Utopená v beznaději
Plakala. Z jejích ocelově modrých očí kanula jedna perla beznaděje za druhou. Smíchávaly se s černou řasenkou a stékaly po jejích bledých tvářích až k rozechvělým rtům. Přerývavě oddechovala a mlčky hleděla na svůj odraz v zrcadle. Na mysl se jí drala jen jediná otázka. Jen jedna jediná a přesto jí nikdo nedokázal na ní odpovědět: proč?
Konečně se dokázala odtrhnout od svého zoufalého odrazu naproti sobě. Už se dále nedokázala dívat na tu zhroucenou dívenku, která jí byla tak cizí a přesto byla její věrnou kopií. Třesoucími prsty se dotkla dvířek od skříňky. Věděla, že to, co chce udělat, nic nezmění, že to nikomu nepomůže. Ani jí. Možná, snad na chvíli, ale pak? Pak to bude ještě horší, než předtím.
Snažila si sama sobě namluvit, že se nic neděje, že je jen ve zlém snu. Přála si, aby se každou chvílí probudila z té noční můry, ve které se náhle ocitla. Jenže čím více doufala, tím více jí bylo jasnější, že tohle není sen. Byla ta skutečnost. Realita, která nemá nad ničím a nikým slitování. Život, který se neohlíží na city, které lidské bytosti mají, ačkoliv ne všechny dokáží cítit.
Ona však cítila. Cítila až moc, až příliš a přesto necítila vůbec nic. Byla zmatená. Zoufalá. Toužila se skrýt. Skrýt se před pravdou, před skutečností, která ji pronásledovala s každým jejím pohybem, s každým nadechnutím. Přála si uniknout pařátům beznaděje a schovat se v náručí pochopení. Jenže žádná náruč se jí nerozevřela.
Vzpomněla na starou známou. Toho času byly nejlepší kamarádky. Ach, ano, její Kámoška. Jak ji nenáviděla a milovala. Cítila, že ji dnes večer bude potřebovat víc, než cokoliv nebo kohokoliv jiného. Věděla, že by se potom konečně dostavil ten očekávaný příval cítění a otupění, pochopení a snad i úlevy. Viděla v ní možnost útěku. Útěku před krutou pravdou. Pravdou, která zabijí.
Ne však ji. Kdyby to tak bylo! Kéž by šla po ní, ale ona toužila po někom jiném. Po osobě, která ji byla tak blízká a přeci se poslední dobou sobě tak vzdálily. Snad to bylo kvůli období, kterým dívka právě procházela, tak, jako každý jiný dospívající, snad tím.
Ale teď už to bylo všechno stejně jedno! Věděla, že se to všechno pokazilo. Nechtěla si to připustit, avšak cítila, že už to nikdy nebude jako dřív. Jak by také mohlo?! Vždyť ona, ta, kterou měla tolik ráda, bojovala o holý život. I kdyby tuhle bitvu vyhrála, jen stěží se dalo věřit tomu, že by se dokázala postavit osudu. Osudu, který na ni čekal, zvládne-li jeden boj. Věděla, že po něm přijdou další boje…a pak další a další. Tohle byl nerovný souboj. Ta bytost, která jej měla svést, neměla žádnou šanci. A ona si to moc dobře uvědomovala.
Pootevřela dvířka od skříňky. Dech se jí vzrušením zatajil. Uviděla ji. Byla tam. Jako by čekala jen na ni. Jako by na ni křičela: "Tak se zase setkáváme, přítelkyně. Už dlouho, dlouho jsme se neviděly. Snažila ses zapomenout, že? Ale to je nemožné. Mě se nedokáže nikdo vzdát. Jsem až příliš dobrá na to, aby si mě opustila. A ty to víš. To proto si dnes přišla. Chceš, abych ti zase ulehčila trápení, že je to tak? No tak, vezmi mě do dlaní. Konečně zase budeme spolu. Pomůžu ti, tak jako vždycky."
Dívence náhle po paži přejela husí kůže. Nevěděla, co má dělat. Má po ní sáhnout? Nemá? Dokáže se jí vzepřít? Opět se rozplakala. Bylo toho na ni příliš. Tolik si přála jen jediné říznutí, stačilo by jen úplně maličké. Věděla však, že by nezůstalo jen u toho. Z jednoho by jich bylo deset. Z deseti dvacet. A z dvaceti? …
Pohled jí opět zabloudil ke svému odrazu na skle. Kdo byla ta dívka, která na ní v zrcadle těkavě pohlížela? Byla jí tak podobná. Znala ji však? Zdála se jí tak cizí. Chtěla udělat něco, co by jí ještě více pohřbilo, už tak dost hluboko. To nesměla dovolit! Níž už přeci klesnout nemůže! Je vlastně vůbec ještě nějaké níže?
Stále ještě třesoucíma rukama přejela po dřevěném povrchu skříňky. Ještě naposledy jí pohled utkvěl na staré známé. Na kámošce. Krvavé kámošce, jak jí s oblibou říkávala. Jedním letmým pohybem ruky skříňku náhle zavřela. Ihned pocítila úlevu. Věděla, že vyhrála boj. Jen jeden nepatrný boj. Dokáže však i její milovaná osůbka vyhrát ne jediný důležitý boj? Alespoň boj o život?
Tolik si přála, říci jí všechno, co jí právě tížilo srdce. Chtěla se jí omluvit, obejmout ji, jako dík. Dík za to, čím pro ni byla. Nebyla jen příbuznou, byla pro ní mnohem důležitější. To se však už asi nedozví… Věděla totiž, že i kdyby mohla sedět vedle ní na posteli a všechno tohle jí povědět, ona by ji neslyšela. Měla poškozený mozek. Nedokázala by zareagovat a dokonce jí ani porozumět.
"Proč se to jen muselo stát?" Vyčítala si dívka a posadila se na okraj ledové vany. Nevšímala si toho nepříjemného chladu na kůži, který pomalu prostupoval celým jejím tělem. Věděla, že jí nedokáže pomoci. Když i doktoři byli bezmocní, co zmohla ona? Cítila se tak zbytečná! Zevnitř, jako by ji pálil žár. Obrovský žár výčitek a viny. Ale za co vlastně mohla? Že tomu nedokázala zabránit? Ale to přeci nedokázal nikdo!
Rozteklá řasenka odkapávala na čistě bílý povrch vany. Dívka od toho nedokázala odtrhnout oči. Věděla, že místo řasenky jí teď mohla stejně odkapávat jedna kapička krve za druhou. Ale ona odolala. Dokázala přemoci tu obrovskou touhu, která ji zevnitř ničila. Bylo to však správné rozhodnutí? Nejspíše by každý ihned odpověděl ano. Ale nikdo nebyl v její situaci. Nikdo necítil to, co ona. Pro všechny ostatní to byla tak jednoduché, říci ano. Pro ní to byl nadlidský souboj. Boj, o kterém nevěděla, zda ho dokáže znovu vyhrát.
napsala: Ajleen