6. kapča
"Miluju střílení po šéfech!" protáhl se o hodinu později Gracie. Marco se jen ušklíbl a všechny rozstřílené terče vyhodil do koše.
"Půjdeš se podívat do tělocvičny? Cvičí tam zatím pár lidí..." nadhodil Marco.
"Bohužel. Půjde tam asi zítra. Dneska nemám nijak náladu...." pokrčila rameny. Rozloučila se s ním a má se k odchodu. U východu se ještě rozloučila s Johnem a pokynula hlavou Lionelovi. Ještě než se vrátila domů, tak se dvě hodiny procházela po městě a dala si v jedné restauraci oběd.
"A co budu dělat teď?" zeptala se sama sebe ve ztichlém bytě. Porozhlédla se a usoudila, že by tu mohla uklidit. Úklid jí trval něco kolem tří hodin. "Já se tu ukoušu nudou!" rozhodila ruce. "Asi zajdu na to ministerstvo k bystrozorům, jestli by mě k sobě nevzali..." povzdechla si. "Sice na to nemám školu díky mým milovaným rodičům, ale co už..." ušklíbla se. Na její poměry se slušně oblékla - světlé džíny, černé tričko na ramínka a bílé sáčko - a přemístila se na ministerstvo.
"Hustý...." ujelo jí, když jí pohled padl na zlatou fontánu. Nikdy předtím tady ještě nebyla. Vklouzla do jednoho z nacpaných výtahů a sjela do příslušného patra bystrozorů. Našla si kancelář velitele a zaklepala. Za dveřmi počkala, dokud ji nevyzvali dál.
"Dobrý den!" vešla dovnitř pevně se vztyčenou hlavou.
"Dobrý..." ušklíbl se postarší muž za stolem. Pokynul jí, aby se posadila před něj. Gracie se posadila.
"Jmenuji se Gracie Lockheart a chtěla bych zažádat o přijetí mezi bystrozory." představila se pevným hlasem. Muž za stolem se ušklíbl.
"A kolik Vám je slečno?" pozvedl obočí.
"Devatenáct, ale.."
"A máte za sebou bystrozorskou školu?" přerušil ji.
"Ne, pane, ale..."
"V tom případě není co řešit. Obtěžovala jste se sem zbytečně!" pokynul ke dveřím.
"Dejte mi šanci, prosím!" pohlédla mu do očí a je rozhodnutá neuhnout za žádnou cenu. Muž před ní se rozhodl pro totéž. Když už tam sedí přes pět minut a pevně si hledí do očí, začíná ho chytat divný pocit. Má velké nutkání pohledem uhnout před očima mladé dívky.
"Dobrá. Přidělím Vám dva bystrozory, kteří vás přezkouší ze všeho, co byste měla umět. Pokud neuspějete, tak nebudu o ničem diskutovat. Sám budu u vaší zkoušky!" rozhodl nakonec. "A přezkouší vás hned teď!" vstal rozhodně z křesla a odvedl Gracii dál do budovy. Vešel do kanceláře několika bystrozorů.
"Tonksová, Kyngsley! Přezkoušíte tuto...slečnu..." odfrkl si. "Chce se přidat k bystrozorům. Ostatní svolejte všechny bystrozory, kteří mohou přijít, aby se na její zkoušku podívali." otočil se na Gracii. "Tak co, dívenko, pořád jsi tak pevně rozhodnutá se k nám přidat i bez bystrozorské školy?" zeptal se jí nebezpečně.
"To si pište!" odvětila stejným hlasem a pevně mu pohlédla do očí.
"Dobrá. Pak ale za mnou nechoďte s pláčem, že to bylo na vás moc tvrdé!" ušklíbl se a vyšel z místnosti. Gracie se za ním nasupeně podívala.
"Kolik ti je?" zeptala se jí mladá žena se žvíkačkově růžovými vlasy.
"Devatenáct..."
"A to chceš jít opravdu k nám?" zeptal se nejistě Kyngsley. Pevně přikývla. "Následuj nás..." pousmál se a vyvedl Gracii z pracovny. Několik bystrozorů je následovali. Vešli do větší tělocvičny, okolo které jsou menší tribuny.
"Jak jsem řekl. Tonksová a Kyngsley ji přezkouší!" ozval se hlas velitele a sám si sedí na tribuně. Dva jmenovaní se postavili doprostřed místnosti a tasili hůlky. Gracii si sundala sáčko a hodila ho na tribunu. Sama si vzala svoji hůlku a zaujala bojovou pozici.
"TEĎ!" zařval velitel a jeho bystrozoři proti dívce vyslali kouzla. Začínají od nejjednodušších. Gracie všechny odvrátila a oplatila stejnou mincí. Začali hrát hru na kočku a myš. Kdo je kdo, ale nikdo neví. Postupně kouzla ztěžují a Gracie většinou kouzel likviduje, jiným se vyhne a pošle na ně stejná kouzla. Neudělala ani jedinou chybu a vždy jen opakuje stejná kouzla. Po půl hodině toho má dost a zaútočila s těžším kalibrem. To dva bystrozorové nečekali, ale vyhnuli se jejím kouzlům a začali i oni sesílat těžší kouzla. Gracie svázala Tonksovou a poslala ji do bezvědomí, ale už je celkem unavená. Velitel bystrozorů se naštval a poslal proti ní další tři bystrozory. To není fér! Blesklo jí hlavou a začala se vyhýbat dalším kouzlům, která přicházela. Zneškodnila další dva, ale velitel proti ní poslal další čtyři. Po další půl hodině ji přemohli.
"Neuspěla jsi!" ušklíbl se velitel a Gracie se na něj vyjeveně podívala. "Porazili tě!"
"Jak chcete!" odsekla a navrátila bystrozorům vědomí a zbavila je pout. "Však se ještě uvidí!" ušklíbla se a oblékla se do sáčka. "Zatím sbohem!" zasyčela a rázně odešla z tělocvičny. Někteří bystrozorové se vyjeveně podívali na svého velitele. Tonksová s Kyngsleym si vyměnili pohled.
"Copak nemáte žádnou práci?!" vyjel na své podřízené. Všichni okamžitě odešli. "Proč její rodiče ve všech státech zařídili, aby se nestala bystrozorem? Vždyť je tak dobrá..." pronesl potichu do nastalého ticha. "Kdyby mě to nestálo práci a nebylo by to zbytečený, přijal bych ji."
Já už se na to můžu...! Nadává si v duchu a jde pryč z ministerstva.
"Počkej chvíli!" zastavila ji Tonksová. Gracie se na ni otočila. "Jsi opravdu dobrá. Nevím proč tě nechce přijmout, ale máme pro tebe určitou nabídku. Nebudeme o tom ale mluvit tady!" zatáhla ji spolu s Kyngsleym do jejich kanceláře. Dali jí nabídku přidat se k Fénixovu řádu.
"A co z toho budu mít?" ušklíbla se.
"Prosím?" nechápe Tonksová.
"Já hledám jen placenou práci, kterou mi nikde nechtějí dát! Nevím proč! Prostě chci jen práci a normální život kouzelníka."
"Dokud tady bude Ty-víš-kdo, tak nikdo nebude moct vést normální život. Opravdu nechceš pomáhat?"
"Ještě si to rozmyslím..." pokrčila rameny. "Vím kde vás dva hledat, takže zatím čau!" ušklíbla se a odešla z ministerstva. Přemístila se do jedné Londýnské uličky a hned si to zamířila do jejího oblíbeného baru. Sedla si k pultu a hned za ní přišel barman.
"Ale, ale...Gracie..." ušklíbl se, když dívku poznal.
"Nazdar..." pousmála se. "Dej mi prosím velkýho panáka vodky!"
"Hned to bude..." přikývl a po chvilce před ni postavil žádané pití. "Copak se děje, že jsi jak přejetá parním válcem?"
"Ráno přijdu o práci. Pak jdu žádat o práci jinam a tam ze mě udělají největšího kokota a pak mi dělají naschvály, aby mě nepřijali! Je tohle to normální?" rozhodila ruce a hodila do sebe panáka vodky. "Ještě jednou!"
"Alkohol nic nespraví..." ozval se vedle ní hluboký, ale přesto jemný hlas. Gracie se za ním otočila a pohled jí padl na mladého muže s dlouhými černými vlasy. "Arne Trife..." podal jí ruku na seznámení.
"Gracie Lockheart.." ruku přijala a trochu se pousmála.
"Jakou pak jsi chtěla práci?" pozvedl obočí.
"U policie..." zalhala opatrně. Jeho obočí vyletělo ještě víc. "Co je?" odsekla. Arne se k ní naklonil.
"A nechtěla jsi být jen tak náhodou bystrozorka?" zašeptal skoro neslyšně. Gracie vytřeštila oči.
"Jak jsi to poznal?"
"Máš pár šrámů, ale ty nejsou z pouhého spadnutí nebo tak. Jsou způsobena kouzly. A jsi unavená a naštvaná," ušklíbl se. Gracia do sebe hodila druhého panáka a podívala se Arnemu do očí.
"Úžasná dedukce!" protočila po chvíli oči a poručila si další skleničku.
"Chceš se opít?"
"Jo to chci!" odsekla.
"Daniel Snare je možná občas parchant, ale nevidím důvod, proč by tě nepřijal."
"Ty ho znáš?"
"Jo. Dost dobře. Jednou se mě snažil posadit do vězení nebo aspoň před soud. A to bezdůvodně. Nic jsem neudělal. Jen jeden Smrtijed na mě hodil vraždu. Teď je v Azkabanu on. Na mě si nepřijde.." ušklíbl se a napil se ze své sklenky. Gracia mlčky přikývla.
****
"Tak už máš padla, Lioneli!" poplácal ho John po zádech. Lionel přikývl a vzal si svůj batoh.
"Můžu ještě do tělocvičny? Rád bych chvíli zkoušel s mečem...."
"Jasně hochu. Klidně běž. Myslím, že pár lidí tam ještě zůstalo." Lionel přikývl a vešel do tělocvičny. Přešel k jedné z laviček a hodil si tam svoje věci. Na chvíli se zavřel v převlékárně a vzal si pohodlnější oblečení na boj. Když se vrátil, vzal do ruky svůj oblíbený meč a rozhlédl se po místnosti. Pohled mu padl na jednu dívku, která cvičí výpady sama. Musel se ušklíbnout, protože některé věci dělá špatně. Přešel k ní a jeden výpad jí vykryl.
"Co děláš?!" vyjekla a stáhla se.
"Děláš chyby..." nadhodil.
"No a? Každej se učí!" odsekla.
"Můžu ti s tím pomoct..." nabídl se. Dívka se trochu zamračila, ale nakonec přikývla. "Lionel Growen..." představil se.
"Yashi Lin..." ušklíbla se. Lionel přikývl a ukázal jí správný postoj. Začal ji učit a opravovat všechny chyby, které udělala. Po hodině jí to začalo jít o hodně víc. Lionel se nad tím musel pousmát.
"Jsi dobrý učitel. Mohl by jsi tady učit...." prohodila Yashi.
"To je možný. Já ale nikdy učitelem nechtěl být."
"Tak proč mi teda pomáháš?" zkřivil se jí obličej přemýšlením.
"Mohla by sis něco udělat.!" ušklíbl se nad jejím výrazem, když to řekl. Yashi odhodila meč a postavila se do bojové pozice.
"Co jsi to řekl?" zamračila se.
"Jak vidím, tak ty nejsi na boj s mečem, ale na boj holýma rukama...." prohlásil s úšklebkem. Yashi se pousmála.
"Teď jsi na to kápl. Tak se ukaž!"
"Na tohle já nejsem..." zakroutil hlavou a přešel ke svým věcem. Uklidil svůj meč a ocitl se na zemi na zádech a ani neví jak. Nad ním se tyčí Yashi.
"Přece nebudeš ustupovat před jednou obyčejnou holkou?" ušklíbla se.
"Yashi..." začal se smát. "Já na tohle opravdu nejsem!" vyškrábal se na nohy.
"Tak fajn...." pokrčila rameny. "Když se nic nechceš naučit, tak nic učit nebudu..." přešla ke svým věcem a začala si balit.
"A to jako myslíš jak? Jako že bys mě učila bojová umění?" Yashi se rozesmála nad jeho zmateným obličejem.
"A jak jinak si to myslel, co? Že bych tě jen tak zmlátila na místě? Ne...Taková já nejsem. I když...možná občas jo..." ušklíbla se. Lionel jen zakroutil hlavou, ale přistoupil na její nabídku a Yashi ho začala učit. Moc mu to nejde, ale za pomoci Yashi se začal v základních věcech zdokonalovat. Po jedné a půl hodině přestali. Yashi zalezla do sprch dívek a Lionel chlapeckých. Po půl hodině se sešli před budovou a spolu odešli.
"Kde bydlíš?" zeptal se po chvíli Lionel.
"Já? V hotelu. Ještě jsem nenašla žádný levný ubytování, kde bych mohla zůstat. Proč?" pozvedla obočí.
"No...tak jestli potřebuješ nějaký ubytování, tak jedna moje sousedka pronajímá pokoj. Je jí asi tak dvacet let a myslím, že by tě tam klidně nechala. Znám ji už rok." nadhodil.
"To by bylo fajn!" pousmála se Yashi. Lionel jí dal na ni číslo a Yashi jí hned zavolala a domluvila se s ní. Lionel ji doprovodil do hotelu, kde si sbalila všechny svoje věci a poté spolu odešli do staršího panelového domu. Lionel jí ukázal správné dveře, rozloučil se a sám odešel do svého bytu. Yashi zazvonila a počkala, než jí někdo otevře.
"Ahoj....Ty budeš asi Yashi, že?" otevřela jí usměvavá dvacetiletá dívka s kaštanovými vlasy.
"Jo. To jsem já..." pousmála se a dívka ji vyzvala dovnitř.
*****
Harry se probudil brzo ráno. Když uslyšel chrápání ze sousední postele usoudil, že Ron bude spát ještě hodně dlouho. Vyhrabal se z postele a převlékl se. Z kufru vytáhl dopis od své mámy a dal si ho do bezpečí kapsy svých džínů. Potichu vyšel z pokoje a zamířil si to do kuchyně. Našel tam je paní Weasleyovou, Lupina a Aliciu.
"Dobré ráno..." pozdravil a svalil se na židli naproti Alicii.
"Dobré ráno." ozvala se trojhlasná odpověď a všichni si ho starostlivě prohlédli.
"Dáš si snídani, drahoušku?" zeptala se mile paní Weasleyová. Harry jen přikývl a po chvíli už před ním stál plný talíř jídla. Harry se do něj s chutí pustil. I když si to nechtěl připustit, tak má hrozný hlad. Po půl hodině se kuchyně začala naplňovat. Přišel dokonce už i Ron a někteří další lidé. Jen Tygi pořád nikde.
"Kde je Tygi?" zeptala se starostlivě paní Weasleyová Alicie.
"Tygi je odjakživa hrozný spáč." ušklíbla se. Na důkaz jejích slov se ve dveřích se zívání objevil její kamarád, ale ve své podobě člověka. Všichni se na něj zaraženě podívali, protože ho jako člověka viděli jen čtyři lidé včetně Alicie.
"Brý ráno!" dozíval a sedl si vedle své kamarádky.
"Co že si se proměnil ve člověka?" ušklíbla se na něj. Tygi se jen pousmál a už na jeho místě sedí starý dobrý chlupatý Tygi.
"Nevěděl jsem, jestli tu budou nějací lidi, kteří mě neznají. Nechci dělat šoky hned po ránu. Sám je nemám rád," významně se podíval na Aliciu.
"Já za to nemůžu, že spíš nevím do kolika hodin!" usmála se sladce.
"A já za to, že mi voláš vždycky brzo ráno, můžu?" rozvalil se na židli a paní Weasleyová před něj postavila talíř se snídaní. "Děkuji..." usmál se.
"Nemáš zač, drahoušku..." řekla jen a přešla ke sporáku.
"Nebudeme se hádat, ano?" ukončila debatu Alicia. Tygi se jen ušklíbl a přikývl. Po půl hodině se kuchyně začala vylidňovat, ale dobrá nálada přetrvala. Do hovoru se jen Harry nezapojil a kouká někam do stěny. Po chvíli se odhodlal promluvit.
"Tygi, myslíš, že bych s tebou mohl mluvit?" otočil se na jmenovaného. Tygi se nejprve zarazil, že chce mluvit právě s ním, ale přikývl a zvedl se ze židle. Společně opustili místnost za doprovodu několika pohledů.
"Co myslíte, že se mohlo Harrymu stát? Je poslední dobou uzavřený a nepřístupný...." pronesl do ticha Ron. Docela ho zamrzelo, že chce mluvit s člověkem, kterého zná sotva dva dny a s ním mluvit nechce.