Jdi na obsah Jdi na menu
 


Válka Vládkyně ledu 4

5. 12. 2008

Harry šel na kolej a pořád o ní přemýšlel. Jestli vůbec ví, že mu zachránila život? Má vůbec říct, že se skrývá tady v lese? Ne! Vždyť ho zachránila! Zítra za ní zajde…

Hned ráno si Harry vzal neviditelný plášť a vydal se k lesu. Naštěstí nikoho nepotkal. I když měl plášť, nemohl si být jist, jestli ho někdo nezahlédl. Proplétal se mezi stromy, ale nikde ji nemohl najít. Neodvážil se jít až moc hluboko do lesa, i když věděl, že by tam mohla být.

"Někoho hledáš?" promluvil k němu náhle její hlas. Nevěděl jak je to možné, ale dokázala prohlédnout jeho plášť. Sundal si ho.

"Ano hledám," odpověděl jí. Pozvedla obočí. "A už jsem našel."

"Opravdu? Proč hledáš zrovna mne?" zajímala se s trochu podmračeným výrazem.

"Včera jsi mi zachránila život…" začal Harry.

"Já?" přerušila ho nechápavě.

"Ano ty."

"Jak bych ti ho asi zachránila, hmm? Vždyť jsem nic neudělala! Radši se odtud kliď, než se ti něco stane!" otočila se a chtěla jít pryč.

"Včera mě málem Smrtijedi nalákali do pasti. Kdyby jste mě nevyhnala z lesa ven, už bych byl po smrti. Chtěl jsem Vám poděkovat, Grizeldo," vyhrkl narychlo Harry. Grizelda se zarazila a otočila se na něj.

"Opravdu?"

"Ano," přisvědčil a natáhl k ní ruku, ve které držel tři rudé květy. Grizelda se na ně podívala a na rtech jí pohrával nepatrný úsměv. "Pro Vás," Grizelda začala recitovat s pohledem upřeným na ty květy…

"Kde jsem, sám sebe hledám
před zrcadlem stojím, sténám
Skrývám v sobě, pocity své
mlčky hlodám srdce své zlé.

Znám smysl svůj,
vím, že, stůj co stůj
projít peklem musím, než se spasím
bolest uhasím...

Křičím, rvu si srdce
pentagram vyrývám na ruce
Zármutek skrývám, oni nevidí
že já neobejdu se bez lidí

Topím se ve slzách,
když pláče má duše,
Ostatní proklínám,
ve slzách barvy tuše.

Když vidím naději,
už bojím se raději,
že zpřetrhá další rána
života mého lana."

Harryho to zarazilo. V té básni bylo plno bolesti, ale také velkého chladu. Chladu, který ještě nepocítil. Radši ruku stáhl zpátky. Pohlédla mu do očí. Harry radši neuhýbal před jejím pohledem, nevěděl, co se může stát.

"Jsi první člověk po…asi patnácti letech, co mi chce poděkovat…ještě k tomu za záchranu života a ani nevím o tom, že bych ti ho zachránila!" při posledních slovech trochu zvýšila hlas. Na Harrym si trochu všimla, že má strach. "Bojíš se mě?"

"Popravdě ano…" přiznal Harry.

"Aspoň že jsi upřímný…" ušklíbla se. "Jsi Harry Potter, že?" zajímala se.

"Ano…" odpověděl trochu nejistě.

"Hmm…" začala přemýšlet. "Jak zvláštní…zrovna Harry Potter se vybavuje s Grizeldou Izoldou Darwinovou…" začala se smát. Byl to pobavený smích. Smích, jaký by nikdo od někoho takového nečekal.

"Proč bych se zrovna s Vámi neměl bavit?" nechápal ji. Grizelda se jen ušklíbla.

"Protože ty máš něco společného s Voldemortem…"

"No a?" znovu se ušklíbla.

"Zrovna tohle by nikdo nečekal…ani bych se nedivila, kdyby sem přišlo hned několik bystrozorů a pracovníků toho blázince, aby si mě odvedli…"

"Nikomu jsem o Vás neřekl a ani neřeknu."

"Proč? Proč bys mě měl schovávat? Kdyby se to dozvěděl kdokoli, tak už jsem zpátky v tom blázinci, tak proč bys to neřekl zrovna ty?" chvíli se odmlčela. Ty slova Harryho zarazila. "Já vím proč…" řekla jako by nic. Harry se na ni nechápavě podíval. "Jsem jiná, stejně jako ty…jsem stejně jako ty sama…" odpověděla svoje otázky.

"To je pravda," přisvědčil pomale Harry.

"Ano…" řekla zamyšleně. "A víš proč, Harry?"

"Já mám stejný osud s Voldemortem…"

"To není ono…i když je to také část…" zarazilo ho. Harry z toho rozhovoru byl čím dál tím víc zmatenější.

"Jsi jiný…já jsem jiná…máš jeden osud…ostatní mají jiný…já mám jiný…" začala mluvit své myšlenky. "Nejsou dvě strany, jak každý tvrdí…" tomuhle už Harry vůbec nechápal. "Jsou tři…" vyvalil na ni úžasem oči. "Ano…" přisvědčila s úsměvem.

"Jak to myslíte?"

"Jsou tři…strana Voldemorta, kde jsou jeho příznivci a všechno zlo…strana tvoje, kde je všechno dobro…a moje strana, kde jsem jen já…" po těchto slovech se odmlčela. Harry si to v hlavě všechno srovnával.

"Měl by ses vrátit do školy…" poznamenala. Harry se vytrhl z přemýšlení. Pomalu přikývl. Znovu jí podal tři rudé květy. Dokonce si je od něj vzala a nepatrně se usmála.

"Na shledanou," rozloučil se Harry a šel zpátky ke škole. Ještě si nasadil plášť.

"Naschle Harry Pottere…" zašeptala a přičichla si ke květům. Ty změnily barvu na černou. Jen se ušklíbla a šla hloub do lesa…

Napsala: Desperation

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář