Lorna4
Brumbál měl o ni starost. Spala po celý zbytek večera, prospala i snídani. Její přátelé o ni měli starost, přislíbil jim, že dorazí na oběd. Nechtěl ji vzbudit, ale něco mu říkalo, že musí.
"Lorno," zašeptal a něžně budil svoji vymyšlenou neteř.
"Co se děje?" zeptala se. Nevěděla, kde je, ani co tam dělá. Po chvíli ji všechno docvaklo.
"Je skoro poledne. Slíbil jsem tvým přátelům, že přijdeš na oběd," osvětlil jí situaci…
"V tomhle na oběd nemůžu," usmála se trochu strojeně.
"Hned s tím něco udělám." Lorna stála a čekala, až po chvíli zjistila, že její pyžamo se změnilo na černé kalhoty a černé triko s dlouhým rukávem. "Myslím, že se to bude hodit."
"Ano," přisvědčila bezduše, přehodila si přes rameno vak s mečem a zakryla ho hábitem. "Třeba to dobře dopadne," pokusila se povzbudit nejen sebe, ale i Brumbála.
"Měli bychom jít." Lorna přikývla a nechala se táhnout do Velké síně.
Ve Velké síni si sedla na své obvyklé místo, vedle Hermiona. Sedla si tak, aby viděla na dveře síně…
"Měli jsme o tebe strach," začala hned Hermiona. "Hlavně po té tvé noční můře."
"Nebyla jen jedna," odpověděla, ale nestihla doříct svoji větu, přerušil ji chladný výkřik.
"ILIANDAIEL!!!!"
"Ne, prosím," zašeptala trochu bezmocně.
"ILIANDAIEL!!!!" zopakoval se výkřik. Pak byl slyšet jen skřípavý zvuk, jak se něco kovového dotklo kamene. "No tak, Iliandaiel!!!" Lorna vstala a postavila se mezi stoly. Otočila se na Brumbála.
"Přišla," poslala k němu tichá slova. "Musíš poslat stoly dál, bude potřeba místo a studenti se za nimi musí schovat." Brumbál slyšel její tichou prosbu a také ji vyslyšel, studenti se posouvali se svými stoly ke krajům síně a čekali, co se bude dít.
"Iliandaiel!" vykřikla znovu s předstíranou radostí, když ji uviděla. Ostatní ztuhli. Byla naprosto stejná jako Lorna, jenom její tvář hyzdila dlouhá jizva po hluboké sečné ráně.
"Eileithyia," oslovila ji tiše.
"Jakpak se máš sestřičko?" zeptala se jí rádoby přátelsky.
"Jak ses sem dostala?" zeptala se jí místo odpovědi.
"Copak? Artemis se ti nesvěřila, že nejsi jediná, kdo může cestovat?" zasmála se posměšně.
"Co tady teda chceš?"
"Tebe."
"Proč?"
"Protože tě má matka, kdo ví proč, radši než nás ostatní a tak se rozhodla dát ti i trůn."
"Já ho nechci."
"Ha! Vážně?" rozčílila se Eileithyia.
"Nesmíme se vrátit."
"Ale já se vrátím, s tebou nebo bez tebe. Na tom mi opravdu nezáleží!"
"Nesmíš se vrátit, to je všechny propojíš!" zakřičela na ni zoufale.
"O to mi právě jde," zasmála se šíleně. "A už jsem zde našla i spojence, kteří mají zájem o to samé," usmála se znovu.
"Tak co chceš tady?"
"Jak říkám, tebe. A ty se se mnou vrátíš!"
"Jen přes moji mrtvolu!" odporovala jí dál.
"To mi problém nedělá," usadila ji chladně. "Ty jsi ani po padesáti letech brutálního výcviku a po další sto padesáti letech ještě brutálnějších válek nedokázala zabít," obcházela ji jako šelma Eileithyia. "Jsi však horší než my všichni ostatní. Jen díky tvému umění jsme dokázali všechny porazit a tím i zabít!" usmála se spokojeně. Lorna tam stála a její zrak byl stále chladnější a ledovější, vlasy černé a oblečení temnější než noc. "A víš proč? Nezabíjela jsi, ale zraňovala!"
"Ve válce bývají zranění," odpověděla jí chladně Lorna.
"Ano, Iliandaiel, ale někdy je lepší zabít." Usadila jí znovu Eileithyia. "Jsi nejlepší voják, kterého máme. Ani netušíš, kolik smrti si způsobila svým odchodem." Moc dobře věděla, že takhle jí ublíží víc. Stoupla si pár metrů před ni. "Víš, jak ti u nás říkají? Chladnokrevné neviňátko!"
"To stačí!" snažila se ji zastavit.
"Předpokládám, že si jim tohle všechno neřekla," smála se dál Eileithyia a podívala se směrem na čtveřici, která se krčila vzadu. Všimli si, že někteří učitelé chtěli zasáhnout, ale Brumbál je zastavil. "Navíc, odkdy chodí nejlepší voják beze zbraně?" zeptala se a povytáhla obočí. Zničehonic po ní šílenou silou hodila dýku, kterou však Lorna bez problémů chytila a hodila jí ji ještě větší rychlostí zpět. Jen o pár milimetrů Eileithyiu minula a probodnula dubové dveře síně.
"Kdo říkal, že ji u sebe nemám?" zeptala se na oplátku Lorna. Shodila hábit a stála před ní, v černých kalhotách, triku a s černými vlasy, dokonce i oči už jí zčernaly. Vytasila svůj meč.
"Kdopak se nám tu vyjádřil?" zasmála se znovu. "Pokud tu chceš zůstat, budeš mě muset zabít." Lorna na to neodpověděla, jen vyčkávala co její sestra udělá.
Eileithyia zaútočila s takovou prudkostí, jakou Lorna nečekala. Na chvíli od sebe odskočily. "Nezapomínej, že tohle je na život a na smrt. Jedna z nás tu zemře," ujistila Lornu.
"Já vím," zněla tak prostá a přesto nanejvýš hrozivá odpověď. Pustily se do boje, byl to tak a děsivý souboj. Létaly od nich jiskry, vypadalo to spíše jako božský souboj. Létaly mírně vzduchem a jejich bojové umění bylo na vyšší úrovní, než si přihlížející dokázali představit. Přesto se zdálo, že má Eileithyia navrch. Najednou sekla Lornu mečem do zad. Ta poklekla na zem a oddechovala. Eileithyia si nad ni stoupla.
"Předpokládám, že tvoji přátelé neviděli ani následky tvého života," usmála se nepřátelsky a strhla ji rukávy od jejího trika a zkrátila nohavice. Takže teď před nimi klečela a podepírala se zjizvenýma rukama a klečela na stejně zjizvených nohou. "Musím říct, že jsem na tom o něco líp," podotkla suše Eileithyia, když si prohlížela Lornu. "Iliandaiel, ty máš jediný štěstí, že následník trůnu se nesmí zranit v obličeji," smála se rádoby mile. "Ví vůbec, že ty jsi z té druhé strany?" Lorna se postavila a přestože utrpěla hroznou, téměř smrtelnou ránu, stála jakoby se nic nedělo.
"Teď už je to všechno jedno, sestřičko," zablesklo se Lorně nebezpečně v očích. "Ty, se nikdy nevrátíš!" vykřikla nebezpečně a znovu se vrhla do boje se svojí sestrou.
"Nenávist je sladká věc," smála se během jejich souboje Eileithyia. Moc se jí zemřít nechtělo, ale věděla, že tahle oběť je nutná. Zrodí se přece znovu. "Mě nezabiješ!" povzbuzovala ji. "Nemáš na to!" Lorna používala vše, co jí naučili. Eileithyia byla skoro stejně dobrá jako ona sama, ale ona je lepší, teď to věděla a pak se to stalo.
"Konečně si zabila," zaskřípala bolestně Eileithyia. "Teď už jsi naše," zazněla její poslední slova a zemřela. Lorna si až po delší chvíli uvědomila, co se to stalo. Pustila krvavý meč, co měla v ruce.
"Neee!!!!!!!!" zakřičela si zplna hrdla. Věděla, že to není nic platné, ale vypustila tak zlobu, která se v ní probouzela. V očích se jí zablesklo něco zvláštního, něco nebezpečného. Otočila se na Brumbála. "Musím zemřít!" křikla na něj, sebrala svou zbraň, vzala se sestru do náručí a zmizela.
Nedošla daleko, zastavila se u jezera, něco ji v Bradavicích drželo. Zjistila, že za ní někdo běží. Otočila se, v očích měla slzy. Nevěděla, co se to děje.
"Nesmíš odejít!" křikl za ní chlapec.
"Musím! Copak si neviděl, co jsem udělala?" rozbrečela se.
"Všichni děláme chyby."
"Chyby? Tomuhle říkáš chyba?" ukázala na svoji sestru. "Je to má sestra!"
"Pokud odejdeš, zemřela tvoje sestra nadarmo."
"Jak to myslíš."
"Musela jsi to udělat abys nás ochránila, proč chceš teď odejít a zničit nás?"
"To jsem si neuvědomila."
"Smutní lidé jsou zaslepení."
"A co ty? Jak to, že jsi měl odvahu sem přijít?"
"Záleží mi na tobě."
"Díky," zašeptala Lorna a objala ho. Začala padat k zemi a stáhla ho sebou. Mezitím, k nim doběhl Brumbál s Harrym, Ronem a Hermionou. Už z dálky viděli ty dva, jak na sebe mluví. Nikdy by neřekli, že on má takovou odvahu.
"Díky," objala ho znovu a ještě silněji.
"Kyslík!" zachrčel.
"Promiň, Neville," usmála se na něj nepatrně. Ostatní je doběhli a tázavě na ně hleděli.
"Pane Longbottome, to byl velice neuvážený čin, proto uděluji Nebelvíru 20 bodů," usmál se na něj Brumbál.
"Profesore Brumbále, smím zůstat dále v Bradavicích?" zeptala se ho Lorna.
"Budete muset splnit určité podmínky," tvářil se zadumaně. "Budeš mi i nadále říkat strýčku a budeš užívat své jméno, Iliandaiel."
"Dobře," usmála se smutně. "Můžu ji prokázat čest, jak je u nás zvykem?"
"Jistě," ujistil ji Brumbál. "Ale ne dnes, ne dnes."
Pokráčko příště !
napsala: Madelein