Lorna1
Uprostřed temného a opuštěného lesa stála dívka v temně černých šatech. Vypadala jako přízrak, vzbouzela strach i úctu. Šaty jí sahaly až na zem, oči měla zvýrazněné černou tužkou, blond vlasy jí k její vizáži moc neseděly. Vypadala vyčerpaně a přesto odhodlaně. Obkroužila kolem sebe kruh a prošla v něm třikrát po směru hodinových ručiček.
"Paní vesmíru. Já, tvá dcera, tě žádám o poslání do světa, ve kterém budu vítaná. Do světa, který miluji. Víš, který svět myslím, prosím vyslyš mě! Protože tak je to dobře. Vím, že to pro mě uděláš!" odříkala slova dívka. Pak tam stála a čekala. Měla zavřené své průzračně zelené oči a pekelně se soustředila. "Neodejdu, dokud mě nevyslyšíš!"
"Tím si jsem jista," odpověděl jí podmanivý hlas.
"Artemis," zajíkla se šťastně.
"Víš vůbec, co žádáš?"
"Ano, jsem si tím jista."
"Tvé nejhlubší a nejvroucnější přání je dostat se do míst, o kterých denně sníš?"
"Ano."
"Ale ten svět není bez chyby, je krutý a zlý."
"Já vím. Přesto tam chci, je lepší než tenhle krutý svět."
"To místo kam chceš není o moc lepší."
"Stejně jako každý jiný svět."
"Nebudeš se moct nikdy vrátit. Nikdy," upozornila ji Bohyně.
"Souhlasím."
"Nikdo tě tam nebude znát, prostě se tam objevíš. Nezajistím ti jejich přátelství."
"Já vím. Jen jedno přání mám."
"Další?"
"Ano, chci tam, kde…"
"Já vím, uzavři kruh a tvé přání budiž splněno." Dívka nadšeně přikývla. Její zářivý úsměv jakoby ji změnil. Prošla se v kruhu proti směru hodinových ručiček a vtáhla jeho energii do svých rukou.
"Kruh je uzavřen, ale nikdy zlomen. V dobrém jsme se sešli, v dobrém se rozcházíme. Tak se staň!" odříkala a dupla nohou do země. Očekávala, co se bude dít dál. Dlouhé vteřiny se nic nedělo. Najednou se dívce zatmělo před očima, ale nikdy na zem nedopadla…
***
"Pojďte sem někdo!" zakřičel nějaký dívčí hlas. Byla vyděšená. Viděla někoho neznámého, který je celý v černém ležet uprostřed místnosti, která byla vyzdobená do šarlatové a zlaté barvy.
"Co se děje?" zeptal se někdo další rozespale. Ale pak se zastavil na posledním schodě z věže. To už se začala osoba na podlaze probouzet. Podepřela se rukama a pokusila se vytáhnout, ale zase spadla k zemi. Druhý pokus byl úspěšnější. Rozhlédla se a vykulila své zelené oči. Prudce se posadila a zacouvala dozadu.
"Kdo jsi?" zeptal se jí někdo z přihlížejících. Vzbudili se už téměř všichni a zajímali se, co se děje.
"Povedlo se to," zašeptala dívka nejdříve zmateně. "Povedlo se to!" vykřikla podruhé, ale o poznání šťastněji. Prohrábla si vlasy rukama. Ostatní zmateně přihlíželi.
"Kdo jsi?" zopakoval někdo znovu položenou otázku.
"Já?" zeptala se zasněně. "Já nejsem nikdo, důležití jste vy."
"Cože?!" nechápali. Ona se jen usmála, zvedla se a vyběhla z místnosti. Všechny překvapilo, že věděla kudy.
Dívka probíhala po hradě a šťastně se rozhlížela po stěnách a obrazech. Nikdo jí nemohl zkazit radost, nikdo. I když…
"Slečno?" vyrušil ji hlas staršího muže. Prudce se otočila.
"Profesore Brumbále?" oplatila mu otázku. Zarazil se.
"My se známe?"
"Vy mě neznáte, ale já Vás ano."
"Zajisté," usmál se šibalsky. "Pojďte prosím se mnou," požádal ji a pokynul hlavou. Přikývla na souhlas. "Jste mudla?"
"Jak se to vezme."
"Vysvětlete mi to prosím," vyzval ji.
"Podle Vás jsem mudla, ale dostala jsem se sem kouzlem," vysvětlovala. "Bohužel pro Vás už se nesmím vrátit zpět."
"Hm," zamračil se. "Co s Vámi mám dělat?"
"Nechte mě tu, je to můj sen, který se splnil."
"Dobře, jak se jmenujete?"
"Lorna Rubensová."
"Těší mě," podal jí ruku a usmál se. "Nevím, jak vyřešíme ale Vaši přítomnost zde."
"Věřím, že něco vymyslíte," usmála se na něj důvěrně. Najednou ty černé šaty změnily barvu na bledě modrou. Dokonce i její vlasy měly nádech do stříbřité. "Kruci!" posteskla si, zatřepala hlavou a opět vypadala tak, jako předtím.
"Nějaká Vaše schopnost?" zajímal se Brumbál.
"Vaše kancelář?" opět mu oplatila otázku.
"Ano, moje kancelář."
"Moje, ne moc dobrá schopnost."
"Řeknete mi něco o sobě?"
"Ne."
"Proč ne?" zajímal se dál.
"Nemám tohle jméno pro nic za nic," odpověděla mu tajemně.
"Dobře, budu předpokládat, že nic moc příjemného Vás sem nepřivedlo," ujistil ji už ve své kanceláři. Smutně pokývla hlavou. "Mám takový plán, jak odůvodnit Vaši přítomnost zde, ale musíte mi věřit."
"O co jde?"
"Prohlásím Vás za svoji neteř."
"Cože?!" nechápala.
"Představím Vás tu jako dceru mého bratrance."
"Aha," zírala na něj překvapeně.
"Takže bychom se měli trošku seznámit," začal hovor. Lorna na něj chvíli zírala i na jeho vyprávění. Ještě nikdy nepotkala nikoho tak… ani to nedokázala popsat slovně. Zůstali spolu v kanceláři až do večeře.
"Ten čas s Vámi ubíhá tak rychle," přiznala se Lorna.
"Já myslím, že je čas na tykání," ujistil ji. Nechtěl si to přiznat, ale začínal k té dívce cítit jisté sympatie. Byla jiná než ostatní. Rozhodně nebyla dítě. Po těch letech, co strávil v této škole poznal spoustu různých lidí, ale ona se vymykala, stejně jako Lenka Láskorádová. Musel se usmát nad těmito myšlenkami. Podíval se na dívku, která teď před ním seděla v růžových šatech, vlasy s nádechem růžové a šokovaným výrazem.
"Proč růžová?" zeptala se pisklavě. Musel se znovu usmát.
"Nevím, změň si je," požádal ji, protože růžová mu k ní neseděla. Usmála se a trochu se otřepala.
"Musím se naučit ovládat," zakončila přeměnu Lorna.
"Měla bys být zařazena do koleje," rozhodl nakonec.
"Myslím, že tam nebudu mít potřebu krotit své emoce," přiznala se. Brumbál se na ni nechápavě podíval. "Nikam nezapadnu."
"Určitě ano, klobouk budě vědět, co s tebou," ujišťoval ji. Se slzami v očích ho objala. Zaskočeně ji objal taky.
"Cvičím si roli neteře," řekla nakonec. "Stejně si myslí, že až budu mít na hlavě klobouk, bude přemýšlet minimálně čtvrt hodiny, kam mě pošle."
"Proč si to myslíš?"
"Nehodím se nikam, a přesto mám charakteristické rysy každé koleje." Brumbál ji znovu objal. Sám začínal věřit, že je to jeho příbuzná. Tohle si myslel před svým zařazováním také, ale byl si jistý, že u ní se to splní.
"Pojď, jdeme na večeři," vyzval ji. Vzal do rukou moudrý klobouk. "Představím tě tam a rovnou zařadím." Začala se mírně třást. Poprvé od chvíle, kdy se tady objevila dostala strach. Nechala se vést směrem k síni. Nikdy to tu neviděla a přesto to tu znala. Vešli do síně. Měli pár minut zpoždění, takže zde už byli všichni, kromě ředitele školy. Odvedl ji až k profesorskému stolu a nechal ji tam stát. Stoupl si na své místo.
"Omlouvám se za své zpoždění," promluvil. "Měl jsem k tomu i závažný důvod. Přijela sem moje neteř a z dost vážného důvodu zde musí i zůstat. Jelikož potřebuje přátele, rozhodl jsem se zařadit ji do některé z kolejí. Lorno Rubensová," oslovil ji poněkud formálně. "Přistupte prosím, nasadím Vám na hlavu Moudrý klobouk, který rozhodne, kam Vás zařadí."
Nasadil jí ho na hlavu, trochu bojácně se podívala směrem na Brumbála.
"Myslím, že můžou pokračovat v jídle," podotkla tiše, ale zřetelně. Brumbál přikývl.
"Slyšeli jste. Můžete pokračovat v jídle," pokynul žákům, kteří začali trochu bojácně večeřet. Asi po pěti minutách to vzdali i ostatní a začali večeřet.
Lorna se snažila zhluboka dýchat, nechtěla aby jí zase měnila barvy. Cítila však, že její šaty jsou temnější a temnější.
"Tak kam tě zařadím?"
"Ptáš se mě?"
"Koho jiného?"
"Nevím."
"Máš různé schopnosti. Jsi mocnější, než si myslíš v tomhle příběhu budeš hrát velkou roli."
"Vážně?" zeptala se nevěřícně.
"Jsem si tím jist."
"Jak já můžu hrát v něčem roli?"
"Máš moc, máš dar."
"Moc? Dar? Já?" málem se začala smát nad tou absurditou. "Vždyť jsem jen člověk, který se sem dostal jen díky své víře."
"Právě sis odpověděla."
"Nemyslím si to."
"Přemýšlím," přerušil ji klobouk. Zase se zahloubal. Zhluboka si oddechla, její oddech zpozorovali i ostatní žáci v síni. Už to začínalo být zdlouhavé. Seděla tam ještě dalších pět minut, než se klobouk rozhoupal. "Zmij…" začal s výkřikem, pak ale jako by si to rozmyslel. "Nebelvír!"
U nebelvírského stolu jako by právě vybuchl granát. Všichni začali jásat. Jen jeden člověk si všiml, že na jejích šatech se mihl světlomodrý pruh, který se hned změnil na černou. Hnědovlasá dívka jí uvolnila místo, aby si mohla přisednout.
"Děkuju."
"Není zač," usmála se na ni.
"Je, ani nevíš, co to pro mě znamená," ujistila ji Lorna a usmála se, s jejím typickým tajemným úsměvem, který u ní doma nikdo nechápal. "Díky, přání je splněno, díky, díky, díky, Artemis," zašeptala a podívala se směrem k nebi. Dívka vedle ní, se jen zmateně rozhlédla okolo a radši na to nereagovala.
Pokráčko příště !
napsala: Madelein