Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapča

5. 12. 2008

"Miriam...." povzdechl si.

"Domluveno! Tak já jdu za Izi a připrav se, že večer se jde hezky ven!" ušklíbla se a než stačil její otec něco říct, vyběhla z kuchyně, vzala z věšáku lehkou bundu a vyběhla ven. Hned se vydala za svou nejlepší kamarádkou. Zazvonila na zvonek a čeká, než jí někdo otevře.

"Ahoj Miriam..." otevřela jí máma její kamarádky.

"Dobrý den paní Tirisová! Je doma Izabela?" zeptala se s úsměvem.

"Samozřejmě. Pojď dál..." ustoupila ze dveří a Miriam vešla do domu. "Je u sebe v pokoji," pousmála se a odešla si za svou prací. Miriam vyběhla schody do patra a vrazila do pokoje její nejlepší kamarádky.

"Nazdar!" ušklíbla se, když spatřila svoji kamarádku, jak šokem spadla z postele.

"Vražda!" vypadlo z ní a sesbírala se ze země. "Copak Miriam? Zachtělo se ti být někde jinde, než doma?" ušklíbla se a svoji kamarádku objala.

"Spíš mě táta vyhnal ven..." přiznala.

"Tak fajn! Potom něco musíme podniknout! To se jen tak nestane, že se vyhrabeš z baráku!" ušklíbla se. "Takže..půjdeme do kina nebo spíš si někam sednout?" pozvedla obočí.

"Kino by bylo fajn...a večer jdu s tátem na procházku!" pochlubila se.

"To je super! Tvůj táta dlouho nikde venku nebyl..." zamračila se trochu. "Je dobře, že jsi ho k tomu přemluvila."

"Spíš to byl takový výměnný obchod. Když já půjde ven, on půjde taky!"

"Ty jsi ale mrcha!" ušklíbla se Izi a na Miriam přistál polštář. Ta se rozesmála a hodila ho po ní zpátky. Chvíli takhle blbly a pak se rozhodly jít do toho kina. Ve zdejším městečku mají jen malé kino, které vysílá jen občas, ale aspoň něco. Společně se smíchem vyšly ven a zamířily rovnou do kina. Koupily se lístky úplně vzadu a ještě k tomu plnou mísu popcornu. Film se jim moc líbil, protože to byla komedie a občas v něm našly i podobnost s nimi samotnými. Když vycházely z kina, nemohly se přestat smát.

"Tak..a co podnikneme teď?" nadhodila Miriam.

"No..je půl šestý, tak bychom si mohly jít tak na hoďku někam sednou a pak vezme tvého taťuldu na procházku!" rozhodla Izi a táhne svoji kamarádku ke své oblíbené kavárně. Sedly si k malému stolku v rohu a tlumeně si začaly povídat a přitom popíjejí horkou čokoládu. Dlouho takto spolu nebyly. Zůstaly tam tři čtvrtě hodiny a pak se odebraly rovnou k Miriam domů. Vtrhly dovnitř jako velká voda.

"Tak jsem tadý!" zařvala Miriam a začala hledat svého tátu. Našla ho jak se dívá na nějaký film v televizi.

"A já jsem tady taky!" ušklíbla se Izi a opřela se o svoji kamarádku.

"Ach ne...to mě teď čeká ta procházka, co?" povzdechl si.

"Jo!" řekly svorně. Miriam tátovi podala bundu a boty. Počkaly chvíli než se do toho nevlékl a pak společně odešli z domu. Miriam veze svého tátu a po cestě si povídají. Izi se hned rozpovídala. Vždycky byla ta upovídanější než Miriam. Po chvíli se zastavili v malém parčíku za městem kousek od lesa. Izi s Miriam si sedly na lavičku a pan Blood se zabrzdil vedle lavičky. Společně se podívali na západ slunce a užívali si čerstvého vzduchu. Zůstali tam i po západu slunce a pořád si povídají.

"Co to bylo?" vyjekla najednou Izi. Slyšela nějaký šramot kousek od nich, kde jsou křoviny. Izi i Miriam se postavily na nohy a začaly to místo pozorovat. Z křovin zasvítily dvě velká žluté oči. "Co je to?!" zašeptala vyděšeně Izi.

"Vlkodlak..." hlesla Miriam a vytáhla si hůlku. Sice jí je šestnáct a není plnoletá, ale to jí nijak nevadí.

"Cože? Já myslela, že jsou vymyšlení..." pípla potichu. Izi není čarodějka, je to mudla. Miriam jí nikdy o kouzlech neřekla. Otec Miriam přejel ke dvěma dívkám a i on vytáhl svoji hůlku a zamířil jí do tmy. Kousek od vlkodlaka se objevil další pár žlutých očí.

"Ježiši..." rozšířily se jim oči hrůzou.

"Utečte!" poručil jim otec Miriam. Miriam jen zakroutila hlavou. "Tak dělejte!" zasyčel k nim. Vlkodlaci se k nim začali plížit. Izi chytila svoji kamarádku za ruku a táhne ji pryč. Vlkodlaci se rozeběhli proti trojici lidí. Karlos proti nim vyslal několik kouzel, tak se zaměřili na něj a dívky začaly prchat. Miriam po tvářích stékají proudy slz. Když uslyšela výkřik plný bolesti, tak se zastavila a otočila směrem odkud přišel.

"TATI!" zařvala a rozeběhla se zpátky. Izi ji ale chytila za ruku, stáhla zpátky a objala. Kolem nich se rozprostřelo hrobové ticho. Začaly se kolem sebe rozhlížet. Kousek před nimi se objevily dva páry žlutých očí. Obě začaly pomalu couvat. Vlkodlaci nebezpečně zavrčeli a rozeběhli se proti děvčatům. Poslední co obě viděly, než zavřely oči byl podivný lesk a pak jen bolestné kňučení temných tvorů.

"Jste v pořádku?" ozval se vedle nich chlapecký hlas. Obě otevřely oči a pohled jim padl na hnědovlasého mladíka s jizvou přes obličej. Kousek za ním stojí další mladí s černými vlasy a červeným melírem.

"Tati..." zašeptala zděšeně. Vytrhla se své kamarádce a běží na místo, kde zůstal její otec. Všichni tři se rozeběhli za ní. "TATI!" zařvala a doběhla tam kam chtěla. Zůstala stát jako zkamenělá s pohledem upřeným na svého rozsápaného otce. "To ne..." zašeptala a dopadla na kolena z očí jí začaly stékat proudy slz. Izi pohlédla na znetvořené tělo a pak přiklekla ke své kamarádce a objala ji. Začala ji utěšovat a pohupovat se s ní jako s malou holčičkou.

"Měli bychom jít pryč..." promluvil potichu Saša, opatrně zvedl na nohy zničenou Miriam a podepřel ji. Lars se ujal Izi, která na tom taky není nijak moc dobře. "Kde bydlíš?" zeptal se Miriam a ta jen mlčky ukázala na malé městečko. Mlčky se vydali tím směrem. Když vešli do vesnice, znovu se jí zeptal, kde bydlí. Miriam zase ukázala směr. Saša si jen povzdechl a odvedl ji tam, kam ukazovala. Už potřetí se jí zeptal na tutéž otázku a konečně ukázala správný dům. Saša si v duchu oddechl, že se nebude muset ptát znovu. Odvedl ji k domu a vzal si její klíče. Odemkl a všechny pustil dovnitř. Pro jistotu ještě ze nimi zamkl a Miriam odvedl do obýváku, který zatím našel Lars. Usadil ji na gauč vedle její kamarádky, která ji hned objala. Saša přešel k oknu a vyhlédl ven, jestli je někdo nesledoval.

"Co jste dělali takhle pozdě venku?" zeptal si tiše a odvrátil pohled od okna.

"Šli jsme se projít!" odsekla Izi.

"To nevíte, že je to venku večer nebezpečné? Jste přece kouzelníci!" rozhodil ruce.

"Tak pozor! Já kouzelník nejsem! A navíc! Nikdy tu nic podobného neběhalo! Co se vůbec stalo?!"

"To co vás napadlo byli vlkodlaci a stalo se to, že jste málem přišly o život i vy dvě." promluvil Lars a posadil se do křesla naproti děvčatům.

"Zůstanete tady dneska?" podívala se na ně uslzenýma očima Miriam. Ti dva nepatrně přikývli. "Dobře...připravím vám pokoje..." zašeptala a odešla do jiné části domu.

"Je na tom špatně. Nejen, že její máma je blázen a zmrzačila jí otce, ale teď jí ještě tátu rozervali na kusy vlkodlaci!" sklopila pohled Izi. "Půjdu domů. Řekněte to Miriam, prosím. Postarejte se mi o ni a neopouštějte ji teď."

"A ty ji teď opustit můžeš?" pozvedl obočí Saša.

"Já musím domů, ty tupče!" zasyčela a odešla. Saša se posadil naproti svému kamarádovi.

"Takže teď jsem i tupec..." ušklíbl se. Po chvíli přišla zpátky Miriam a když neuviděla svoji kamarádku na gauči, tak se rozhlédla.

"Tvoje kamarádka už musela domů. Máme ti to vyřídit," promluvil opatrně Lars. Miriam přikývla.

"Mám pro vás připravený pokoj...." otočila se k odchodu a pokynula hlavou, aby ji následovali. Ti dva se zvedli a jdou za ní. Připravila jim pokoj hned naproti tomu svému. Sama se do svého pokoje zavřela a hned se zachumlala do peřin a pevně zavřela oči. Zpod víček se jí vykutálelo několik slz.

Ráno se probudila brzo. Hned vstala a dlouhou dobu zůstala ve sprše. Teplá voda ji uklidňuje. Patřičně se upravila a odešla do kuchyně. Připravila snídani pro tři osoby a počkala, než ti dva vstanou a přijdou za ní. Po chvíli opravdu přišli a trochu se zarazili, když ji uviděli u stolu se snídaní.

"Brý ráno..." pozdravila, nalila si kávu a začala snídat. Ti dva si vyměnili pohled a posadili se ke stolu.

"Dobré..." přisvědčili a dali se do jídla. Najedli se mlčky a Saša s Larsem po Miriam házeli pohledy.

"Jak se jmenujete?" zeptala se se zájmem.

"Alexander Trevis a tohle je Lars Coulet. Mě říkej Sašo," představil je Saša. Jen přikývla na chvíli se odmlčela.

"Kdy odcházíme?" zeptala se jakoby nic.

"Co? Odcházíme?" vypadlo zmateně z Larse.

"Jak jsi to myslela?" přidal se i Saša a oba na ni upřeli pohled. Miriam se pohodlně opřela o židli a oba si změřila pohledem.

"Ptala jsem se, kdy odcházíme. Já tady nezůstanu. Jdu s váma!" řekla rozhodně.

"Tak to teda ne! Hezky tady zůstaneš a to je poslední slovo!" zamítl to rázně Saša.

"Poslední slovo říkáš? Ale já tady nezůstanu! Jdu s vámi!" zasyčela nebezpečně.

"Ne! Jdi si klidně kam chceš, ale s námi rozhodně nejdeš!" ušklíbl se Saša.

"Jdu s vámi a to je poslední slovo!" vyjela na něj Miriam a nebezpečně přimhouřila oči. Saša se sekl a s obavami se na ni podíval.

"Dobře..." pípl a vypadá to, že se zmenšuje. Miriam přikývla a vítězoslavně se usmála. "To je děsný! Rok cestuju sám a během tří-čtyř dnů mám dva příživníky!" posteskl si.

"Tak to máš blbý!" ušklíbla se Miriam. "Jdu si sbalit..." usmála se sladce.

"Jen to nejdůležitější! Žádný bágly tahat nebudu!" upozornil hnedka a Lars se začal smát jeho zoufalému výrazu. Miriam se ušklíbla a po chvíli se vrátila s obyčejnou taškou přes rameno.

"A kam se půjde?" podíval se se zájmem Lars na svého kámoše.

"Do jedný vesnice se vrátili vlkodlaci. Nedávno jsem tam byl, ale ti lykani si nedají pokoj a furt tam budou lézt, i když je jednoznačné, že chcípnou!" stěžuje si.

"To zní dobře!" ušklíbla se Miriam.

"A vyrážíme hned!" rozhodl.

"Ale možná bys mohl vědět, že mi je šestnáct..." nadhodila nevině Miriam.

"COŽE?!" zařval Saša a vyvalil oči. "To snad není pravda! Ono jí je šestnáct! To je snad zlej sen! Ještě abych na ni dával pozor a musel jí pomáhat se i přemístit!" začal naštvaně přecházet po místnosti.

"Klid, Sašo. S tím přemístěním jí pomůžu klidně sám..." ušklíbl se Lars a zvedl se ze židle. "Tak kam to bude?" nabídl rámě Miriam a oba se zahleděli na Sašu, který jim sdělil jméno vesnice i přesnou polohu. Ozvalo se trojhlasné prásknutí a domem se rozlehlo ticho.

"To je hezká vesnička..." usmála se Miriam, když se podívala na vesnici kousek před sebou. Lars jen přikývl.

"Jo, to je. Ale hezčí je bez vlkodlaků, protože tady nemusím trčet!" povzdechl si a vydal se do vesnice. Ti dva ho jen s pozvednutým obočím následují. "A předem říkám, že pokud se k nám přidá ještě někdo, tak budu vraždit!" upozornil a Lars s Miriam se ušklíbli. Vešli do vesnice a hned několik obyvatelů si je začalo podezřívavě prohlížet.

"Nazdar Sašo!" ozvalo se kousek od nich. Saša se mučednicky otočil a pohled mu padl na Tamaru. Pokusil se o úsměv, ale spíš to vypadalo, jako by ho bolely zuby. "Zase jsi se vrátil? To asi nevěstí nic dobrého, že?" přešla k nim a pohled jí padl na Larse a Miriam. "Já jsem Tamara!" podala jim ruku. Ti dva se jí představili a Tamara je vzala k nim domů. Její matka Sašu přivítala s úsměvem a hned mu přidělila stejný pokoj, který tu měl posledně. Miriam zase dostala nabídku od Tamary, že může být s ní a Lars si zabral velký pohodlný gauč v obýváku.

"Zase se vrátili vlkodlaci?" zeptala se starostlivě paní Alernová. Saša jen přikývl a kouká do svého hrnku s čajem. "Děje se něco?" zeptala se ho starostlivě.

"Ne...." hlesl.

"Je naštvaný, protože jsem ho donutila vzít mě s sebou, že?" usmála se na něj sladce.

"Si se nějak moc rychle vzpamatovala ze ztráty otce, ne?!" jen co to dořekl, tak se kousl do rtu. Tohle vůbec nechtěl říct. "Miriam, promiň...!" hlesl, když spatřil v očích dívky slzy. Jen zakroutila hlavou a vstala. Chvíli se dívala ublíženě na Sašu a pak vyběhla s pláčem z domu.

"To jsi trochu přestřelil, nemyslíš?" dala mu malý pohlavek Tamara a vyběhla za Miriam. Za tu chvilku jí přirostla k srdci.

"To jsem říct nechtěl..." zašeptal zničeně. "Co se to se mnou sakra děje!" promnul si oči.

"Asi nejsi zvyklý na společnost?" nadhodil Lars. V místnosti osaměli, protože matka Tamary raději šla do jiné místnosti.

"To bude asi tím. Nikdy jsem nebyl moc mezi lidmi. Vždycky mi dělal společnost jen táta a když zemřel, byl jsem většinou sám. Teď...nevím....je to úplně jiný, než jsem zvyklý. Jsem prostě takový. Vychovával mě jinak...Prostě jsem takový. Když jsem měl společnost, tak jen jeden dva dny a to ještě k tomu většinou byli lidé, co se semnou nebavili a jen zírali!" promnul si spánky.

"Víš co? Já ti pro teď odpouštím, ale nemysli si, že si to vyžehlíš vždycky tak snadno!" ozvalo se ode dveří. Oba chlapci tam pohlédli a spatřili Miriam, kterou objímá Tamara.

"Opravdu jsem to nechtěl říct..."

"Já vím. Prostě jsi vypěnil. To se stane. Zvlášť když jsem si prosadila, že prostě s tebou půjdu, ať chceš nebo ne. Já bych vypěnila taky, být na tvém místě," pousmála se jemně. Saša přikývl. Zvenčí se ozvalo zavytí.

"Zábava začíná dámy a pánové!" ušklíbl se Saša a vzal si do ruky svoji milovanou stříbrnou dýku a se zasněným výrazem si ji prohlédl a pohladil. "Nezklam mě..." zašeptal k dýce a Miriam s Tamarou se na něj blbě podívaly.

"To dělá pořád!" mávl nad tím rukou Lars. Saša se ušklíbl a vstal z křesla. Ze svého pokoje si vzal ještě otcův meč a vyběhl z domu. Postavil se doprostřed ulice s pohled stočeným k zemi. Lars a obě dívky ho pozorují z okna. Ozvalo se další zavytí, ale tentokrát o hodně blíž. Ti tři se rozhlédli a spatřili několik párů žlutých očí, jak běží proti Sašovi stojícímu uprostřed ulice. Neuniklo jim, jak několik lidí stojí v oknech a pozorují ho stejně jako oni. Když už byli vlkodlaci na dosah jeho meče, tak ho tasil a dal se do boje. Lars jen zakroutil hlavou.

"Je jich moc!" rozhodil ruce.

"Zvládne to! Určitě!" zašeptala Tamara a dívá se, jak ho jeden vlkodlak sekl přes záda ostrými drápy.

"Umí někdo z vás s kuší?" nadhodil Lars.

"Já!" ozvala se Miriam.

"Pojď se mnou!" přikázal a spolu vyběhli do Sašova pokoje. Lars našel jeho kuš se stříbrnými šípy a podal je Miriam. "Tref cíl!" pousmál se.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář