Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nikdy není pozdě

6. 12. 2008

Když se mi do mozku zarývají tóny Smrti,

nemůžu dýchat, nemůžu plakat ani řvát!

Vím, že je konec. Pak už mě nic nečeká.

Nic, než zapomnění a tma.

-

Když se mě dotýkají ty ledové ruce,

cítím, jak se mi zastavuje srdce.

Mráz po celém těle,

i duše mě zebe.

-

Chci pryč! Ať už to skončí!

Ale nemůžu! Vím, že tu jsou mí Andílci!

Nemůžu je přeci nechat samotné…můžu?

Nebo ne?

-

Tváří v tvář hledím Smrti do očí,

nedýchám, nepláču, jen čekám.

Co bude dál?

Konec?

Klid?

-

"Ani jedno z toho nemůžeš mít!"

Dotkne se Láska jemně mého ramene

a usměje se na mě tajemně.

-

V jejích očí je tolik citu.

Najednou zase toužím žít!

A přitom jsem chtěla dospět klidu.

Ale nemůžu, nemůžu jen tak odejít!

-

Plna odhodlání a důvěry pouštím se Smrti.

Ohlédnu se. Rozeběhnu se za světlem.

"Kde jen to jsem?"

-

Opatrně otevřu oči a polekaně se nadechnu.

Kolem mě jsou oni! Moji Andílci! Ale proč pláčí?

Pohladím je po tvářích a setřu jim slzy.

Už zase cítím srdíčko, jak do rytmu mi potichounku buší…

napsala: Ajleen

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář