Nebeská láska
V závoji noci se k sobě přitisknuli,
královna Tma je ukryla pod křídla.
Ty krásné, společné chvíle již pominuly,
On navždy odešel, ona zůstala sama.
-
Tenkrát ještě byli spolu,
bojovali proti všem, proti všemu!
Celý svět jim záviděl,
tu touhu, s kterou prožívali každý den.
-
Teď dívka bloudí lesem zapomnění,
sama, zoufalství se jí zarývá pod kůži.
Do srdce život ji zasadil smrtelný trn růže,
tak krásná, tak čistá květina, jak ubližovat může?
-
Bodá ji, co proti životu zmůže?
Krvácí, co zmůže proti smrti?
Křičí tu v zoufalství, nikdo jí už nepomůže,
může smrt přemoci anebo nemůže?
-
Bledé má tváře,
lehký je šat.
Nad hlavou záře,
z měsíce, snad.
-
Vítr z ní strhává veškerou naději,
teď už jí nezbývá, než padnout na kolena.
Klečí a prosí tu za odpuštění,
pláče a pod ní se na zemi rozplakala i hlína.
-
Havranů hejno jí prolétlo nad hlavou,
z posledních sil k nim pozvedla tvář.
Cítí že umírá, bitva je prohranou
a konečně rozpoznává onu zář.
-
Není to měsíc, nejsou to hvězdy,
to světlo, to je tisíckrát krásnější.
Přivírá oči, poznává schody,
sní snad? Copak si tohle zaslouží?
-
Dech se jí zatajil před vší tou noblesou,
z nebes k ní přilétají andělé.
Na křídlech do věčného světa ji ponesou,
po schodech k ní přistupují přátelé.
-
"Vítej, sestro." Vezmou ji mezi sebe.
"Už dlouho jsme tu čekali, na tebe."
Děvenka nevěří svým vlastním očím,
naproti ní stojí…div se jí srdce radostí nerozskočí!
-
"Ty, můj milý?
Tak dlouho jsme se neviděli!"
Utíká po schodech ke vší té kráse,
opouští tělo, života vzdá se.
-
Nemá čeho litovat,
co více by si mohla přát?
Teď už bude stále jen milovat,
v nebi ji bude láska hřát.
napsala: Ajleen