou rukou psát po čisté desce stolu. Poslední krvavý vzkaz. Udělala poslední čárku na svém vzkazu a ztěžka dosedla zpět na židli. Má před očima černo a na tváři se jí vytvořil úsměv. S úsměvem naposledy vydechla...
Její matce začíná být úzko. Ví že se něco děje s její dcerou, ale pro ni je důležitější tento díl její oblíbené telenovely. Musí přece vědět, jestli se dají dohromady nebo ne, i když je to nad slunce jasné. Dodívala se na posledních několik minut a jde se podívat na svoji dceru. Jakmile otevřela dveře, začala křičet. Její dcera...všude krev...nedýchá...Zamotala se jí hlava a omdlela.
"Opravdu nevíte, proč to udělala?" ptá se jí policista, který přijel na zavolání jejích sousedů. Uslyšeli křik...
"Nevím..." vzlyká a snaží se uklidnit. Tělo její dcery už odvezli. Policista jen přikývl, vyřkl pár slov, které ji její dceru nevrátí a mají ji utěšit, otočil se a odešel. Ještě hodnou chvíli seděla na místě, kde se zhroutila a poté ji přivedli k sobě. Neodvážila přiblížit se k místu, kde viděla svoji dceru mrtvou. Zvedla se, že odejde, ale něco jako by ji táhlo k onomu místu. Udělala pár kroků, ale pak se zastavila. Nemá k tomu dostatečnou odvahu. Zavřela pevně oči a udělala dalších pár kroků. Odvážila se oči otevřít a pohled jí padl na stůl, kde jí dcera nechala krvavý vzkaz. Jen co ho uviděla, utekla rychle z domu. Musí pryč! Tolik jí to vyděsilo. Běží přes ulici a chce být co nejrychleji co nejdál od toho domu. Poslední co uslyšela bylo skřípění brzd.
"Tohle je už pět let neobydlený dům. Žila tu jedna mata s dcerou, ale momentálně je, jak jsem říkal, pět let prázdný..." provází po domě jeden muž nové nadějné kupce. Už pět let se ho snaží prodat, ale jako by si to sám dům nepřál.
"Jak to, že je tento skvostný dům takovou dobu prázdný? To ho nikdo nechtěl koupit?" zajímá se mladá žena. Jen se nad její otázkou pousmál, ale neodpověděl. Pokračuje v prohlídce domu. Jeden pokoj, ale jako vždy vynechal. Pokoj, kde se zažraly stopy krve hluboko do podlahy. Pokoj, kde zůstal všechen původní nábytek, který nejde odstranit...Pokoj s krvavým vzkazem, který i když se ho snažili něčím zakrýt, byl vidět, a přes látku prosákl, i když je krev už dávno zaschlá...S krvavým vzkazem, který zabil...Vzkaz, který napsala zoufalá dívka...
"Líbí se vám tento dům?" zeptal se jich, když už si celý dům prohlédli, až na onu místnost.
"Dům je úchvatný..." rozplývá se mladá žena. Podívala se na svého manžela, který je stejně nadšený jako ona.
"Bereme ho!" řekli svorně.
"Výborně! Myslím, že smlouvy na koupi a další věci můžeme podepsat hned." vytáhl všechny papíry a dal je manželům k podpisu. Manželé nadšeně přikývli a chtěli již smlouvu podepsat, když je zarazil ostrý hlas postarší ženy, která bydlí hned vedle domu.
"NE! Nepodepisujte to! Nekupujte ten dům!" běží zbrkle k nim. "Nekupujte ho!" všichni na ni nechápavě hledí, až na prodavače, který spíše nenávistně. Už se toho domu chtěl zbavit! "Je prokletý! Zabila se v něm jedna mladá dívka a nechala v něm krvavý vzkaz! Zabila tím vzkazem svoji vlastní mámu. Vyděsila se a chtěla utéct. Srazilo ji auto."
"Povídačka!" odfrkl si prodavač, i když moc dobře ví, že to povídačka není.
"Žádná povídačka! Žiji vedle toho domu dlouho. To já volala policii, když jsem z toho domu slyšela křik matky té dívky, která se zabila. Od toho osudného dne již po celých pět let slýchávám z toho domu smích..."
"Jdeme jinam, miláčku...pojď..." odcházejí poslední kupci. Dnes již třetí. První dva páry mladých lidí vyhnal chlad, který v tom domě pociťovali. Snažil se jim vtěsnat do hlavy, že je to jen chlad zvenčí, ale oni to pociťovali jako chlad, který jim usedá na plících a dusí je. Za vše může jen jeden krvavý vzkaz. Vzkaz, který hlásá "ZEMŘEŠ!"