Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lorna2

5. 12. 2008

"Já jsem Hermiona Grangerová," představila se nakonec dívka, která jí uvolnila místo.

"Ráda tě konečně poznávám," podotkla Lorna. "Strýček o vás pořád mluví," vysvětlovala.

"Vážně?" přidal se Ron.

"Ano."

"Proč jsi vlastně přijela?" zeptal se nakonec Harry. Lorna se trochu zamračila.

"Možná vám to někdy povím," odpověděla nakonec. Byli trochu zaskočeni její reakcí, ale řekli si, že ji nechají být. Po chvíli zarytého mlčení se Lorna zvedla a odcházela. Zase trochu ztemněla.

"Už je to tady zase," zašeptala a tryskem vyrazila do nebelvírské věže. Schody vyběhla po několika. Měla vypěstovanou kondici z místa, odkud přišla. Tam to bylo potřeba.

Dorazila do nebelvírské společenské místnosti. Cítila, jak na ni všichni zírají skrz prsty. Počítala s tím, ale pořád doufala. Dorazila do jejího nového pokoje, kde kupodivu byly "její" věci a dokonce podle jejího vkusu. V pokoji byly dvě dívky.

"Nemusíte tu být," ujistila je se zachmuřeným výrazem. Dívky vypadaly, že se jim ulevilo a odešly z pokoje pryč. Lorna začala brečet do polštáře.

Hermiona odešla z velké síně chvíli po Lorně. Zdálo se jí, že je dost smutná. Bylo jí trapně, že se na tak dlouho odmlčeli. Nebylo to správné. Po cestě do věže o ní přemýšlela. Lorna byla jiná, cítila to, ale určitě nebyla špatná. Přišla ke dveřím svého pokoje a slyšela vycházející pláč.

"Lorno," přiběhla hned k dívce schoulené v rohu postele. "Co se stalo?"

"Doufala jsem, že zde budou jiní lidé, ale jsou stejně krutí jako tam," pohodila hlavou neurčitě k oknu.

"Neměla jsi to lehké, že?" zeptala se celkem zbytečně Hermiona.

"A kdo to tam lehké měl?" vzlykla znovu.

"Nechápu to," přiznala se.

"Žila jsem dvojím životem, to ani pochopit nemůžeš."

"Chci to chápat."

"Promiň, ale chvíli potrvá, než budu lidem věřit. Dej mi čas," požádala ji.

"Nemusíš se k ničemu nutit," ujistila ji. "Mě taky nesnášeli."

"Ale přešlo je to. Navíc nesnášení je lepší než naprostá ignorace." Hermiona se zarazila. Lorna se jí začínala svěřovat. Nevěděla jak to má chápat. "Promiň," vyjekla Lorna, jak si to uvědomila.

"Nic se neděje. Měly bychom jít spát," usmála se trochu poplašeně Hermiona. Otočila se ke své posteli, ale zakopla o Lornin kufr. "Au!"

"Ježiš!" vykřikla omluvně a přitáhla si k sobě kufr a otevřela. Hermiona jí nahlédla přes rameno.

"Co to je?" zarazila se.

"To je meč a taková bojová tyč," usmála se rozzářeně Lorna. "To je na dlouho," vysvětlila znovu a radši šla spát.

***

Nevill vběhl do společenské místnosti. Bylo dost brzy, ale věděl, že tři pro něj důležité osoby již byly vzhůru.

"Harry, Rone, Hermiono!" vykřikl hned, když vešel do společenské místnosi. "Musím vám něco ukázat!"

"Co se děje Neville?" zvedla se Hermiona a hned za ním vyrazila.

"Sami uvidíte," utíkal dá do zapomenutých míst bradavičkách pozemků.

Lorna stála uprostřed louky, držela v dlaních meč. Byl vztyčený směrem k nebi, dlaně měla před hrudí a lokty souběžně s dlaněmi. Soustředila se. Potřebovala se plně uvolnit. Patřilo to k jejímu výcviku. Ve stavu úplného soustředění byla šťastná. Cítila kolem sebe jemný vítr a byla klidná. Už to začalo…

"Tak Neville!" naléhala dál Hermiona.

"Ticho," obrátil se na ně a zpomalil.

"Buďte potichu, nebo se prozradíme." Tři přátelé se po sobě podívali, ale zvědavost byla silnější. Dostali se na mýtinu, kde byla…

"To je Lorna?" zeptal se tiše Harry. Nikdo u nebyl schopen odpovědět. Před nimi se totiž objevil bizardní obraz. Lorna byla celá v bílé, dokonce i vlasy jí zbělely. Mírně se vznášela nad zemí, točila se pomalu klem své osy a stále stoupala. Pod něčí nohou praskla větvička.

Lorna hned zpozorněla a jakoby se probudila z tranzu. Dopadla na zem v pokleku, pravou nohou pokrčenou před sebe, levou za sebe a meč v pravé ruce byl napnut na pravou stranu. Její oblečení získalo zpět svoji černou barvu a vlasy se zbarvily do slámově blond.

"Tohle jste neměli vidět," oddechovala zhluboka.

"Kdo vlastně jsi?" vyhrkl Harry.

"Já?" zeptala se sklesle. "To ani nechtěj vědět," dokončila nakonec a začala odcházet. Rozběhli se za ní. Sice váhavě, ale nakonec se odhodlali.

"Proč nám to nechceš říct?"zajímal se hned Ron, ale Hermiona ho umlčela zlostným pohledem.

"To je v pořádku Hermiono," zarazila ji sklesle. "Je to dost divné i pro mě, natož pro vás."

"Divné věci jsou náš koníček," ujistil ji Harry.

"Ale ne pro všechny," dodala a otočila se na Nevilla.

"Ne, ne…" koktal. "To je v pořádku."

"Nejsem si jistá, jestli to unesete," zahloubala se.

"Určitě ano," přesvědčovala ji Hermiona.

"Chci mít přátele, ale nechci je ztratit ještě dříve než…" zlomil se jí hlas.

"Neboj se," přisedli si k ní ostatní.

"Nás se jen tak nezbavíš," zakořenil se Ron.

"Tak dobře, ale je to na dlouho," upozornila je.

"Docela příhodně je sobota," přitakala Hermiona. Lorna se trochu ošila. Nebyla si vůbec jistá, jestli jim to má říct. "Zkusím to, nic horšího, než že se to bude opakovat se nestane," pomyslela si, povzdechla si a začala.

"Pocházím z jiné dimenze," začala překvapivě. "Naše dimenze je už staletí ovládaná zlem, proto ty zbraně," pohlédla na Hermionu, "proto ta opatrnost. Nikdo nikomu nevěří, je to k zbláznění. Navíc, jak to tak v pohádkách už bývá, byla jsem jiná. Cítila jsem a měla jsem moc, která byla klíčová. Jen tak tak jsem jim všem utekla, jen díky Artemis," podívala se zbožně k nebi. "To je bohyně, kterou uctíváme. Artemis byla panenskou bohyní nočního lovu. Přebývala v lesích s nymfami a smečkou svých loveckých psů. Chránila mladé, ale bez lítosti lovila divokou zvěř a trestala jakoukoli urážku a násilí. Představuje archetyp nezávislého ženského ducha, tedy ženu, s níž není radno si zahrávat. Mluvila ke mně a prozradila mi, že já mám moc pohybovat se mezi dimenzemi, proto měním barvu," usmála se bolestně. "Také mě upozornila, že se už nikdy nesmím vrátit," sklopila oči.

"To je neuvěřitelné," vzpamatoval se první Ron. "To si na tom podobně jako Harry."

"To si nemyslím."

"Proč?" nechápali.

"Můžu cestovat dimenzemi, ale nikdy se nesmím vrátit do dimenze, kde už jsem byla, protože bych je mohla propojit a tím bych je vytrhla z rovnováhy," dorazila je.

"Aha," vydechla Hermiona.

"Takže tě budeme muset chránit," ozval se konečně Neville. Tázavě na něj pohleděli. "Známe přece jednoho člověka, který by tě mohl zneužít," vysvětloval situaci Neville.

"Voldemort," zašeptal Harry.

Pokráčko příště !

napsala: Madelein

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář