Andílek
Den plný slunce mě vybídl k procházce po parku. Jako snad každému zamilovanému člověku mi připadalo, že mi nic nechybí. Že mi skoro nic nechybí ke štěstí. Být tak se svým miláčkem více, to by mi úplně stačilo. Jenže zrovna tohle mi nechtělo štěstí dopřát. Procházela jsem parkem, kolem mě bylo plno zamilovaných páru. Seděli na lavičce, líbali se a užívali si toho, že jsou spolu. Alespoň někdo je zcela šťastný. Říkala jsem si v duchu.
Ani nevím proč, ale můj pohled zamířil k jedný dvojici. Oba byli sobě plně oddáni. To se mi zdá! Prosím, ať je to sen!?! Jenže nebyl. Oči se mi zalily slzami. "Páťo?" Šeptnu sotva slyšitelně, ale muž sedící na lavičce se otočí a ulpí na mě pohledem. "Andílku?" Vykulí na mě oči. Je stejně překvapený jako já. "Jak si mohl?" Zlomil se mi hlas. Otočila jsem se a vyběhla jsem pryč. Ten, kterého jsem milovala tak, že bych pro něj obětovala život mě podvedl. Nemohla jsem tomu uvěřit.
"Andílku počkej!" Slyším za sebou Patrika jak na mě křičí. Přeběhnu silnici a zatáčím za roh, ale přece jen se zastavím a otočím se na něj. Vběhnul za mnou do silnice. Všimla jsem si, že se vysokou rychlostí blíží kamion. "Patriku vrať se! Nech mě bejt!" "Není to jak to vypadá, miluju jenom tebe andílku, vždyť to víš." Jeho oči se na mne upnuly. Hleděl jen na mě. "Patriku uhni!" Ale on se nehnul. Miluju tě, znělo mi v uších. Rozběhla jsem se k němu a strčila do něj až spadnul na chodník. Já už nestihla uhnout. Ucítila jsem jen surový náraz a já se zkácela k zemi. "Já tě taky miluju Páťo." Patrik stál jako přikovanej k zemi. Žádnej pohyb, ani mrknutí. Do očí se mu začaly drát slzy. "Andílku." Vydechl a zhroutil se na zem.
napsala: Ajleen