2. kapča
"Copak? Vadí ti svěcená voda? Či snad to stříbro?" zeptal se naoko lítostivě Saša. Dívka za ním se k němu přitiskla, jak je vyděšená. Upír zavřeštěl a vrhl se proti Sašovi. Ten nečekal a mrštil proti němu svoji stříbrnou dýku. Trefil se přímo do míst, kde má člověk srdce. Upír zavřeštěl a rozpadl se v prach. Saša se ušklíbl a otočil se na dívku za ním.
"Jsi v pořádku?" zeptal se opatrně.
"Jo...díky tobě," pousmála se a začala ve tmě něco hledat.
"Co hledáš?" zeptal se se zájmem Saša a vzal si svůj šíp a dýku, které hned uklidil na patřičná místa.
"Svoji hůlku! Ale bez světla ji v lese asi těžko najdu..." povzdechla si.
"Jsi čarodějka?" pozvedl obočí.
"Ne asi, když hledám hůlku!" protočil oči.
"Accio hůlka!" pronesl líně. Dívka se na něj zaraženě podívala. Jen se pousmál a do ruky mu vklouzla její hůlka. "Jak se jmenuješ?" zeptal se a podal jí ji.
"Tamara Alern." představila se a dala si hůlku do kapsy. Saša přikývl a svoji si dal do pouzdra na opasku.
"Alexander Trevis."
"Těší mě!" ušklíbla se a podala mu ruku. Saša se ušklíbl, ale ruku přijal. Společně se vydali do vesnice. "Ty tady někde bydlíš?" navázala rozhovor.
"Já? Ne...nemám domov. Jen cestuju. Jsem vždycky tam, kde se mihne nějaký ten lykan či upír. Ale nemůžu být na moc místech najednou. Tady byla celá smečka lykanů. Měli zálusk na zdejší vesnici." Tamara vytřeštila oči. "Už se ale nemusíš bát. Zneškodnil jsem je. Už tuhle vesnici otravovat nebudou," ušklíbl se.
"A kde budeš přes noc?" nadhodila.
"Asi někde pod širákem..." pokrčil rameny.
"Myslím, že bych mohla přesvědčit mámu, aby tě nechala přespat u nás. Chceš?" pozvedla obočí. Zamyšleně na ni pohlédl.
"Fajn..." pousmál se. Tamara přikývla a odvedla ho k jejich malému domku. Hned jak vešla, tak zavolala svoji matku.
"Co se děje, zlato?" vyšla z kuchyně na chodbu a zarazila se, když uviděla za svojí dcerou stát nějakého mladíka. "Kdo je to?" pohodila hlavou směrem k němu.
"Zachránil mi život. Zaútočil na mě upír a on mi pomohl. Nemá kde přespat. Mohl by přes noc zůstat tady?" vychrlila na jeden nádech. Její máma se na chvíli zamračil.
"Dobře. Přichystám pokoj pro hosty," přikývla pomalu a odešla po schodech do patra. Tamara se jen usmála a zatáhla návštěvníka dovnitř a poté ho odvedla za její matkou nahoru.
"Tak tohle bude na dnešní noc tvůj pokoj. Koupelna je hned vedle," obeznámila ho paní domu a odešla zpátky do kuchyně.
"Dobrou!" pousmála se Tamara a vytratila se do svého pokoje.
Ráno se Tamara probudila celkem brzo. Vyškrábala se z postele a zalezla do své malé koupelny. Dala si krátkou sprchu, upravila se a vlasy stáhla červenou stuhou. S dobrou náladou sešla do kuchyně a udělali si něco drobného k snídani. Po chvíli se k ní přidala i její máma.
"Co tvůj host? Ještě spí?" nadhodila její máma. Tamara se zasekla a vyskočila na nohy. Hned vyběhla schody do patra a zaklepala na dveře Sašova pokoje. Nikdo jí neodpověděl, tak zaklepala ještě jednou. Zase nic. Bylo jí to divné, tak vzala opatrně za kliku a potichu vešla do pokoje. Nikoho tam ale nenašla. Přešla k posteli, která je úhledně složená. Posadila se a vzala do ruky malý papírek se vzkazem.
Velice děkuji za Vaše ubytování, moc to pro mne znamená. Odešel jsem brzy ráno a nechtěl jsem Vás budit. Ještě jednou mnohokrát děkuji.
Alexander Trevis
Tamara se pousmála a i se vzkazem se vrátila do kuchyně. Její máma pozvedla obočí s nevyřčenou otázkou.
"Odešel brzy ráno..." podala jí lístek se vzkazem.
"Zvláštní mladík..." poznamenala paní Alernová.
Tak kam půjdu teď? Položil sám sobě otázku a jde z vesnice pryč. Slyšel jsem, že u jednoho malého města mají problém s upíry. Možná bych mohl tam... Ušklíbl se nad svým uvažováním a přemístil se pryč. Objevil se na kraji malého města, vedle kterého se nachází rozlehlý les. Jen se ušklíbl nad tím umístěním. Pak tu nemají mít problémy s upíry a lykany. Vešel do města a začal hledat nějaký hotel nebo ubytovnu, kde by mohl zůstat. Až po půl hodině měl to štěstí, že napadl na menší ubytovnu. Hned vešel dovnitř a přešel k recepci, kde stojí přibližně čtyřicetiletá žena.
"Brý den..." přešel k ní. Žena si ho změřila pohledem.
"Dobrý den. Přejete si?" pozvedla obočí.
"Potřeboval bych ubytování. Nevím na kolik dní, tak budu za každý den, co zde zůstanu, platit ráno. Vyhovovalo by Vám to tak?" řekl své přání. Žena začala něco hledat v počítači a pak vzala do ruky klíčky od pokoje. Ještě než mu je dala, tak se zarazila.
"Jste už plnoletý?" zeptala se podezřívavě.
"Ne, nejsem a proto hledám ubytování!" prohodil ironicky. "Jasně že jsem!" musel se usmát nad jejím výrazem.
"Dobrá..." pousmála se a podala mu klíče od pokoje. "Kdybyste cokoliv potřeboval, tak se na mne můžete obrátit. Jmenuji se Amy Couletová." představila se.
"Díky. Já jsem Alexander Trevis." otočil se k odchodu do svého pokoje. "Jo a ještě..." zarazil se. "Tady jsou peníze za dnešek!" položil na pult požadovanou částku. Paní Couletová se pousmála přikývla. Hned to zapsala do počítače a návštěvní knihy. Saša se zavřel ve svém pokoji a vybalil si tu trochu věcí, které vlastní. Přešel k oknu a zahleděl se ven na slunečnou ulici. Chvíli se kochal tím výhledem, než se z ničeho nic zatmělo. Zamračil se a vzal si svoji oblíbenou dýku a otcův stříbrný meč.
"Co se to děje...?" zašeptal do ticha pokoje. Pohled mu padl na černovlasého chlapce s červenými melíry, jak rychle běží k ubytovně. Trochu se zamračil a vyšel z pokoje. Ještě za sebou zamkl, aby ho někdo náhodou nevykradl. Potichu sešel do přijímací haly, kde je i paní Couletová. Schoval se do stínu a pozoruje chlapce, jak se prudce zastavil před pultem.
"Larsi? Co se děje?" zeptala se vyděšeně.
"Upíři! Zaútočili na město! Nevím jak se jim to povedlo, ale najednou je venku tma a oni si klidně můžou vylézt ven! Musíš mě a bratránkům pomoct! Jsme tu jediní kouzelníci! A i tak je jich moc!" rozhodil ruce.
"Samozřejmě, že pomůžu!" vyhrkla a vytáhla si hůlku.
"Smím se přidat?" vyšel ze stínu v jedné ruce třímajíc stříbrnou dýky, v druhé hůlku a u opasku se mu houpe stříbrný meč po otci.
"Co jsi zač?" zeptal se podezřívavě Lars.
"Lovec upírů a vlkodlaků!" pousmál se nad jeho výrazem.
"Fajn! Všichni za mnou!" rozeběhl se Lars ven a ostatní ho následují. Doběhli až na náměstí, kde je větší skupina upírů a pouští se s velkou chutí do bezbranných mudlů. Spatřil ale i dva kouzelníky, jak se jich snaží zbavit. Saša si pohodil svou dýkou a mrštil ji po nejbližším upírovi. Trefil se mu přímo do hrudi a zbyl po něm jen prach. Všechny pohledy se stočili na něj. Několik s nadějí v očích a několik s nenávistí.
"PROKLÍNÁM TĚ TREVISI!" zařval jeden z upírů.
"Nezapomínej, že už jsem prokletý!" ušklíbl se a vzal si zpátky svoji dýku. Upír, který ho začal proklínat se proti svému sokovi rozeběhl a dal se s ním do boje. Saša se ho po chvíli zbavil a pustil se do dalších. Když se zbavil už třetího upíra ucítil náhle prudkou bolest.
"Jen se proměň!" ušklíbl se jeden z upírů blízko něj. "Proměň se!" začal se smát. Upíři, kteří stáli proti rodině Couletů přestali bojovat a silou je odhodili dál. Všichni upíři se rozestavěli tak, aby dobře viděli na Sašu, který klesl na kolena.
"Nebraň se tomu!" ušklíbl se jeden z upírů. Couletové se vyškrábali na nohy a i oni se zahleděli na lovce upírů. Saša se prohnul v zádech a zuby se mu začaly prodlužovat a vlévá se mu do žil nová energie. Bolest ustala stejně náhle, jako přišla. Saša se zmoženě podíval na upíry, kteří se teď začali smát. Couletové se na něj zase vyděšeně podívali.
"Zapomněl jsem vám něco říct..." ušklíbl se Saša a postavil se na nohy. "Jsem sice prokletý, ale zachovávám si vlastní mysl!" obeznámil je a zaútočil na upíry, kteří zůstali zaraženě stát. S pomocí Couletů se mu je po chvíli podařilo porazit. Začalo se opět vyjasňovat a Saša se proměnil zpátky v člověka. Přeměna ho ale tak vyčerpala, že upadl do bezvědomí.
Saša pomalu otevřel oči, ale hned je zase zavřel, protože ho oslepil příval ostrého světla.
"Tak už jsi se probral?" ozval se pobavený hlas. "Už můžeš oči otevřít. Zatáhl jsem závěsy," poznamenal po chvíli tentýž hlas. Saša otevřel oči a jeho pohled se střetl s Larsem. "Zajímavé. Jsi prokletý od upírů tak, že jsi jím sám, a stejně jim jdeš po krku..." ušklíbl se.
"Na tom nezáleží! Vždycky po nich půjdu! Zabili mi otce!" zasyčel nenávistivě.
"Chápu. Tvůj otec byl taky lovec?"
"Jo. Naučil mě všemu, co znal," přikývl a zabořil se víc do měkkých peřin.
"Abych nezapomněl, teta ti sem donesla všechny tvoje věci z ubytovny," poznamenal Lars jakoby nic.
"Teta?" zeptal se zmateně.
"Jo. Amy Couletová je moje teta." Saša přikývl, že chápe. "Tu jizvu máš od upírů?" zeptal se se zájmem. Saša opět přikývl. "Nemáš hlad?"
"Máš vždycky takhle blbý otázky?" nevydržel to Saša.
"No...někdy jo." ušklíbl se Lars a odešel z pokoje. Saša jen protočil oči a zavřel je. Po chvíli se Lars vrátil s podnosem plným jídla. "Teta ti vzkazuje, že tohle všechno máš sníst, ať chceš nebo ne. Že pokud to nesníš, tak tě k tomu klidně donutí násilím," ušklíbl se. Saša protočil oči. "Bejt tebou, tak poslechnu. Znám ji dost dobře. Ona toho je schopná," pousmál se a odešel z pokoje. Saša začal tiše jíst a přitom přemýšlí, jak se těm upírům podařilo zatemnit město. Asi jim někdo pomohl.
U Couletů zůstal ještě několik dní. S Larsem se velice spřátelil a naučil se od něj několika užitečným kouzlům. Sám proti upírům a lykanům moc kouzla nepoužíval, protože většinou na něj nepůsobí. Lars ho naučil pár velice zajímavým kouzlům, proti těmto stvořením. Ani netušil, že něco takového vůbec je. Lars ho také upozornil, že jsou ty kouzla z černé magie, tak ať si s nimi moc nezahrává. Stejně si řekl, že lepší je dýka, meč a kuše.
"Zítra odejdu..." oznámil Larsovi.
"Můžu jít s tebou?" zeptal se po chvíli.
"Proč? Tady máš rodinu..." podíval se na něj zmateně. Lars se jen pousmál.
"Rodinu a špatný vzpomínky. Prosím. Vezmi mě s sebou. Nebudu ti překážet, to ti slibuju!" snaží se ho přemluvit.
"Někdy můžu být po přeměně nebezpečný. Sice si udržím svůj rozum a uvažování, ale...jednou to nevyšlo a byla ze mě krvelačná bestie!" varoval ho s vážnou tváří.
"Jak dlouho jsi prokletý?"
"Rok...."
"A stalo se to kdy?"
"Při mé první přeměně, ale i tak. Nevím jak se to může zvrtnout," zakroutil hlavou.
"Dokážu na sebe dávat pozor!" podíval se pevně svému kamarádovi do očí. Saša si jen povzdechl a zakroutil hlavou.
"Vezmi si jen to nejdůležitější. Netahej s sebou nic, co nebudeš potřebovat! A vezmi si i nějakou dýku nebo něco. Nejlépe stříbrnou!" rozhodil ruce. Lars se začal usmívat.
"Díky kámo!" vyskočil na nohy a odešel do svého pokoje. Jak ho Saša upozornil, vzal si jen to nejnutnější a k tomu i dýku, kterou jednou dostal od své tety. Vše si složil na židli a odešel do obýváku za svými příbuznými.
"Zítra odejdu spolu se Sašou..." začal pomalu.
"Cože?" zeptala se zaraženě jeho teta.
"Jo..zítra odejdu spolu se Sašou," řekl ještě jednou. Jeho teta jen zavřela oči a chvíli nic neříká. Bratranci se na něj zkoumavě zadívali.
"Dávej na sebe pozor, brácha!" objal ho přátelsky Sam, straší ze sourozenců. Pak ho objal i Sebastian. Lars se zahleděl na svou tetu.
"Opatruj se! A určitě se ozvi!" vzala ho do své náruče a pořádně ho objala. "Budeš mi chybět, Larsi..." popotáhla a zahleděla se synovci do tváře.
"To vy mě taky..." pousmál se jemně.
****
"Miriam, zlatíčko, můžeš mi pomoct?!" zavolal na svou dceru Karlos Blood. Chtěl své dceři udělat radost a sám uvařit oběd, přecenil se.
"Už běžím!" ozval se čistý sametový hlas jeho dcery a hned na to uslyšel dusot jejích nohou, jak běží ze svého pokoje k němu do kuchyně. Když vešla, tak se jen usmála. "Copak?" pozvedla obočí.
"Chtěl jsem ti udělat radost a sám uvařit, ale jak vidíš, tak už ani to sám nezvládnu...." rozhodil ruce. Miriam se jen usmála ještě víc a přešla ke svému otci. Vzala jeho vozík a převezla ho ke stolu. Tam ho pěkně zabrzdila. "Co děláš?" zeptal se zmateně.
"Uvařím já!" ušklíbla se.
"Počkej, zlato. Vždyť děláš pořád všechno sama. Nechci ti takhle otravovat život."
"Ale ty mi život neotravuješ. Já to dělám ráda!" namítla a začala chystat všechny ingredience. Její otec se jen usmál nad tím, jakou to má dceru. Udělal by pro ni cokoliv. Ale to nejpodstatnější, co by chtěl udělat, to nemůže. Chtěl by vstát z toho proklatého vozíku, aby svojí dceři nesvazoval život. Jen si povzdechl a promnul si obličej.
"Opravdu bych ti chtěl nějak pomoci..." začal nanovo.
"Prosím tě, tati..." začala se smát. "Mě to opravdu nevadí..." přešla k němu a dala mu pusu na tvář. "Fakt!" dodala a vrátila se ke své práci.
"Dobrou chuť!" položila po hodině a půl práce před otce talíř s dobrým obědem. Sama si se svou porcí sedla naproti němu.
"Dobrou chuť..." přitakal a dal se do jídla. Jedli mlčky, jako vždy. Po obědě Miriam hned umyla veškeré nádobí a poté utřela. Celou dobu ji její otec pozoroval a přemýšlel nad svou dcerou.
"Co dnes podnikneš?" zeptal se jí, když dodělala svoji práci a opět si sedla ke stolu.
"Budu ti dělat společnost..." začala.
"Tak to ne, holčičko!" zarazil ji. "Hezky půjdeš někam ven s kamarády a nebudeš pořád trčet doma se mnou!" zamítl to. Miriam se jen pousmála.
"Tak fajn. Půjdu dneska ven se svou jedinou kamarádkou, ale večer se půjdeme projít my dva, co ty na to? Dlouho jsi nebyl nikde venku! To je dobrý obchod, ne?" ušklíbla se.