Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. kapča

6. 12. 2008

"Dobré ráno!" pozdravila zvesela Gracie druhý den ráno.

"Máš nějakou dobrou náladu, nezdá se ti?" ušklíbla se Alicia. Gracie se na všechny jen zářivě usmála a sedla si na volnou židli k Miriam.

"Izabela mě díky paní Weasleyové a Samanthy už tak moc neotravuje. To je velice dobré, nemyslíte?" nadhodila se stálým úsměvem na tváři.

"Úžasné..." ušklíbla se Miriam a nalila si další hrnek silné kávy. Postupně se v kuchyni na snídani vystřídali všichni obyvatelé domu a hned na to si šli po své práci, nebo-li se někteří začali učit, jiní se zašili do svých pokojů a odpočívají, dokud mohou.

"Máš strach z večera?" nadhodil v pokoji kluků Lars. Saša pozvedl obočí. "Mám namysli, jestli se nebojíš, že zase ztratíš svoji mysl...."

"Předtím to bylo kvůli mému vyčerpání a zraněním. Teď jsem, dalo by se říct, v pohodě, takže to zvládnu." pousmál se trochu.

"Ale něco tě trápí..."

"Jo..." přiznal neochotně. Lars pozvedl obočí a vyzval ho tím, aby mluvil. "Herm...bojím se, že ji prokleli...." zavřel pevně oči. "Můžu jen doufat že ne. Normálně to nepoznáš. Poznáš to jen tehdy, až se proměníš v krvelačnou bestii. Ve své proměněné podobě nevíš co děláš. Nikoho a nic neznáš. Chceš jen zabíjet a chceš krev! Až se proměníš zpět v člověka, což je za úsvitu slunce, tak si pamatuješ každý detail, co se v noci dělo," zpod zavřeného víčka se mu vydrala samotná slza. "Já si ten večer, kdy jsem se proměnil poprvé pamatuji. Až moc dobře si to pamatuji!"

V černé noci se po obloze prohánějí obrovské blesky, které následují hromy. Obloha je černá, zatažená. Není vidět jedinou hvězdu. I měsíc v úplňku je zakryt černými mraky. Lidé běhají po mokrých ulicích a snaží se schovat před bičujícími kapkami deště.

V nejvyšším pokoji blízké ubytovny leží uprostřed na zemi schoulený mladík s pevně semknutými víčky k sobě. Objímá se rukama a snaží se zahnat bolest rozléhající se mu po celém těle. Prudce zaklonil hlavu a z hrdla se mu vydral táhlý bolestný skřek. Prohnul se v luk a zuby se mu začaly prodlužovat. Zastřely se mu oči šedým stínem a do těla se mu vlévá nová zlá energie. V celém těle mu bolest začala ustupovat a nahrazuje ji síla a neodolatelná chuť po krvi a zabíjení. Vyskočil na nohy a přešel k oknu. Vyhlédl s lačnýma očima na mokrou ulici a chvíli pozoruje lidi, kteří spěchají do svých domovů. Pousmál se a následně vyskočil z okna, nedbajíc na to, že je ve čtvrtém patře. Dopadl ladně na nohy a s šíleným úšklebkem se rozeběhl mezi lidi.

Zaútočil na nejbližšího člověka. Když ho spatřil, jak proti němu běží, odstrčil svoji dcerku.

"Uteč, Amy!" zavolal na šestiletou holčičku. Amy se schovala za nejbližší kontejnery. Bojí se. "Co chceš?!" vyštěkl muž na mladíka se zastřenýma očima a šíleným výrazem. Ten se jen ušklíbl a ukázal tak světu dlouhé ostré zuby. "Upír..." zašeptal zděšeně muž a dal se na útěk. Moc daleko nedoběhl, protože ho upír stačil chytit a odhodil muže na blízkou stěnu. Zavyl bolestí, protože mu křuplo v několika žebrech.

"Ty nejsi normální upír..." zasípěl. Mladík se jen znovu ušklíbl a znovu s ním hodil, tentokrát o chodník. Lidé okolo se dali ještě na větší útěk, jiní zůstali s hrůzou stát. Malá Amy se krčí schovaná, objímá své nohy a pláče.

"Sašo?!" vydechla šokovaně jedna dívka, která se zastavila při pohledu na ten výjev. "Co to děláš, Sašo?!" zašeptala zničeně a dala si ruku před pusu. Z očí se jí začaly hrnout slzy. Saša zasadil muži poslední smrtelnou ránu a začal pít jeho krev z krční tepny. "NE!" zavřískla a odtrhla ho od mrtvého těla. Saša dopadl o kus dál a nenávistně se podíval na onu dívku. Nebezpečně zasyčel a začal se zvedat ze země. Rozeběhl se proti ní, ale uhnula a Saša narazil do stěny blízkého domu. Svezl se na zem a prudce otočil hlavu na bok. Jeho oči spočinuly na malé dívence schované za kontejnery. Nebezpečně se usmál a začal se po ní sápat. Malá Amy začala křičet a utekla druhou stranou, než je Saša. Rozeběhla se ulicí pryč. Saša na sebe nenechal dlouho čekat a vystartoval za ní. Dívka, která tomu přihlíží naprázdno otevřela a zavřela ústa.

"Nech ji!" vyjekla zděšeně a rozeběhla se za Sašou, který chytil Amy do náruče a nebezpečně se začal přibližovat k jejímu krku. Vzala si do ruky železnou tyč, kterou našla u kontejnerů a praštila jím Sašu přes záda. Zavyl bolestí a pustil dívku na zem. Ta začala couvat a zděšeně se dívá na upíra, který se pomalu otočil za původcem jeho bolesti. Dívka pevně uchopila železnou tyč a bojovně se podívala upírovi do očí.

"Tohle nejsi ty, Sašo! Co se to s tebou sakra děje?! Tak mi to řekni!" zakňučela plačtivě. Saša cosi zasyčel a vrhl se proti ní. Ta ho pomocí tyče odhodila a Saša skončil opodál na zemi. "Tak se vzpamatuj!" vyjela na něj a tyč po něm mrštila. Saša ji chytil a odhodil pryč. Zvedl se ze země a pomalu se přibližuje k dívce. Vyděšeně vytřeštila oči. Až teď si uvědomila, že zahodila jedinou věc, kterou se dokázala bránit. "Sašo..." zašeptala a z očí jí tečou proudy slz. On jako by ji neslyšel. Chytil ji pod krkem a natlačil na zeď. "Sašo!" zachrčela zděšeně. Jen se ušklíbl a zvedl ji ze země, stále ji držíc pod krkem. "To jsem přeci já, Sašo! Kara!" lapá po dechu. Chytila Sašovu ruku a snaží se, aby aspoň trochu stisk povolil, aby se mohla nadechnout. "Sašo..." zašeptala skoro neslyšeně z posledních sil. "Prosím..." zavřela bolestně oči. "Vždyť já tě miluju..." vzlykla. "A ty mě....sám jsi mi to říkal..." snaží se nadechnout, ale nejde to. V jeho očích nevidí nic. Jen jeho lačnou touhu po krvi. "Od-odpouštím....t-ti!" vydala ze sebe poslední slova a hlava jí bezvládně klesla na stranu. Saša si odfrkl a pustil její bezvládné tělo na mokrý chodník. Odvrátil od ní tvář a jeho oči spočinuly na malé Amy, která utíká pryč...

Ráno se probral v lese. V mysli se mu přehrála celá událost minulé noci. Z očí mu začaly téct slzy. Podíval se na své zkrvavené ruce a zděšeně si uvědomil, co tohle všechno znamená.

"Karo..." zašeptal. "To...to ne..." rozhlédl se kolem sebe a jeho pohled spočinul na Amy. Na těle malé mrtvé holčičky. "Ne..." kroutí zděšeně hlavou. "NE!" zařval z plných plic.

 

"Zabil jsem...." z očí mu tečou proudy slz. "Malou holčičku, jejího otce...a..." zadrhla se mu slova v hrdle. Lars vzal svého zoufalého kamaráda kolem ramen. "A svoji lásku..." vydechl ztěžka a zavřel pevně oči. "Kara..."

"Ty za to nemůžeš..."

"Ale můžu! To udělal já! Vlastníma rukama! Já ji uškrtil!"

"To to prokletí! Ne ty! To jsi nebyl ty! Možná to bylo tvé tělo, ale ne tvá duše! Ta v tu chvíli nebyla v tvém těle!"

"Nikdy si to neodpustím. A teď má kvůli mně posraný život i Hermiona...."

"Třeba nemá....třeba ji neprokleli!"

"Chtěli proklít tebe, ale neznají tvoje jméno. Její znají! Ji proklejí. Na to znám Skara moc dobře. On to vlastně je upír asi dva roky. Víc určitě ne. Předtím byl můj přítel! Teď je to můj nepřítel!" složil hlavu do dlaní. "Proč já, Larsi?!" zeptal se zoufale.

"To ti nepovím..." sklopil pohled. Nedokázal vydržet pohled do tak zoufalých a beznadějných očí.

"Co mám dělat?" zeptal se zoufale a upřel na Larse své modré oči plné nezměrné bolesti.

"Měl by jsi jí to říct. To bude nejlepší. Připravit ji na to, co ji možná čeká."

"Co když mě za to bude nenávidět?" zeptal se s malým úšklebkem. "Další nepřítel do sbírky." Protočil oči a povzdechl si.

"Ty jsi jí říkal, ať zůstane tam kde je...Ty za nic nemůžeš. A ani ona za to nemůže. Nikdo za to nemůže..." povzbudivě svého kamaráda poplácal po rameni.

"Necháš mě na chvíli o samotě?" zeptal se ho Saša šeptem. Lars pokrčil rameny a z pokoje odešel. Nezapomněl za sebou pořádně zavřít dveře. Saša přešel ke svému nočnímu stolku a začal se v něm přehrabovat. Chvíli mu trvalo než našel, co hledal, ale nakonec ze stolku vytáhl fotku. Posadil se na svou postel a zahleděl se na starší fotografii. Je na ní vyfocená usměvavá dívka. Dlouhé tmavé vlasy jí padají do tváře a rozdává úsměvy na všechny strany. Občas mu pošle vzdušnou pusu a oči jí jen září. Už podle šatů na ramínka je poznat, že fotografie je pořízena někdy v létě.

"Chybíš mi..." zašeptal do ticha pokoje a pohladil linii její tváře. Podíval se na rub fotky a přejel prstem po černém zdobném písmu.

Humor je nejlepší náplast na rány života.

S láskou tvoje Kara

Nepatrně se usmál a znovu pohlédl do tváře milované dívky, o kterou přišel. O kterou přišel vlastní vinou, jak si pořád říká. Znovu fotografii pohladil a nepatrně se její tváře dotkl rty. Vrátil její fotku zpátky do nočního stolku a přešel k oknu. Vyhlédl na zaprášenou ulici a začal přemýšlet.

*

"Co budeme dneska dělat?" nadhodila odpoledne znuděná Miriam v pokoji holek, kde se sešli všichni, jako obvykle.

"Já bych nic nedělala..." ušklíbla se Alicia.

"Sebastian se jde učit ovládat svoji novou moc!" ušklíbl se Arne a postavil se k odchodu. Sebastian jen zaúpěl. "Zvedej se, nebo mám použít magii?!" zeptal se ho nebezpečným hlasem. Seb si povzdechl a rezignovaně se k Arnemu přidal. Společně odešli z místnosti.

"Takže je nás zase o něco méně. Tak co budeme dělat?" ušklíbla se Tamara. Saša v rohu místnosti jen zakroutil hlavou, že on nic dělat nebude a znovu svůj pohled zabodl do protější stěny.

"To je nálada..." povzdechla si Gracie.

"Nezapomeň Richi, že Brumbál nám něco ještě chtěl. Minule se omlouval, že nemá čas..." připomněla svému bratrovi Amelie. Richi jen přikývl, že bere na vědomí a opět se začetl do své knihy.

"No tak lidi! Tady je to jak v krematoriu!" postěžovala si Gracie.

"Nechtěj, abych na tebe zavolal Izabelu!" postrašil ji Lars. Růžovovlasá dívka vytřeštila oči a raději zmlkla. Několik lidí se nad jejím výrazem rozesmálo.

"Co myslíte? Co asi dělá Ronánek?" ušklíbl se škodolibě Rafael.

"Beztak na nás kuje pikle spolu s tou jeho sestřičkou...Nic proti Herm, ale ti dva mi fakt nesedí...." pousmála se omluvně Miriam.

"V pohodě. Poslední dobou se opravdu chovají divně. To Ronovo netaktní chování a vůbec. Vím sice, že je necitelný jako pařez, ale tohle?" pronesla zamyšleně a pohlédla do rohu na nepřítomně vyhlížejícího Sašu. "Sašo? Děje se něco?" zeptala se ho opatrně. Jmenovaný sebou trhl a rozhlédl se po místnosti. Všichni na něj upřeli své oči.

"Nic..." vyhrkl rychle a odvrátil od nich pohled. Lars jen nepatrně zakroutil hlavou. To neuniklo Lionelovi a došlo mu, že i s Larsem se o tom bavil.

"Když o tom mluvit nechceš, nemusíš.." usmál se na něj povzbudivě Tygi. Saša se pousmál a nepatrně přikývl. Ticho přerušilo zaklepání na dveře.

"Dál!" vyzvala příchozího Gracie a pohodlněji se usadila v křesle, které si přivlastnila. Do dveří vešel usměvavý Brumbál.

"Doufám, že vás neruším..." přelétl všechny svým rentgenovým pohledem. Všichni jen zakroutili hlavou. "Chtěl bych mluvit s vámi, Amelie, a s vámi, Richi..." otočil se na ty dva. Oba dva krátce přikývli a přidali se ke starému kouzelníkovi. Společně opustili místnost.

"Se nám to tu ale opravdu nějak protřiďuje..." nenechala si ujít poznámku Gracie.

"Hermiono?" ozval se znenadání Saša a otočil se na dívku. Pozvedla obočí, aby mluvil. "Taky s tebou musím mluvit..." zvedl se a přešel ke dveřím. Hermiona ho zaraženě následuje pryč z místnosti. Odvedl ji do nejvyššího patra domu, do nepoužívaného pokoje.

"Proč mě vedeš zrovna sem?" zeptala se nejistě.

"Všechno ti vysvětlím..." otevřel jí dveře a nechal ji vejít jako první. Následoval ji dovnitř a ještě za sebou zamknul kouzly dveře.

"Co to má znamenat?!" vyjekla zděšeně.

"Neboj se...posaď se..." pobídl ji k jednomu z křesel. Nejistě se posadila a pořád ho ostražitě pozoruje. "Musím ti říct něco důležitého..." zmoženě se posadil do druhého křesla. "Jde o včerejší den. Jak jsme s Larsem šli proti těm upírům. Některé jsem znal. Jednoho až moc dobře. A ten utekl. A zná tvé jméno..." vydal ze sebe ztěžka.

"Je na tom něco špatného, že zná moje jméno?" špitla po chvíli, když se neměl k pokračování.

"Jo....Je to až moc špatný..." složil hlavu do dlaní a protřel si oči. "Je víc jak na devadesát procent jisté, že dopadneš stejně jako já...Že tě proklejí, stejně jako mě...." vydal ze sebe ztěžka. "Proto jsem na tebe vyjel. Mám strach, že kvůli mě máš teď podělanej život..." řekl skoro neslyšně. Hermiona nepřítomně kouká do protější stěny a snaží se urovnat si vše v hlavě a hlavně co nejvíce pochopit.

"Díky, že jsi upřímný..." vydala ze sebe po delší době. "A...myslíš, že bych mohla být nebezpečná? Dneska?" zeptala se nejistě a pohlédla mu do očí.

"Pokud se proměníš, budeš nebezpečnější než normální upír. Nebudeš o sobě vědět. Budeš mít větší sílu a normální kouzla proti upírům na tebe ve většině případů nepůsobí..."

"Aha..." špitla a sklopila oči k zemi. "A co bude teď?" podívala se na hodinky. "Je něco po čtvrté hodině. Slunce zapadá za pár hodin..."

"Bude lepší, když si dáme večeři dřív než ostatní a pak se zavřeme tady. Musíme to tu ale dobře zabezpečit..."

"Ty tu chceš být se mnou?" zeptala se nevěřícně.

"Dá se říct, že budu stejný jako ty. Někdo tě musí hlídat, aby jsi si neublížila..."

"Nebo někomu jinému..." doplnila ho potichu.

"Nebo..." zašeptal neslyšně, zvedl se z křesla a přešel k oknu. "Ale je ještě šance, že budeš v pořádku...." usmál se chabě.

"Tomu ani ty sám nevěříš..." usmála se smutně. "A hlavně si nic nevyčítej, jako to vždycky dělá Sebastian." Saša nepatrně přikývl.

*

"Co jste nám potřeboval, profesore Brumbále?" zeptala se s nepatrným úsměvem Amelie, když se usadili v jeho pracovně v Bradavicích.

"Chtěl jsem s vámi mluvit ohledně vašeho věznění u Voldemorta. Jistě vám řekl, proč vás unesl..." zkoumavě si je prohlédl.

"Jo....chtěl mě využít, protože prý albíni jsou nějakou podstatou bílé magie! Že před námi mají temná stvoření respekt a....a že někteří nás poslouchají na slovo..." vydal ze sebe zamyšleně Richi. "Ale on neví, že Amelie je také albínka. Unesl ji jen proto, aby mě skrz ni donutil přidat se k němu."

"Ano...přesně tohle jsem předpokládal..." pronesl po chvíli zamyšleně Brumbál. "Bylo by nejlepší, kdyby jste se oba dva začali učit nejvíce bílé magii a pokusili se v sobě najít svoji podstatu. Nebude to nic lehkého, ale sám bych vám s tím pomohl, budete-li souhlasit." Nabídl se Brumbál a zamyšleně si je prohlédl.

"Nevidím jediný důvod, proč bychom se o to aspoň nepokusili..." pokrčila rameny Amelie. "Sice je to zvláštní dozvědět se, že jsem jakousi podstatou bílé magie, když ji v sobě probudím...." pousmála se. "Já do toho jdu..."

"Já taky!" přikývl Richi. Amelie se na svého bratra usmála a pak se zarazila.

"Už vím, proč ti tak dokonale jde bílá magie!" rozesmála se. "Vždycky ti šla! Myslím, že ty to zvládneš..."

"To ty taky, sestřičko." Ušklíbl se na ni. Brumbálovi v očích zapláli jiskřičky pobavení, když je tak pozoroval.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář