Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapča

6. 12. 2008

"Copak jsi potřeboval?" zeptal se se zájmem Tygi a rozvalil se do křesla v jeho pokoji. Harry se jen zhluboka nadechl a vydechl.

"Myslíš, že bys mohl zabezpečit dveře proti odposlouchávání? Znám tady všechny dost dobře..." Tygi pokrčil rameny a párkrát zamával hůlkou a vyslovil několik slov. Dveře trochu zazářily a pak zůstaly zase obyčejnými.

"Můžeš mluvit..." vyzval ho a pokynul hlavou k druhému křeslu. Harry se do něj těžce posadil. Vytáhl z kapsy dopis a podal ho Tygimu. Ten si od něj dopis nechápavě vzal. "Přečti si ho a pak budu mluvit..." řekl jen a upřel pohled do stěny. Tygi nechápavě dopis rozložil a přečetl si ho. Konečně pochopil, co ho trápí. Sice ne úplně, protože zná jen Harryho a ne jeho rodiče, ale pochopil aspoň z části.

"Takže..." začal nejistě. "Tohle je to, proč jsi tak uzavřený, že?"

"Jo. Možná by jsi měl nejprve něco vědět, než začneme s nějakým řešením nebo tak. Já...Nikdy jsem svoje pravé rodiče nepoznal. Když mi byl jeden rok, byli zavražděni. Vyrůstal jsem u své tety z matčiny strany. Dalo by se říct, že mě nenávidí. V jedenácti jsem nastoupil do Bradavic, školy čar a kouzel. Tam učí právě Severus Snape. Nenávidí mě od prvního okamžiku a dává to patrně najevo. Nenávidí totiž Jamese Pottera a já jsem jeho údajný syn. James Potter mu dělal ze života peklo. Mě všichni předhazovali, jaký byl dobrý člověk a že jsem jako on...." dokončil svoji řeč a pohlédl na zamyšleného Tygiho.

"Proč myslíš, že zrovna já ti můžu pomoct?" zeptal se nejistě.

"Jsi stejně jako já jiný..." řekl jen a vzal si zpátky dopis.

"Dáš mu ten dopis?"

"To nevím...měl bych?"

"Možná že ano. Choval se k tobě tak, protože neví, kdo vlastně jsi a ani se tě neodvážil poznat. Teď se nedívej na jméno a ani na to, koho jsi syn. Mluvil s tebou někdy? Chtěl někdy znát jak ti je? Chtěl někdy poznat, kdo skutečně jsi bez ohledu na to, kdo jsou tví rodiče?"

"Ne..nechtěl..."

"A když to vezmeš z jiné stránky. Chtěl by jsi poznat někoho, kdo je synem člověka, co ti dělal ze života peklo?

"Ne..."

"Chtěl by jsi poznat člověka, o kterém jsi si myslel, že je syn člověka, kterého nenávidíš a křivdil jsi mu?"

"Ano..."

"Kdybys ho poznal...omluvil by ses mu?"

"Asi ano..."

"Omluvil by ses mu?"

"Ano..."

"A teď...Jak bereš Severuse Snapea ty?"

"Nenávidím ho!"

"A proč?"

"Protože on nenávidí mě a křivdí mi."

"Chtěl bys ho poznat?"

"Ano."

"Dáš mu ten dopis?"

"Já..."

"Dáš mu ten dopis?"

"Proč bych...."

"Dáš mu ten dopis?"

"Asi ano..."

"Dáš mu ten dopis?"

"Ano..." sklopil pohled k zemi.

"Neboj se budoucnosti. Neboj se toho, co udělá. Pokud je to člověk a má nějaké city, tak se aspoň pokusí poznat."

"On nemá city..."

"Znáš ho?"

"Ne, ale..."

"Tak ho nesuď." pousmál se a zvedl se z křesla.

"Díky, Tygi..." usmál se Harry.

"Nemáš zač. Dej mu ten dopis co nejdříve. Čím dříve mu ho dáš, tím dříve ho poznáš a tím dříve může být tvůj problém pryč..." sklopil pohled k zemi.

"Jak můžu pomoct já tobě?" zeptal se nejistě Harry. Tygi se jen pousmál se svým typickým zavrčením.

"Mě nepomůžeš, i kdybys chtěl. Mě totiž není pomoci..." sedl si zpátky do křesla. "Víš...já taky nikdy nepoznal svoje rodiče. Byl jsem stejný jako ty. Jako ostatní děti. Byl jsem člověk!" řekl hořce. "To jen další lidé si chtěli něco dokázat a udělali ze mě, to co jsem! Vzali mi život a vzali mi rodinu. Nedokáži si takhle ani najít přátele. Každý mne hned odsoudí. I do nemocnice za Alicií mě nepustili. Když mě léčitel viděl, tak řekl, že zvířata na pokoj nemůžou! Pomohla mi Tonksová. Že prej na mě dá pozor. Jsem vyděděnec světa a to jen díky pár lidem, co si chtěli něco dokázat. A teď po mě pase Voldemort, aby mě zneužil!" zakroutil hlavou. "Teď víš mé tajemství a já vím tvé. Budu mlčet, dokud se nerozhodneš to sám říct světu."

"Já budu mlčet také. Ale to moje tajemství moc dlouho tajemstvím nebude." povzdechl si.

"Dej mu šanci. Uvidíš, jak se to všechno vyvine. Nic nemusí být takové, jak to předvídáme. Možná se zachová úplně jinak, než bys očekával..." Harry němě přikývl. Tygi se pousmál a mávl hůlkou. Zrušil proti odposlouchávací kouzlo a zvedl se z křesla. "Díky za rozhovor a za tvoji důvěru ve mne..."

"To já děkuji..." pousmál se Harry a vrátil se do svého pokoje. Přešel k oknu a zahleděl se na slunečnou ulici. Otevřel okno a nadechl se čerstvého vzduchu. Stočil pohled ke kufru a začal v něm hledat druhý dopis adresovaný jeho otci. Otci...Jak hezky to zní. Po chvíli dopis našel a chvíli na něm zůstal viset pohledem.

"Hedviko?" otočil se na svoji kamarádku, sovu sněžnou. Ta jemně zahoukala a snesla se mu na rameno. "Mám pro tebe velice důležitou práci. Musíš být ale hodně opatrná a nikdo a nic tě nesmí zastavit..." pohladil ji po peří. Hedvika na souhlas zahoukala a Harry jí připevnil k nožce dopis od jeho matky pro jeho otce. "Leť rychle a nikomu jinému ten dopis nedávej. Dej ho jen Severusi Snapeovi!" Sova ho jemně klovla do ucha a vylétla otevřeným oknem ven

"Na co jsi posílal dopis Snapeovi?" ozvalo se ode dveří. Harry se prudce otočil a spatřil zaraženého Rona s Hermionu, Ginny, Freda, George, zmatenou Aliciu a usmívajícího se Tygiho.

"Časem se to dozvíte..." usmál se tajemně a sedl si na svou postel. Tygiho přestalo bavit stát na chodbě, tak zaražené kamarády strčil do pokoje. Harry se rozesmál nad jejich pohledy, když začali chytat rovnováhu. Je zase zarazilo, že se směje. Dlouho ho neslyšeli smát se.

***

"Sašo? Ty fakt máš rád letadla?" zeptala se opatrně Miriam sedící vedle něj. Saša se jen nadšeně usmál a vyhlédl z okénka na oceán pod nimi. "Mě je lehce špatně!" zhluboka se nadechla a vydechla.

"Co ti vadí Miriam? Vždyť je to super!" přidal se na stranu Saši Lars.

"Mluv za sebe!" praštila ho trochu Tamara. Saša s Larsem se rozesmáli a Miriam nad nimi protočila oči. Tamara zatnula ruce v pěst, protože už ji začíná štvát to malé, asi sedmileté, dítě, které jí pořád kope do sedadla. Když následovala po malém kopání velká rána, tak už to nevydržela a otočila se dozadu.

"Mohl bys prosím tě PŘESTAT KOPAT DO MÝHO SEDADLA!" vyjela na malého chlapce, který začal popotahovat a následně brečet.

"No dovolte!" urazila se matka toho dítěte a začala svého syna utěšovat.

"Nedovolím! Už mě to nebaví! Už od vzlétnutí bez přestávky kope do mého sedadla! Už mě to přestává bavit! Pokud toho okamžitě nenechá, tak za sebe neručím!" upozornila nebezpečně a otočila se zpátky. Několik zvědavců si ji prohlíží, protože je nalákal její řev. "Co je?!" vyjela a všichni se otočili zpátky. Saša a Lars se rozesmáli ještě víc.

"Klid..." ušklíbl se Lars a poplácal ji po rameni. Tamara protočila oči a zabořila se do sedadla. Následně ucítila kopnutí do sedadla. Tamara začala v duchu pěnit a Lars zpozoroval tik v jejím oku. "Tak to bude ještě zajímavý." vypadlo z něj a pozoruje Tamaru, jak trochu poskočila, když to dítě znovu koplo do sedačky. Tamara začala rudnou vzteky a s výrazem šíleného maniaka se otočila zpátky na matku s dítětem. Dítě se jen začala smát a kopat do sedadla ještě víc. Z Tamary se div nezačalo kouřit.

"Okamžitě...Okamžitě toho nech, pokud chceš tento let přežít!" zasyčela tak ledově, že dítě přestalo kopat do sedadla a jeho úsměv začal mizet a nahrazuje ho strach. "Takhle je to dobře!"

"Co si myslíte, že děláte?! Nechte mého miláčka na pokoji!" vyjela na Tamaru matka dítěte. Tamara pomalu otočila svůj pohled na ni a žena zmlkla.

"Ještě jednou jedinkrát kopne a uvidí!" zasyčela a sedla si zpátky. Saša se se šklebem otočil na Tamaru a pozoruje, jak se začíná uklidňovat. To netrvalo ale dlouho, protože opět poskočila pod náporem nohou dítěte.

"A JÁ UŽ TOHO MÁM DOST!" zařvala přes celé letadlo a stoupla si. Letuška se na ni vyděšeně podívala. Tamara vzala vyděšeně dítě matce z náručí a posadila ho na její místo, sama si pak sedla vedle vyděšeně matky dítěte. Tamara se vítězně usmála a pohodlně si sedla. Lars se vyjeveně podíval na chlapce, který začal kopat do sedadla Miriam.

"Pokud toho okamžitě nenechá, tak budu zvracet!" upozornila přiškrceně. Saša se podíval nebezpečně na toho kluka za sebou.

"Takže chlapče. Teď, když jsi tady, tak toho okamžitě nechej! Ta slečna za tebou, která tě sem posadila je totiž o hodně milejší než já!" upozornil. Chlapeček si z toho ale nic nedělá a vesele si kope do sedadla dál. Saša na Miriam zpozoroval, že pokud toho nenechá, tak se opravdu stane to, před čím upozorňovala. Saša se podíval zoufale na Tamaru. Ta prudce kopla do sedadla před sebou, až žena vedle ní zalapala po dechu.

"Co si to dovolujete?!" vyjela na ni. Tamara ji umlčela pohledem a znovu kopla do sedadla před sebou.

"Mamí! Ať toho nechá!" zapištěl chlapeček.

"Slyšela jste? Okamžitě toho nechte!" Tamara se jen ušklíbla a začala do sedadla kopat i druhou nohou. Chlapec začal brečet.

"Tak, chlapče. Teď tě posadíme za tvou maminkou, ale jen pod jednou podmínkou!" upozornil ho Lars. Chlapec na něj upřel ubrečený pohled. "Už ani jednou nekopneš do toho sedadla před sebou! Pokud ano, tak zase skončíš tady a celou cestu ti bude tato slečna," ukázal na Tamaru, "kopat do sedadla, ať se to tvé mámě a tobě líbí nebo ne!" Chlapec přikývl a Tamara opět vstala a vzala chlapce do náručí. Posadila ho zpátky k jeho matce a sama si sedla na svoje místo.

"Dobrý, Miriam?" zeptala se kamarádky. Ta trochu přikývla, ale Sašovi moc v pohodě nepřipadá.

"Miluju pevnou zem!" prohlásila nábožně Miriam, když vystoupila celá bílá z letadla. Lars ji raději podepřel a vzal její věci.

"No Miriam, myslím, že ty už do letadla nikdy nesedneš..." ušklíbl se škodolibě.

"To teda ani náhodou!"

"Tak myslím, že se s námi nevracíš do Ameriky..." postrašil ji Saša.

"Jen si počkej, až mi bude sedmnáct. Ty to schytáš! Nebo až půjdeme na lov, tak první střelu dostaneš ty! Ale tak, aby tě to bolelo a přitom to nebylo životu nebezpečné!" zasyčela nebezpečně.

"To chceš, abych se bál?" pozvedl obočí Saša a společně opustili letiště v Londýně. Šli si sednout do jedné kavárny poblíž, aby se Miriam udělalo lépe a pak se mohli jít někam ubytovat. Po hodině už se Miriam vzpamatovala a vyšli do ulic Londýna. Začali hledat nějaké levnější ubytování a nakonec ho našli až na kraji Londýna v podobě malého penzionu. Hned si pronajali dva pokoje (jeden dívky, druhý chlapci) a ubytovali se. Rozhodli se, že do večera si nechají volno.

"Něco se mi nezdá..." promluvil do ticha pokoje Saša po západu slunce.

"Proč myslíš?" pozvedl obočí Lars.

"Jsem napůl upír! Dokážu vycítit určitý věci. A to, co cítím teď je velice divný. Jako by k městu šla velká smečka lykanů...." zakroutil hlavou. "To nebude jako v té vesnici. Tady jich je moc. Já budu mít jako vždy dýku a meč, Miriam moji kuši, ale co ty a Tamara? Potřebujeme každou ruku..."

"Já mám stříbrnou dýku, vezmeš si ji k sobě. Ty jimi dokážeš zacházet nejlíp a velice rád je házíš, takže to bude nejlepší..."

"Ne. Dáš ji Tamaře. Ta nic takového nemá a musí si je nějak držet od těla. Ty máš nějaká kouzla, co na ně platí. Ty z černé magie..."

"Dobrá. Já mám černou magii, ty řezné zbraně a Miriam kuši. Co ale Tamara? Ta s tím neumí zacházet!"

"Ale ovládá runová kouzla. Bude nás krýt jimi a dá nám runovou ochranu. Ta by měla proti lykanům vydržet."

"Co když přijdou ale i upíři a donutí tě tvým prokletí proměnit se?"

"Musím si udržet svůj rozum!"

"Co když to nedokážeš!"

"Pak se ke mně musíš chovat stejně jako k nim!" upozornil ho.

"Si děláš prdel, že jo?" vyvalil Lars oči. Saša zakroutil hlavou a připl si k opasku svůj meč po otci a dýku. Do ruky vzal kuši a šípy. Lars vzal svoji dýku a hůlku. Odešli do pokoje děvčat.

"Co se děje?" vyděsila se Miriam, když spatřila jejich výzbroj.

"Jdou sem lykani, je jich celkem dost," poznamenal Saša. Miriam přikývla a vzala si nabízenou kuši. Lars podal Tamaře svoji dýku.

"Ste spadli z višně, ne? Já s tím neumím zacházet!"

"To máš na obranu, kdyby náhodou. Ty budeš mít na starosti naši obranu runovými kouzly. Tato ochrana nás před lykany na nějaký čas ochrání, ale musíš je obnovovat." Tamara přikývla a dýku si vzala do ruky, stejně jako hůlku.

"Zvládneme to!" usmál se povzbudivě Lars.

"Doufejme..." setřel ho Saša a vyhlédl z okna. "Nepřijdou až sem. Chtějí něco nebo někoho u jednoho domu kus za Londýnem. Přemístíme se tam!"

"Ty víš kam přesně?" pozvedl Lars obočí. Jen přikývl a vzal Miriam a Larse za ruku. Tamara se jich hned chytila taky a společně se přenesli pryč. Objevili se u jednoho domu u lesa.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář