Jdi na obsah Jdi na menu
 


Válka Vládkyně ledu 6

5. 12. 2008

Už uplynuly další tři měsíce a je tu březen. Škola je zase v plném proudu a Harry zase nemá čas se jít za ní do lesa podívat. Ona to moc dobře ví…

"Harry, už nám konečně řekneš, o čem pořád přemýšlíš?" dorážel na něj znovu Ron. Harry už zase přemýšlel.

"Ne…" odporoval.

"Aha…a proč?"

"Rone! Tak ho nech, ne?" přerušila ho Hermiona. Už ji docela štve, jak na Harryho doráží. "Kdyby nám to chtěl říct, tak nám to řekne!"

"Ale…"

"Rone!" výhružně se na něj podívala.

"Už sem zticha!" řekl pod jejím pohledem. Harry se ušklíbl. Právě dělal domácí úkol z lektvarů a vůbec mu to nešlo.

"Ukaž!" řekla podrážděná Hermiona, když se na něj podívala, jak se s tím moří.

Je víkend a mají povolenou vycházku do Prasinek. Počasí ale moc nepřeje. Hermiona s Ronem jdou do Prasinek, ale Harry nešel. Rozhodl se, že dneska půjde do lesa…vzal si neviditelný plášť a vytratil se z hradu. Proplétá se mezi stromy a hledá ji. Ovšem ví, že ona si ho najde sama.

"Ahoj Harry…" ozve se mu zase u ucha. Už ho to moc nepřekvapilo, ale stejně se lekl. Ona se vždy u jeho reakce ušklíbla. Tentokrát to nebylo jako vždy, kdy jen stáli proti sobě a ona mu něco říkala. Spíš se spolu šli projít. Měli k sobě zvláštní důvěru. Už se prochází půl hodiny…

"Proč mi věříš?" zeptala se Harryho náhle.

"Co?" nechápal ji.

"Proč mi věříš?" zopakovala svou otázku.

"Sám nevím…něco mi říká, že bych ti měl věřit…" zamyslel se nad tím.

"Zrovna mě?" ušklíbla se. Mě, která zabila tolik lidí?"

"Kolik jich bylo?" zajímal se jen tak Harry.

"Sama nevím…" ušklíbla se. "Nezeptáš se ani, proč?" pozvedla obočí.

"Měl bych?"

"Možná, že ano…" zamyslela se.

"Proč si je zabila?" zeptal se po těchto slovech celý nesvůj.

"Zrada bolí…" řekla jen.

"Zrada bolí? Znamená to, že tě ti lidé zradili?" vydechl nevěřícně Harry.

"Kdyby to byli jen obyčejní lidé…" řekla na to ledově. "Považovala jsem je za přátele…jenže přátelé, tě neopustí, když jsi v nebezpečí…když máš strach…když se cítíš upuštěná…" zahloubala se do svých vzpomínek. "Všichni, co jsem je zabila, mě nějakým způsobem zradili…když mě někdo zradil hodně, tak ho to hodně bolelo…když málo, měl to rychle za sebou…" vysvětlila.

"Ou…"

"Ou?" pozvedla obočí. "To jsi vystihl…" usmála se pobaveně. Zaraženě se na ni podíval. Jen se ušklíbla. "Ten Taylor…"

"Co je s ním?"

"Jak se mu daří? Zdá se mi, že byl jediný, kdo ze všech těch pracovníků celkově, mi aspoň trochu rozumí…získal si mou důvěru…stejně jako ty…" ušklíbla se.

"No…moc jsem o něm neslyšel, tak nevím…"

"Nevadí…" usmála se. "Myslím, že jsem tu občas zahlédla někoho, kdo tu nemá co pohledávat…nebyl to Hagrid a ani žádný obyvatel lesa nebo školy…myslím, že šlo o Smrtijedy…" Harry se na ni vyděšeně podíval. "Ano…občas jsem je viděla…" přisvědčila. "Ale myslím, že se tu jen tak neobjeví…" ušklíbla se.

"Jak to myslíš?" nechápal ji.

"No…ty by ses vracel někam, kde na tebe zaútočil nějaký stín čaroděje a ani nevíš jakého?" pozvedla obočí.

"Asi ne…"

"No vidíš…nikoho jsem z nich nezabila…jen je postrašila…" znovu se ušklíbla. "Měl by jsi jít…sem studenti nesmí…" ukončila jejich setkání tak, jako vždy.

"Jasně…tak naschle…" řekl Harry, otočil se a odešel.

"Naschle Harry Pottere…" řekla do ticha lesa.

Napsala: Desperation

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář