Netuším proč...
"Netuším, kdo jsem. Nemám nic. Nemám pro co žít…"
"Ani žádné přátele?"
"Co je to přítel? Zapomněla jsem…Nikdo mi nerozumí…Rodina mě odsuzuje..Jediná osoba, která mi rozuměla před dvěma lety zemřela…Jsem sama…Nemám pro co žít…"
"Nikdys žádného přítele neměla?"
"Ach ano…Jednoho ano…před léty jsem ho ztratila…"
"A jak jsi ho ztratila?"
"Netuším…Dostal se na školu, která je daleko…Zůstal tam na internátě a domů se vracel jen na prázdniny a to jen občas…"
"To jsi ho ale neztratila…"
"Nevídali jsme se…Psali si jen dopisy…"
"Tak to zůstal tvým přítelem…"
"Ne…"
"Jak to?"
"Dopisy byli pořád kratší a kratší až jednou se přestalo psát úplně…"
"Jak je to dlouho?"
"Zítra to bude přesně tři roky…" chlapec stojící naproti zlomené dívce zavřel oči. Po tváři mu stekla slza.
"Víš to jistě?"
"Ano…Počítám každý den samoty…"
"Opravdu nemáš nikoho?" zachraptěl potichu.
"Ne…Nikdo mne nedrží nad vodou…všichni mají aspoň jednoho přítele, který mu pomůže a podrží ho za každé situace…Já jsem výjimka potvrzující pravidlo…" chlapec byl v koncích. Proč se na ni vykašlal?! To on tohle způsobil! On byl jediným přítelem, kterého měla!
"Žij pěkně a se štěstím…" rozloučila se a odešla. On zůstal stát na místě jako opařený. Věděl, že si něco udělá, ale nevěděl, co má udělat. Odešel prostě domů a myslel na nejhorší.
Druhý den šel za ní domů. Otevřela její matka…
"Mohu mluvit s Anastázií?" vyhrkl hned.
"Nemám tušení kde je a je mi to fuk! Doufám, že se už nevrátí!" řekla mu a zabouchla dveře. V chlapci hrklo. Proboha! Co to udělal! Okamžitě se rozeběhl po vesnici. Proběhl každý kout. Byl čím dál víc zoufalý. Tohle nechtěl! Něco ho napadlo. Okamžitě se rozeběhl k mostu. Mostu nad jednou hlubokou řekou. Vběhl na most a podíval se z něj. Ne! Tohle ne!
"Anastázie!" vydechl zoufale. Po tvářích mu začaly téct slzy. Dole na břehu řeky leželo mrtvé tělo bledé dívky jako sníh. Na tvářích měla nepatrný úsměv. Seběhl k ní dolů. Klekl si k mrtvému tělu dívky. Tohle nechtěl! To on to způsobil! Kdyby ji tenkrát neopustil, tohle by se nestalo! Vzal její mrtvé tělo do náruče a přitiskl ji k hrudi. Obloha byla temná jako jeho mysl…