24. kapitola
Za dvě hodiny začíná západ slunce....“ upozornil Saša Hermionu v jídelně. Herm mlčky přikývla. „Doufám, že se ti to podaří napoprvé.“ Pousmál se nepatrně.
„To já taky. Asi bych nepřežila, kdybych tady musela s tebou strávit další měsíc!“ ušklíbla se Hermiona. Saša se na ni podmračeně podíval.
„Chceš říct, že se ti můj dům nezamlouvá?“ pozvedl obočí.
„Ale jo. Jen je tu občas celkem nuda. A docela mě štve, že mě pořád stíhá Dethor! Co jsem mu udělala?! Nic!“ rozhodila ruce. „Víš jak mě vyděsil, když jednou večer vlezl do mého pokoje? A to jsem zrovna vylezla z koupelny! Takový šok!“ směje se a kroutí hlavou. Saša se od srdce rozesmál. Hermina se zarazila. To je poprvé, co ho slyší se od srdce smát. Je to zvláštní. Nikdy se takhle nesmál. Aspoň je to dobrý začátek... Pousmála se a prohlíží si ho. Saša se uklidnil a nasadil vážnější tvář, kterou nosí většinu svého života.
„Proč mě tak pozoruješ?“ zeptal se podmračeně.
„Já jen..ještě nikdy jsem tě neslyšela takhle se smát...“
„Jak takhle?“ zmateně zakroutil hlavou.
„No..tak od srdce. Většinou to bylo pousmání, či malý úsměv, ale opravdový smích?“ usmívá se. Saša přikývl, že rozumí. „Ale to je náhodou dobře! Jsem ráda, že se směješ! Navíc ti smích sluší...“ špitla a zrudla. Saša pozvedl obočí, ale nijak se k tomu nevyjadřuje. V jídelně zavládlo trapné ticho, které ruší jen cinkání příborů.
„Tak pojď Herm. Už mám jeden pokoj připravený na případné rozmlácení!“ ušklíbl se o hodinu později Saša a odtáhl ji do jednoho z pokojů v druhém patře. Zabezpečil za nimi dveře a posadili se do křesel. Hermiona se dívá z okna a sleduje, jak slunce zapadá. Netrvalo dlouho a místo něj zavládl na obloze měsíc v úplňku. Začala pociťovat bolest, doprovázející přeměnu, ale není tak intenzivní jako poprvé. Saša ji naučil, jak ji zmírnit. Časem zmizí úplně, ale to podle situace. Zaklonila hlavu a začaly se jí prodlužovat zuby. Bolest nahradila nová energie. Nechala hlavu zakloněnou a má zavřené oči.
„Hermiono?“ ozval se nejistě Saša. Nijak nereaguje. Postavil se a nejistě k ní přešel. Hermiona se vymrštila a chytila Sašu pod krkem. „Do hajzlu!“ zaklel a chtěl její ruku strhnout, když si všiml, že má oči úplně normální a šklebí se na něj. „Hermiono!“ okřikl ji. „Tak ty si ze mě budeš dělat legraci, jo?!“ dal si ruce v bok. Jen pokrčila rameny a pustila ho.
„Je to zvláštní...“ poznamenala a rozhlíží se kolem sebe. „Úplně jiné...“
„Jo. To je...“ přikývl Saša. „Chceš se vrátit ještě teď nebo až zítra ráno?“ pozvedl obočí.
„Ty navrhuješ co?“ pousmála se.
„Dneska....“ ušklíbl se a odemkl dveře. Hned na to odešel do svého pokoje, kde jedním mávnutím hůlky zabalil všechny svoje věci. Poté si je zmenšil a dal do kapsy. Vešel do Hermionina pokoje a i jí pomohl s balením. Ještě se šli podívat do obýváku k obrazům, aby se rozloučili.
„Takže odcházíte?“ zeptala se smutně Alexie.
„Ano, mami. Odcházíme...Hermiona už ovládla své prokletí, takže se vracíme tam, kam patří.“ Pousmál se.
„Přeji vám tedy hodně štěstí a dávejte na sebe pozor!“ poslala jim vzdušnou pusu. To se vedle ní na obraze objevil někdo, koho Hermiona ještě neměla to potěšení poznat. Daniel Trevis.
„A hlavně neudělej zase nějakou hloupost, ano?“ podíval se přísně na svého syna. Saša protočil oči a přikývl. Rozloučili se i s ostatními a Dethor akorát pokynul hlavou. Pomocí přenášedla se přenesli do přijímacího salonu na ústředí Řádu. Společně se vydali do kuchyně. Podle hluku poznali, že mají nejspíš večeři. Saša otevřel dveře a oba vešli dovnitř. Ruch v kuchyni ustal a všichni se na ně otočili.
„Hermiono! Tys to zvládla!“ usmál se na ni zářivě Sebastian a objal ji. Se všemi se přivítala, ale jedna dvojice na sebe pořád zírá bez mrknutí oka. Eolion se na Sašu nepatrně usmívá a Saša nepokrytě zírá.
„Eolion....co...co ty tady děláš?“ vypadlo z něj nakonec.
„Já...no...Pomohla jsem trochu tvým přátelům v jedné bitvě.“ Pousmála se a postavila se. „Chtěla jsem tě zase vidět a omluvit se ti, že jsem tě opustila, když jsi na tom byl tak špatně. Chci se omluvit, že jsem tě seřvala jak malý děcko! Neuvědomila jsem si, co všechno musíš zažívat. Odpustíš takový koze, jako jsem já?“ sklopila oči k zemi. Saša se usmál a přešel k ní.
„Jsem rád, že jsi mě seřvala jak malý děcko. Zasloužil jsem si to.“ Pousmál se a starou kamarádku objal. „Jsem rád, že tě vidím...“ zašeptal.
„A ještě pro tebe máme jedno překvápko...“ ušklíbl se Lars a zmizel ve sklepě. Po chvíli se vrátil a za ním vyšel Skar. Moody něco zavrčel a namířil na něj hůlku.
„Ne! Počkejte! Nejprv si něco vyříkají a pak se uvidí, jestli ho zabijete nebo ne!“ zarazila ho Eolion. Saša se na Skara vyjeveně podíval.
„Co ty tady děláš?!“ vyjel na něj a sám si vytáhl svoji dýku.
„Zasloužím si to! Tak dělej!“ rozpřáhl ruce a zavřel oči, aby ho mohl zabít. Saša vytřeštil oči nad jeho chováním.
„Co to....“ vypadlo z něj a podíval se na Eolion.
„Chtěl by ti něco říct, že? Skare?“
„Jo...Neměl jsem tě nazvat lhářem, když jsi řekl, že se dokážeš přátelit s upírem. Vždyť máš jako přítele i lykana!“ ukázal na Eolion. „Já..byl jsem zaslepený...Známe se přece dvanáct let, no ne?“ nejistě se pousmál. „Jsem idiot a zasloužím si to, co chceš udělat...“ kývl hlavou k dýce. „Co jsem udělal se nedá odpustit. Vždyť jsem tě málem zabil! A kolikrát...“ povzdechl si. „Neměl bych tady vůbec být...“ zakroutil hlavou a nejistě se podíval na Richiho, který ho propaluje pohledem.
„Doufám, že nelžeš!“ ušklíbl se na něj Richi.
„J-já? Ne! Ne...před vámi bych si lhát nedovolil!“ poodstoupil kousek od něj. Saša se vyjeveně podíval na Richiho a potom na Skara.
„Podstata bílé magie se v něm probudila...nejspíš...“ osvětlila mu Hermiona.
„Přesně tak...Ale byl bych radši, kdyby to tak nebylo. Když vím, kvůli čemu se probudila...“ zavřel bolestně oči. Hermiona se Sašou se na něj zmateně podívali. „Amelie...zabili ji.“ Zašeptal skoro neslyšně.
„Richi...“ vydechla Hermiona a chtěla něco říct, ale zarazil ji.
„Prosím, Herm...Nic mi neříkej, ano? Slova mi v tom moc nepomůžou, ale i přesto dík...“ pousmál se nepatrně. Skar se nejistě podíval na Sašu a čeká jeho rozsudek. Saša se zhluboka nadechl, aby se trochu uklidnil a rozhlédl se po kuchyni, aby se nemusel dívat na starého kamaráda.
„Co jsem udělal, se nedá odčinit....“ zašeptal Skar a sklopil oči k zemi. „Měl bych odejít...“ rozešel se ke dveřím s očima upřenýma k zemi. Eolion jen bolestně zavřela oči a posadila se zpátky na židli.
„Kam si do háje myslíš, že jdeš?!“ zastavil Skara, když procházel kolem něj. Upír se na něj vyjeveně podíval. Saša pozvedl obočí a čeká vysvětlení.
„Já...moc jsem ublížil...nemám právo tady zůstávat...“
„O tom ale ty teď nerozhoduješ!“ ušklíbl se. Skar se pousmál.
„Starý dobrý, Alexander...Konečně tvé chování poznávám. Jako za starých dob...“
„Konečně se zase spojíme? Zase budeme přátelé? Přemožitelé upírů a lykanů? Zrádci vlastních ras?!“ zvedla se s úšklebkem Eolion a přešla k nim. Saša sklopil oči k zemi.
„Nic nemůže být jako za starých dob...“ zašeptal.
„Nepřestal jsi si to vyčítat, že? Proč, Sašo? Proč? Vždyť za nic z toho co se stalo nemůžeš...“ pohladila ho po tváři a pohlédla mu do očí.
„Alexie, nevíte, kde je Saša?! Už hodiny ho hledám!“ zastavila se blonďatá dívka u obrazu mladé ženy a jejího manžela.
„Eolion...ty....ty ho nemůžeš najít?!“ zeptala se zděšeně. „To ne..určitě vyvede nějakou hloupost! Musíš ho najít!“
„Ale kde? Kde ho mám najít!“ naléhá dál na ni. Alexie složila hlavu do dlaní a snaží se ze všech sil přemýšlet.
„Krypta...“ zašeptala skoro neslyšně a vzhlédla. „Najdeš ho v kryptě! Rychle! Běž tam! Znám ho dost dobře, abych...“
„Věděla, že udělá pěknou pitomost!“ dořekla za ni Eolion a rozeběhla se ven z domu a dál ke kryptě. Rozrazila těžké kovové dveře, které se s tupým nárazem zastavily o stěny. Seběhla velikou rychlostí schody do podzemí a zděšeně se rozhlédla po všech sochách okolo sálu. Pohled jí spočinul na jejím kamarádovi, jak se bokem ztěžka opírá o sochu mladé dívky.
„Panebože...“ zašeptala a přeběhla k němu. „Co jsi to udělal! Sašo!“ doběhla k němu a chtěla vzít jeho zkrvavené ruce do svých, ale ztěžka ji odstrčil.
„Nech...mě...“ vydal ze sebe z posledních sil a otočil se k ní zády. Začaly se mu zavírat oči a vysílením padl tvrdě na kolena a následně se svalil na bok, kde zůstal jen tak ležet.
„Sašo!“ zašeptala a přiklekla k němu. Zastavila mu veškeré krvácení, ale i tak je na hranici života a smrti. Pomocí levitace ho dopravila do domu, kde ho začala okamžitě ošetřovat a lít do něj dokrvovací a povzbuzovací lektvary.
„No tak...“ zakňučela a pomalu se začíná modlit, aby se konečně probral. Po nekonečné půl hodině konečně ztěžka otevřel oči.
„Ne...Eolion...ne....“ spustily se mu po tvářích slzy.
„Už jsi se kvůli tomu málem zabil...“ vzala jeho ruce do svých a prsty přejela po tenkých jizvách. „Nenič se kvůli tomu dál...“ zašeptala jemně. Skar mu položil ruku na rameno. Hermiona tiše poslouchá, jestli se nedozví konečně to, co se mu vlastně stalo. Arne se trochu zamračil a nespouští z očí jizvy po řezných ranách. Lars tupě kouká do stolu, moc dobře ví, co se tenkrát stalo. Tamaře trochu dochází o co by mohlo jít a ostatní po sobě hází nejisté pohledy.
„Jsem vrah...na tom už nic nezměníš!“ vytrhl se jim a rychlým krokem vyšel z místnosti. Eolion zničeně zavřela oči a povzdechla si. Skar ji objal a i oni opustili místnost.
„Co to sakra mělo znamenat! Saša přece není vrah!“ vypadlo zděšeně z Alicie. „Nebo snad jo?“ pípla a upřela oči na Larse.
„Ne! Samozřejmě, že žádný vrah není!“ praštil pěstí do stalo. „Není a nikdy nebyl...“ dodal šeptem a povzdechl si. Hned na to opustil místnost, aby našel svého kamaráda a pokusil se s ním promluvit. Hermiona vytřeštila oči. Dala si dohromady několik málo věcí, co už věděla a k tomu si přidala Sašovo chování za poslední měsíc a pravidelné dlouhé návštěvy krypty. Vše jí potvrdila Alexiina slova. „„Však ty na to přijdeš. Řeknu ti jen jedno. Je to spjato s jeho první přeměnou...““ Z oka se jí vydrala jedna jediná slza a beze slova utekla z kuchyně.
„Myslím, že tady nejspíš někdo pochopil, co to mělo znamenat....“ poznamenala nad jejím úprkem Tamara a spolu s Miriam opustila místnost.
„Myslím, že lepší bude se do jeho záležitostí neplést. Zvláště když si to jak vidno nepřeje!“ rozhodla rázně Samantha, když se Alicia nadechovala, že něco řekne. Raději zase pusu zavřela a pokrčila rameny.
„Richi? Myslíš, že bys mě mohl naučit nějaký nový kouzla?“ zeptala se ho opatrně. Chce ho přivést na jiné myšlenky, než je smrt jeho sestry. Pokrčil rameny a společně se zašili v jednom nepoužívaném pokoji. Postupně se celá kuchyně vylidnila, až na dvě osoby.
„Co takhle zkusit něco zjistit o Ronovi, Ginny a jejich neustálých úprcích?“ nadhodil Lionel směrem k Arnemu. Ten se zlověstně ušklíbl.
„Velice dobrý nápad. A já vím, kde to zjistíme...“
„Jo? A kde?“ zarazil se Lionel s pozvednutým obočím.
„A taky si myslím, že teď je vhodná doba ji jít navštívit.“
„Je noc...“
„Já vím, ale v některých státech ne...“ ušklíbl se a přešel ke krbu. Vhodil do něj trochu letaxu a oheň zezelenal. „Prostě vyslov: Dům Mauen!“ poradil mu a počkal, až jeho kamarád zmizel v plamenech. Hned na to ho následoval.
Vystoupil z plamenů v prostorné místnosti, která slouží jako obývací pokoj, jídelna a kuchyně dohromady. Hned za ním z krbu vyšel Arne a i on se rozhlédl po místnosti, ale spíš někoho hledá. Nepatrně se pousmál a vydal se určitým směrem, nebo-li jedněm dveřím naproti nim. Jak Lionel po chvíli zjistil, vedou na slunečnou pláž.
„Jsem ráda, že jsi se sem zase zastavil, Arne...“ ozval se z levé strany hlas postarší ženy. Lionel se poplašeně otočil, protože to nečekal.
„Já jsem také rád, že jsem tu, ale byl bych radši, kdyby za mnohem příjemnějších podmínek....“ odvětil ženě sedící v proutěném křesle. Lionel vytřeštil oči. Jak může vědět, kdo přišel, když je očividně slepá? Mléčně bílé oči o tom ledacos napovídají. Starší černá žena otočila hlavu jejich směrem a vlídně se na ně usmála.
„Posaďte se, oba dva...“ pousmála se. Arne se automaticky posadil naproti ní na lavičku. Často zde býval a vždy zde takto seděli. Lionel si zdráhavě sedl vedle něj. „Copak vás dva přivádí? Máte určitě nějaké otázky, nemám pravdu?“
„Ano, Mauen, máš. Ostatně jako vždycky.“ Mauen se pousmála a přikývla.
„Ptej se tedy...“
„Jde o jednoho černokněžníka...Voldemorta...Má učedníka a nemáme vůbec žádná vodítka k tomu, abychom zjistili, co je zač.“ Mauen upřela své mléčné oči k obloze a povzdechla si. Lionel se nejistě podíval na Arneho.
„Přátelství je jako zlatá nit, která se lehce přetrhne. Svázat se sice dá, ale uzlík zůstane...“ řekla pomalu a své slepé oči upřela na dva chlapce před sebou.
„Co to znamená?“ zeptal se zmateně Lionel.
„I ten nejlepší přítel může být nejhorší nepřítel.“ Lio pozvedl obočí a podíval se na svého zamračeného přítele, který přemýšlí, co tím může myslet.
„Je možné, že to je někdo, koho dobře známe? Někdo, koho jsme považovali za přítele? Někdo, kdo by podle nás měl být na straně dobra?“ vydal ze sebe pomalu a dal si za ucho pramen dlouhých černých vlasů.
„Zrada přítele je nejhorší...“ přikývla.
„Máš na mysli Rona Weasleyho?!“ zeptal se zděšeně Lionel a vyskočil na nohy.
„Ne...někoho jiného...také to byl přítel a ublížil, ale i on na tom má určitý podíl.“ Přikývla.
„Ginevra...“ zašeptal Arne. „Celou dobu jsme si u sebe hřáli hada! Je učedník a zároveň donáší Voldemortovi důležité informace ohledně Fénixova řádu!“ zasyčel. „A Ron! Celou dobu mi na nich něco nehrálo, ale netušil jsem, že až takhle rapidně by dokázali zradit vlastní rodinu! Své přátele!“ vyplivl znechuceně.
„Ten mladý chlapec již má své znamení na levém předloktí. Mladá slečna je den ode dne silnější a mocnější. Oba dva jsou pro vás nebezpeční, protože jsou součástí, i když nepatrnou, Fénixova řádu. Musíte být opatrní, nevíte čeho všeho jsou schopní....“
„Snad si nemyslíte, že by dokázali někoho...“
„Dokáží to...Pamatuju si na můj malý střet s Voldemortem a Ginevrou. Naštěstí jsem vyvázl jen s menším zraněním na tváři. Musím uznat, že ta malá krysa má dost dobrou mušku!“
„Ano, to má...“ přikývla s nepatrným úsměvem. „Zapletli jste se do něčeho velkého a nebezpečného. Vy a vaši přátelé. Vaše osudy se propletly s určitým cílem. Jste dokonale sehraní. Každý ovládá něco. Musíte se od sebe učit, pak budete silnější. Ale nezapomeňte žít...“ usmála se na ně. Oba se zvedli k odchodu. Ještě je čeká porada Řádu. „A ještě něco...“ zarazila je a otočila k nim své prázdné oči. „Otevři své srdce Arne, to ti v ledasčem pomůže, ale možná i ublíží...Risk je zisk a nebo ztráta. Musíš zjistit, co to znamená pro tebe.“
„Možná...“ ušklíbl se Arne a chtěl už odejít, ale opět ho zastavila.
„Varuj toho, který je nyní ve velkém nebezpečí...Toho, který podle některých lidí hraje na obě strany, ale pravdu zná jen on sám a jeho nejbližší, pokud takoví ovšem jsou...“ odvrátila od nich tvář a upřela slepé oči na šumící moře. Arne nepatrně přikývl. Chytil Lionela za předloktí a beze slova se s ním přemístil.
„Hej! Kde to jsme?!“ zeptal se zmateně Lionel a rozhlédl se po blízkém okolí. Objevili se v nějaké potemnělé ulici. Z obou stran jsou neupravené panelové domy a sem tam rozmlácená lavička a nefunkční pouliční osvětlení.
„Tiše...“ upozornil ho šeptem a rozešel se k jednomu blízkému domu. Opatrně otevřel dveře s prasklým sklem a vešel do temné chodby. Lio ho obezřetně následuje a snaží se být co nejtišší. Arne rychlým a přesto tichým krokem jde do schodů a kontroluje jednotlivá čísla na dveřích. Ve čtvrtém patře se zastavil před jedněmi dveřmi a počkal na Lionela, kterého nechal jen kousek za sebou. Chtěl se na něco zeptat, ale Arne ho umlčel mávnutím ruky. Arne si vzal do ruky hůlku a namířil na klíčovou dírku. Zamumlal několik slov a zámek tiše klapl. Hůlku nechal v pohotovostní poloze a otevřel dveře. Přelétl místnost očima a vešel dovnitř. Kývnutím hlavy vyzval svého společníka, aby ho následoval. Poslechl a za sebou hned zavřel. Arne dveře zabezpečil proti odposlouchávání.
„Paolo!“ zavolal neurčitě po starém neuklizeném bytě. Lionel se ostražitě rozhlíží kolem sebe, aby zaznamenal veškerý pohyb. „Paolo, jestli nevylezeš do pěti sekund, tak se neznám!“ zasyčel nebezpečně. Z menší vedlejší místnosti se ozval pohyb a následně vyšel trochu shrbený mladík s rozdrbanými slepenými vlasy.
„Co tady chceš, Arne?“ zeptal se nejistě a popotáhl nervózně z cigarety. „Dlouho jsi tady nebyl....“ poznamenal a přešel k oknu, kde zatáhl veškeré závěsy a rozsvítil tlumené světlo. Otočil se zpátky na svou “návštěvu“ a zarazil se. „Co jsi zač?“ štěkl na Lionela.
„Ten je tu se mnou. Je to můj kámoš....“ ušklíbl se Arne a přešel k Paolovi. Ten o krok ustoupil.
„Smím vědět, čemu vděčím za tvoji uctivou návštěvu?“ vyhrkl a znovu popotáhl z cigarety. Přešel k jedné ze skříněk a začal se v ní nervózně přehrabovat.
„Něco bych od tebe potřeboval...“
„Jo? A co?“ ani se neotočil a začal se přehrabovat v jiné ze skříněk.
„Máš ještě tvé pistole na specielně upravené stříbrné náboje? Ty pro lovce upírů a vlkodlaků...“ zeptal se klidným hlasem a pozoruje svého starého přítele.
„Ne, nemám...víš, že je to zakázané zboží! Moc dobře to víš! Nemůžu s tím obchodovat! Nic tu nenajdeš!“ vyhrkl roztřeseně a neodvažuje se na něj podívat.
„Ale Paolo...Nenaučili tě, že lhát se nemá? Vím, že je to zakázané ministerstvem, ale ty jsi se nikdy nedal odradit. Vím, že pořád s tímhle obchoduješ a taky vím, že to nejsou jen pistole...Ale co takhle ještě katany? Dýky? Ty už nejsou zakázané...“ ušklíbl se, když se Paolo nepatrně otřásl. Posadil se bez zájmu do křesla a rozhlédl se po špinavém bytě. Pokynul Lionelovi, ať se také posadí. Nejistě se podíval na roztrhané křeslo, ale poté se usadil. Paolo se na ty dva podíval.
„A na co ti takové pistole budou, heh? Vždyť s tím ani neumíš zacházet!“ usmál se vítězoslavně.
„Nic nevíš...znám někoho, kdo střelbu bravurně ovládá a pro toho jsou také určeny. Máš na výběr. Buď mi pomůžeš, nebo si o tobě budu muset myslet, že jsi Smrtijed a podle toho dopadneš!“ ušklíbl se. Lionel se zkoumavě podíval na špinavého muže a čeká, co z něj vypadne.
„Tak jo...OK...Potřebuješ tedy zbraně, jo? Podívám se, co tady mám...určitě ještě něco mám...Nebude toho moc, ale to ti snad bude stačit!“ s mumláním odešel do jiné místnosti a začal něco hledat. Napovědělo jim o tom bouchání věcí a jeho rozčilené mumlání, že to tam určitě někde má. Po chvíli se vrátil s několika bednami levitujícími před ním. Složil je na zem kousek od nich a otevřel první z nich.
„Takže...mám tu posledních pár Waltherů, model P99...“
„Nech těch svých řečí, jaká to je značka a tak. U mě neobstojíš! To bys musel vykládat jiné osobě. Řekni mi akorát jestli z toho může střílet i holka a na kolik je to nábojů!“ zarazil ho Arne a vzal si sám jednu do ruky, další podal Lionelovi.
„Nevím, proč se ptáš, jestli z toho může střílet i holka, ale ano, může. Proč by ne? Není zas tak těžká, takže to je v pohodě...Zásobník je u normální zbraně na 16 nábojů, ale tyhle jsou vylepšený kouzli a tak je kapacita na padesát nábojů. To je u mě novinka!“ řekl hrdě a prohlédl si zásobník se stříbrnými náboji. „Náboje jsou také specielně upravené. Dyť víš, lovci si na tohle potrpí. Jsou z ryzího stříbra, posvěcené a na hlavičce jak vidíš je vyleptaný kříž. Jednoduché, ale účinné...“
„Kolik jich máš?“ přerušil ho Lionel.
„Nábojů? Těch mám hodně...Vždycky si je rádi dokupují a je to výnosné, jak...“
„Myslím ty pistole!“ ušklíbl se.
„A jo, tak...no..Těch mám dohromady šestnáct, doufám, že to vám bude stačit?“ zeptal se nejistě.
„Snad ano...“ přikývl zamyšleně Arne.
„Ale pokud ne, tak do čtrnácti dnů bych měl stihnout upravit další, pokud bude potřeba...“ pousmál se nejistě a prohlédl si pistole v jejich rukou.
„Zatím to stačí...“ uklidnil ho Lionel a vrátil ji do bedny, stejně jako Arne a Paolo ji poté zpátky zapečetil a dal stranou.
„Tak, co tu máme dál....“ zamumlal si a rozbalil další bednu. Z té vytáhl Katanu. Vytáhl ji z pochvy a prohlédl si stříbrnou čepel. „Takže...jak vidíte, tak tyhle katany jsou také z ryzího stříbra, stejně jako ty kulky. Jsou vyztužené runami, aby se jim nic nestalo a také celé posvěcené...“
„Nádherná práce...“ zašeptal Lionel a prohlíží si jednu z Katan.
„Ano, to je...tak jsem se s jejich úpravou pěkně nadřel. Pokud vím, tak nikde nedělají Katany z ryzího stříbra! To jenom já!“ nadmul se pýchou.
„Raději rychle splaskni, nebo ti k tomu dopomůžu já!“ ušklíbl se Arne. Paolo jen něco zamumlal a zapečetil i tuto bednu. „Kolik je Katan?“
„Těch je dohromady dvacet....“ zamumlal a přitáhl si k sobě třetí bednu. „Teď jsou na řadě dýky. Jsou dva druhy, obě ale mají stříbrnou čepel a jsou taky posvěcené a ztužené runami. Taky jsem se na nich pěkně nadřel. Těchto je šestnáct...“ vytáhl z bedny zdobnou dýku. „A tyto jsou jen čtyři...“ vzal do druhé ruky obyčejnou dýku s rytinou na čepeli. Vrátil je zpátky do bedny a i tu zapečetil. „Spokojeni? Víc toho nemám!“ založil si ruce a pozoruje jejich reakci. Když ani po dvou minutách neřekli ani slovo a ani se nepohnuli, tak se trochu otřásl.
„Bereme všechno!“ ušklíbl se Arne a postavil se. Lionel následoval jeho příkladu.
„To nebude levná záležitost...“ pousmál se nejistě Paolo.
„Ach ano...Pokud jsi ale nezapomněl, tak to není tak moc dávno, co jsem ti zachránil kůži před jedním rozzuřeným lovcem, který tě chtěl nejprve zmučit a pak hodit ministerstu...“ nadhodil jakoby nic.
„No...ano...“ přikývl nervózně a podíval se na tři zabalené bedny. „Tak víš co? Vem si to všechno a běž. Jo a náboje do pistolí jsou v té bedně taky, jsou zmenšené. A taky je tam třicet náhradních zásobníků. Jo...“ přikyvuje a krabice jim zmenšil.
„Kdo říká, že to chci úplně zadarmo?“ pozvedl se zájmem obočí. Paolo se zarazil. Arne se ušklíbl a hodil mu měšec. „Nevím kolik v tom je...asi několik desítek galeonů, ale vím určitě, že na pokrytí všech tvých nákladů to asi nebude...“
„Nevadí....“ pousmál se měšec uklidil do jedné ze skříní. „Pro kamaráda, co mi zachránil život, všechno.“
„Dobře...ještě se někdy uvidíme. A pokud tě uvidím ve společnosti nějakého Smrtijeda, nebo jen něco uslyším, tak si mě nepřej!“ upozornil a dal si zmenšené bedny do kapsy kabátu. „Jdeme?“ otočil se na Lionela. Pouze přikývl a společně vyšli před panelový dům do neupravené a špinavé ulice.
„No...co s tím vším chceš dělat?“ pozvedl Lionel obočí.
„Máme se od sebe učit, tak se budeme učit. Pokud nás Gracie naučí střílet, rychleji se zbavíme upírů a další havěti. Potom se můžeme zaměřit na Smrtijedy. A já vás zase naučím zacházet s katanou...“
„Tak moment! S katanou umím dost dobře!“ ušklíbl se.
„O to líp...Aspoň to bude jednodušší. Ale tady to teď řešit nebudeme. Kdo ví, kdo všechno tu žije?!“ poznamenal a společně se přemístili na ústředí řádu.
Komentáře
Přehled komentářů
Super:D Už ty lidičky a jejich info umím nazpamněť:D
Skvělá povídka
(Areneis, 4. 1. 2009 14:07)
Je to skvělá povídka, i když někdy mám celkem zmatek v těch lidech. :-)
Doufám, že se další kapitola objeví brzo.
už jsem...
(Miki, 23. 12. 2008 1:59)...ani nedoufala, že nějaká kapitola přibude...škoda, že už končíš...pevně věřím, že si to ještě rozmyslíš....
Jupí!
(Ar-lee, 7. 12. 2008 19:13)Ty jo, Des, jsem ráda, že jsi přidala další kapitolu. Popravdě mi Lionel, Arne, Gracie, Richi a zbytek celkem hodně chyběl. A takhle kapitola byla bezvadná. Jenom mi to kazí pomyšlení, že je takhle povídka nedokončená, poku jsem to dobře pochopila...ale co. Nevadí.
Kooonečně kapitola :-)
(Trili, 7. 12. 2008 12:59)Moc se mi líbila :-) už jsem se ji nemohla dočkat :-)
Oujé!
(Ivísek, 7. 1. 2009 16:39)