Lorna3
Byla šťastná, mohla volně dýchat, měla přátele a nikdo ji k ničemu nenutil. Svobodně mohla přemýšlet a mohla si dělat co chtěla. Právě došla před učebnu lektvarů, kde na ni čekal Harry, Ron a Hermiona.
"Jak se máte?" zeptala se zvesela.
"Jako před porážkou," zamračil se Harry a myslel tím hodinu Lektvarů. Už šestý rok je učil Snape a pořád se ho nemohli zbavit. Nějakým zázrakem ho Brumbál přesvědčil, aby vzal jeho a Rona do kurzu. Taky je za to řádně nenáviděl.
"Dovnitř!" rozléhal se Snapeův hlas po chodbě. Všichni šli jak ovečky na porážku. Potichu a oddaně. Každý se posadil na své místo, pro Lornu zbylo jedno místo úplně vzadu. Díky Brumbálovi mohla navštěvovat některé předměty, které ji zaujaly. A protože vypadala na sedmnáct nebo osmnáct let, rozhlašovala všude, že se jí podařilo propadnout...
Snape zadal práci a procházel se po třídě, když udělal několik koleček zastavil se u Harryho a věčný kolotoč začal.
"Jste každým rokem stupidnější, Pottere!" rozeřval se. "Vidíte přes ty brýle vůbec na postup!" řval dál. "A vy, Weasly, na tom nejste o moc líp!" řval dál. "Ten lektvar má být temně modrý a ne růžový!" Takhle si na nich vyléval zlost dál a dál. Lorna začínala rudnout vzteky. A to doslovně. Začínalo jí rudnout oblečení i vlasy a v učebně se začínal zvedat vítr. Ostatní se tázavě dívali po třídě.
"To už by stačilo!" křikl Snape dozadu, ale když uviděl Lornu, poklesla mu brada. Ta se po chvíli vzpamatovala a vrátila vše do původní stavu a dělala jakoby nic. Z toho předstírání ji však vyrušil výkřik.
"ILIANDAIEL!!!!" Lorna sebou zděšeně cukla.
"Ne, ne, ne, ne, ne," opakovala pořád dokola. "To není možné!" zakřičela beznadějně nakonec.
"Lorno!" někdo s ní zacloumal. "No tak," propleskla ji Hermiona. "Vzbuď se!" Lorna se posadila tak prudce, že shodila Hermionu z postele. "Uklidni se, byl to jen sen."
"Vážně?" zeptala se vystrašeně.
"Ano," hladila ji po vlasech a snažila se ji uklidnit.
"Ron chodí do lektvarů?" zeptala se najednou Lorna. Hermiona se usmála.
"Ten zrovna. Lektvary pořád učí Snape a Brumbál ho přemluvil, nedokážu pochopit jak, aby do semináře vzal Harryho. Ron už měl smůlu," pokrčila rameny.
"Aha," přikyvovala. Přitom se stále třásla.
"Můžu se na něco zeptat?"
"Hm."
"Jak odůvodníš to, že chodíš do 6. ročníku?"
"Nic lepšího než, že jsem propadla, snad být nemůže," usmála se trochu vykuleně.
"Měla bys ještě spát," řekla jí Hermiona. "Je hodně pozdě."
"Dobře, zkusím to," souhlasila a otočila se směrem ke zdi. Bála se znovu usnout.
Trénovala na zapomenutých koncích hradu, věděla, že ji zde nikdo nenajde. Snažila se soustředit. Měla zlé předtuchy. Je to teprve pár hodin, co se jí zdál ten sen.
"Byl to jen sen," snažila se namluvit si to.
"Nebyl," odpověděl jí výhružný hlas.
"Cože?" vyjekla a vytasila svůj meč na obranu. Zjistila, že je celý krvavý. Zděšeně si ho prohlížela.
"Jsi naše a s tím už nic nenaděláš! Nezapřeš!"
Lorna sebou cukla a zjistila, že sedí ve tmě, ve své posteli. Zděšeně kulila oči před sebe. Měla strach. Dva tyhle sny, už nejsou sny, ale předtucha.
"Musím za Albusem," zašeptala tiše a stírala si slzy, které ji tekly po tvářích. Oblékla si hábit a schovala si pod něj svoji zbraň, rychle vyrazila směrem k Brumbálově pracovně.
"Strýčku!" křičela za dveřmi jeho pracovny. "Prosím!" začínala propukat v horlivý pláč. Když jí delší dobu nikdo neodpovídal zhroutila se na dveře. Opřela se o ně a vzlykala. Najednou se otevřely a ona spadla kvůli gravitaci k zemi.
"Lorno!" zašeptal ustaraně Brumbál. "Co se děje?"
"Pusť mě prosím dovnitř," zaškemrala. To už ji ale nemilosrdně táhnul dovnitř.
"Co se děje?" naléhal dál.
"Ona přijde," zašeptala.
"Kdo?"
"Ona!"
"Kdo ona?"
"To je jedno. Musíš mi něco slíbit, strýčku." Nezapomněla dodat strýčku, aby zahrála na city, potřebovala pomoc.
"O co jde?"
"Necháš mě to udělat."
"Co?"
"To, co je potřeba," podívala se na něj pronikavým pohledem, který částečně žádal a částečně přikazoval.
"Dobře," přitakal nakonec.
"A pak mě budeš muset taky zastavit," začaly ji téct slzy. Brumbál si ji zděšeně prohlédl.
"Vím co se stane, aspoň přibližně," dodala, "není to nic dobrého. Pokud budu chtít udělat něco, pro všechny nebezpečného, zastav mě!" Naléhal dál.
"O čem to mluvíš?" Poprvé v životě si Brumbál připadal tak strašně zmatený a neinformovaný.
"Kdybych opustila Bradavice, zajdi za Harrym, Ronem, Hermionou a Nevillem. Oni ti to vysvětlí," plakala.
"A když je neopustíš?"
"Vysvětlím ti všechno sama." Upřela na něj oči. "Mé trvání zde nebylo moc dlouhé, ale zato nádherné," řekla nakonec a vyčerpáním mu usnula v náručí. Pohladil ji po vlasech. Nevěděl, co má přijít, ale věděl, že to nebude nic dobrého. Je tady teprve týden, včera si našla přátele a už jí je zase vezmou.
"Nikdy jsem neměl rád neděle," pronesl tiše Brumbál a vykouzlil Lorně postel.
Pokráčko příště !
napsala: Madelein