Dlakovo prokletí
Se strašlivým tajemstvím,
z lesů Zakletých přicházím.
Každou lidskou bytost co zřím,
každou mile-rád zardousím.
-
Jak zrůda, plížící se okolím,
jako ďábel, co jen na tebe čeká.
Já náhle ze stínů vystoupím,
je pozdě, děvče, se mě lekat.
-
Tvá běloskvoucí kůže náhle potřísněná jest.
Potřísněná krví, tvým životem a přec,
vím, že tě čeká, to samé co mne,
nemohu tě nechat, ne takhle, ne teď.
-
Ještě do tvých očí hledím,
vím, že boj máš uvnitř sebe.
Jedním prokousnutím chřtánu
já právě zachránil jsem tebe.
-
Nevěříš? Je to však pravda,
jinak bys´ byla stejná jako já.
Všechny, cos´ kdy měla ráda
by si s chutí zabila.
-
Sic zrůdou mohu se vám zdát
a mé činy jsou vám odporné.
Však nejsem nic míň, než vy jste rád
člověk je také uvnitř mne.
-
A že zvíře na okamžik ze mne stává se…
No a? To není ono, které vraždit chce.
To právě člověk, největší zrůda na světě
touží chladně po další odvetě.
-
Srdce prokleté,
jenž životem mě provází
a v duši zvíře i člověka zase
toužícího zabíjet nacházím.
-
Však mého prokletí mě nikdo nezbaví,
zbývá mi jen čekat, až pán se unaví.
Pán v úplňku, tak zákeřný a prohnaný
a přeci ho miluji…tak laskavý a bezbranný.
napsala: Ajleen