Jdi na obsah Jdi na menu
 


Snění nebo realita?

6. 12. 2008

Jsem motýlem, co kdysi radost milencům přinášel,

jsem stínem, co kdysi strach samotářům naháněl.

Jsem sluncem, bez kterého se nedá žít…kéž by, ale jsem…

…proto dneska musím Smrt políbit!

-

Všichni kolem mě prochází, bez povšimnutí.

Cítím, že tu jen zavázím.

Nic už mě tu nedrží…to život,

život je mi zátěží!

-

Ten, kdo jednou lásku poznal,

jen těžko hledá ztracené srdce.

A ten, kdo poznal lásku k bolesti,

jen těžko dokáže žít bez ní!

-

Když kapičky krve stékají po kůži,

toužím plakat, řvát a zase milovat!

Přeji si spálit tu pichlavou růži,

kterou mi trny do srdce zapíchal!

-

Najednou jsem pro všechny jen vzduch,

když potřebuji od někoho slyšet: "Mám tě rád."

Můžu klidně čekat, minuty, měsíce, roky,

ale toho se nikdy nedočkám!

-

Můžu se zase v bolesti utápět

a krev mou kůži bude zkrápět,

ale to není řešení!

Podívám se na jiný,

jak jen to dělají,

že je jim všechno tak lhostejný?

-

Kde jsou ta stvoření, co říkají si vznešeně lidé?

Vidím jen nestvůry, co druhým rvou srdce!

Kde je ta láska, co držela mě při životě?

Proč? Proč mě všichni nechali o samotě?

-

Byla jsem motýlem, co kdysi radost milencům přinášel,

byla jsem stínem, co kdysi strach samotářům naháněl.

Byla jsem sluncem, bez kterého se nedalo žít…

…byla jsem, i když jen ve snech…

-

Stačí si přestat tuhle krásu nalhávat,

Jen podívat se pravdě do očí!…a umírám…

Zase jsem nestvůrou, člověkem,

který dokáže jen sebe milovat.

Tohle už nesnesu, já nejsem jednou z nich!

Dokážu se všeho vzdát!

-

Nehodlám si na někoho jiného hrát!

Jen mávnutí perutí a srdce utichá,

to Anděl Smrti mi sundal masku člověka

a před životem mě přišel hřát…

napsala: Ajleen

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář