Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lorna8

5. 12. 2008

Iliandaiel klopýtala dál k hradu. Stále, znovu a znovu si přemítala, co to řekla svým přátelům a jak strašně jim všem ublížila. Na to, že byla zraněná, šla celkem rychle, takže si nevšimla, že se ji snaží někdo dostihnout. Zase.

"Kruci!" zanadávala si, když zakopla o schod a málem neudržela rovnováhu. Měla jasně vytyčený cíl. Klopýtala dál a oči se jí začaly zalévat slzami, které nechtěla nikomu ukázat. Zastavila se před ošetřovnou a setřela si slzy. "Madam Pomfreyová?" zeptala se opatrně.

"Ano?" opáčila nasupeně Madam Pomfreyová.

"Nemusíte mě ošetřovat. Stačí, když mi půjčíte obvazy a něco na vyčištění," pochopila ji "Iliandaiel. Madam Pomfreyová se zatvářila trochu rozpačitě, ale okamžitě vyhověla jejímu přání a s klidným výrazem zalezla k sobě do pracovny.

"Všichni mě teď budou nenávidět," povzdechla si a posadila se na jednu z postelí. Zvedla si poraněnou nohu a sledovala velikost poranění. Rána nebyla až tak moc hluboká, ale byla dost dlouhá. Vedla téměř přes celé lýtko. Opatrně začala ránu čistit a občas sykla bolestí, ale jinak ničemu jinému než své ráně nevěnovala pozornost.

"Proč si ji tak prohlížíš?" vyrušil ji Neville. Prudce s sebou škubla.

"Co je?" vyjela podrážděně.

"Co se s tebou vlastně děje?" zajímal se. Zarytě mlčela. "Prosím…"

"Už to začalo," zašeptala.

"Jak to myslíš?" naléhal dál Neville. Snažil se pochopit, co se to vlastně děje. Nic z posledních dvou dní mu nedávalo smysl.

"To je složité," zaúpěla bezradně.

"Zkus mi to vysvětlit."

"Proč, proč to vlastně chceš vědět?"

"Ještě pořád ti to není jasné?"

"Podle přátel, jsi se dost změnil. Jak to mysleli?" změnila rychle téma.

"Ano," pousmál se. "Nevím proč, ale od té doby co jsi přišla už nejsem takový nešika jako dřív a jsem si sám sebou jistější." Iliandaiel povytáhla obočí. "Myslím, že za to můžeš taky ty," usmál se. "Tak co se děje."

"Tak dobře," vydechla odevzdaně. Už nechtěla nic skrývat. Teď už ne. "U nás jsou jiná pravidla než tady. Jiný běh času, jiný život, jiný vývoj," začala. "Jsme cvičeni k zabíjení a žijeme proto, abychom zabíjeli. Mě se to nelíbí a pár lidem od nás taky ne. Ale co jsme mohli dělat? Jedině nezabít."

"Co to s tím má společného?" nechápal Neville. Iliandaiel si povzdechla.

"Po prvním zabití se začínáme měnit. Začínáme se měnit v to, co byla moje sestra a matka. Naši změnu zpečetí druhá…" zlomil se jí hlas. Snažila se věnovat se svému zranění, ale moc se jí to nedařilo. "Jen párkrát se stalo, že změna člověka nebyla kompletní, ale bylo to jen v pár velice zvláštních případech."

"V jakých?"

"To nevím, podrobnosti se držely v tajnosti. Věděli to jen vládci a proto se tomu snažili předejít," vysvětlovala.

"Vidíš, ještě je naděje," povzbuzoval ji. Iliandaiel se zamyslela.

"Vlastně v posledních letech většina bojovníků začala nesouhlasit s tím, co se děje. Bojují a zabíjejí, ale jen z nutnosti, aby sami nezemřeli. Jak jsem mohla být tak slepá?" nechápala se.

"Vidíš, nemusíš se hned změnit v bestii. Jak jsi řekla, stačí věřit," podporoval ji dál Neville.

"Díky. To je strašné, kvůli tobě se stále opakuji," usmála se. "Ale ostatním tohle neříkej, musí věřit tomu, že se změním."

"Ale proč?"

"Jak by mě jinak mohli zničit, kdyby věděli, že nejsem jako moje rodina?"

"Ty se snad chystáš bránu otevřít?" nechápal Neville.

"Máš štěstí, že nevíš, co je to válka a donucování," zkřivila ústa. "Kdyby si to věděl, neptal by ses tak pošetile."

"Myslíš, že tě bude mučit?" vyjekl Neville.

"Mučení já se nebojím, bojím se, že půjde přes přátele a lidi, na kterých mi záleží a to nesmím dopustit," přiznala se. Neville chtěl něco říct, ale přerušila ho. "Prosím jdi, chci být sama." Neville přikývl a nechal ji na ošetřovně samotnou. Konečně si mohla došetřit ránu a přemýšlet nad vším, co se vlastně stalo. Uvědomila si, že ještě není večer. Vzala si zbraň své sestry a zbraň, kterou dostala od Brumbála. Chvíli je pozorovala a po chvíli ji docvaklo, že jsou z jiného materiálu. Zvedla se a spěšně odcházela…

Na hradních chodbách potkala jen pár studentů, kteří se jí radši vyhnuli. Se dvěma zbraněmi zkříženými na zádech vypadala dost nebezpečně. Navíc po jejím představení si s ní nikdo nechtěl zahrávat. Zakroutila bezduše hlavou, když jeden student utekl za roh. Zrychlila a snažila se co nejrychleji dostat z hradu pryč. Na pozemcích se jích značně ulevilo. Necítila takový svíravý pocit. Pocit viny.

Vydala se do lesa. Nevěděla přesně kam, něco ji tam však táhlo. Nějaká síla, ikdyž nevěděla jaká. Asi po deseti minutách zběsilé chůze se ocitla na jedné mýtině, která byla tak kouzelná, až neuvěřitelná.

"Sním, či bdím?" zeptala se potichu a rozhlížela se po mýtině. Všude byla zářivě zelená tráva a sem tam spadená kláda, která dodávala okolí tajemný odlesk. Po chvíli kochání, si uvědomila proč vlastně přišla na tohle místo. Klekla si a stočila své tváře k nebi.

"Artemis, zjev se mi. Prosí tě tvá dcera, pomoz mi. Potřebuji tvoji pomoc!" vykřikla nakonec a zaklonila hlavu. Náhodný pozorovatel by zhodnotil, že upadla do tranzu a možná by se ani nemýlil…

Iliandaiel stála na nějakém podivném pustém místě. Před ní plápolal oheň a u něj seděla jakási žena. Iliandaiel neváhala a vydala se směrem k té ženě. Tvář ženy byla podmanivá a přátelská.

"Vítám tě."

"Artemis?" Žena přikývla. "Jak to, že?"

"Že jsi tu?"

"Ano."

"Chtěla si pomoc a tu ti můžu dát jedině prostřednictvím odpovědí," vysvětlovala. "Začni!" pokynula jí přísně.

"Potřebovala bych své zbraně, abych mohla pomoct přátelům," vyslovila první prosbu.

"Řekla si, že jediné tvé přání je dostat se do oné věže."

"Ano, ale.."

"Já své slovo dodržím," přerušila ji. "Sama přijdeš, jak zhotovit další zbraň." Iliandaiel zmateně přikývla.

"Jak se můžu zbavit své schopnosti cestovatelky?" Artemis se na ni zamyšleně podívala.

"Opravdu to chceš?"

"Ano."

"Ve správný čas, si uvědomíš, co máš dělat."

"Neříkala si, že mi můžeš pomoci odpověďmi?" rozčílila se Iliandaiel.

"Ptáš se na špatné otázky." Odporovala žena.

"Aha," zarazila se Iliandaiel. "Můžu vyhrát?"

"Ano, šance tu je. Ale nesmíš se vzdát."

"Vzdát? Myslíš ten týden?" Žena přikývla.

"Pokud se vzdáš nevyhraje nikdo. Pokud to zvládneš, buď vyhrají, nebo prohají."

"Je tedy lepší, aby nevyhrál nikdo, nebo ne?" nechápala.

"Vážně tě ty léta nic nenaučila?" pousmála se smutně žena. Iliandaiel se začínalo rozsvěcovat.

"I ta nejmenší šance se musí využít," citovala svého učitele.

"Jestli se vzdáš," vzdalovala se žena a s ní i její zvonivý hlas, "zemřou."

 

V té chvíli se probudila. Musela se vzpamatovávat z toho, co právě slyšela. V podstatě se moc nedozvěděla, ale hlavně jí unikla poslední slova Bohyně. Cítila, že se něco během jejího prožitku změnilo. Začala šátrat po jedné ze zbraní, ale zjistila, že jí chybí. Začala se rozhlížet.

"Slečno, myslím, že hledáte tohle," ozval se stařecký hlas. Stál strnule vedle stromu a vousy měl přišpendlené jejím mečem k jeho kmeni.

"Jejda, omlouvám se," přiběhla blíž a s malou námahou vytáhla meč.

"Procházel jsem kolem, když jsem Vás tady uviděl, myslel jsem si, že se Vám něco stalo, moje chyba," usmál se stařík.

"Neznáme se?" zeptala se.

"Já jsem Abertorh Brumbál," představil se.

"Tím se to vysvětluje," ušklíbla se.

"Proč jste si to nenechala ošetřit u madam Pomfreyové?" zajímal se o její zranění.

"Momentálně mě všichni na hradě nenávidí, a navíc jizvy nejsou tak špatné," podotkla.

"Vážně?"

"Ano, připomínají nám, co jsme udělali nebo neudělali," vysvětlovala.

"Zajímavé. Proč mi to vlastně říkáte?" změnil téma.

"Za prvé, jste Brumbál, takže byste se to dozvěděl. Za druhé, já už nemám co ztratit."

"Vždy je co ztratit," ujistil ji. Bolestně na něj pohlédla a chtěla něco říct, ale zarazil ji. "Nic neříkejte, měla byste jít. Za chvíli se setmí, v tomto lese jsou děsivé věci."

"Myslíte si, že se jich ještě bojím??"

"Určitě i vy cítíte, že je zde něco, spíš někdo, kdo sem nepatří."

"Kromě mě?" zeptala se sarkasticky.

"Nebuďte hloupá, zatím nepřítel nejste. Myslím…"

"Myslíte jeho," pochopila okamžitě. Přikývl a tiše odešel. Následovala jeho příkladu a odcházela směrem ke hradu. Najednou si to však rozmyslela. Pochopila, že ho bude ještě potřebovat. Šla po jeho stopách až do jedné vesničky, dovedly ji do hospody, která se pyšnila názvem U prasečí hlavy. Vešla dovnitř.

"Potřebujete ještě něco?"

"Ano, potřebuji Vaši pomoc."

Pokráčko příště !
Napsala: Madelein

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář