Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dlakovo prokletí

6. 12. 2008

Se strašlivým tajemstvím,

z lesů Zakletých přicházím.

Každou lidskou bytost co zřím,

každou mile-rád zardousím.

-

Jak zrůda, plížící se okolím,

jako ďábel, co jen na tebe čeká.

Já náhle ze stínů vystoupím,

je pozdě, děvče, se mě lekat.

-

Tvá běloskvoucí kůže náhle potřísněná jest.

Potřísněná krví, tvým životem a přec,

vím, že tě čeká, to samé co mne,

nemohu tě nechat, ne takhle, ne teď.

-

Ještě do tvých očí hledím,

vím, že boj máš uvnitř sebe.

Jedním prokousnutím chřtánu

já právě zachránil jsem tebe.

-

Nevěříš? Je to však pravda,

jinak bys´ byla stejná jako já.

Všechny, cos´ kdy měla ráda

by si s chutí zabila.

-

Sic zrůdou mohu se vám zdát

a mé činy jsou vám odporné.

Však nejsem nic míň, než vy jste rád

člověk je také uvnitř mne.

-

A že zvíře na okamžik ze mne stává se…

No a? To není ono, které vraždit chce.

To právě člověk, největší zrůda na světě

touží chladně po další odvetě.

-

Srdce prokleté,

jenž životem mě provází

a v duši zvíře i člověka zase

toužícího zabíjet nacházím.

-

Však mého prokletí mě nikdo nezbaví,

zbývá mi jen čekat, až pán se unaví.

Pán v úplňku, tak zákeřný a prohnaný

a přeci ho miluji…tak laskavý a bezbranný.

napsala: Ajleen

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář