18. kapča
"Promiň, Larsi, ale mám pocit, že poslední dobou budu hořet docela často..." omluvně se podíval na svého kamaráda. Ten jen přikývl.
"Klid! On je elementál, proto hoří! Nasrala jsi ho!" usmála se sladce Gracie na svou matku. Izabela si oddechla a přešla k Larsovi, který se začal mračit a vraždit ji pohledem. Izabela párkrát zamávala hůlkou a jeho veškeré černé oblečení se změnilo na bílo. Ještě jednou mávla hůlkou a místo trika s dlouhým rukávem má na sobě upnuté tílko. Mast od Snapea naštěstí působila jak měla a všech jizev a spálenin se zbavil. I tak to Larse dopálilo, prudce vstal a vyškubl jí hůlku z ruky.
"Co to..." vypadlo z ní zděšeně. Lars v bílém opustil urychleně kuchyni a dlouhými kroky zamířil do jeho pokoje. Ve skříni našel malý železný trezorek, který vlastní spolu se Sašou, Tygim a Sebem. Zamykají do něj věci, které by neradi ztratili. Lars do něj přidal hůlku Izabely a zamkl ji tam. Trezorek uklidil tam kam patří a s uspokojeným úsměvem se vrátil do kuchyně. Hned jak vešel, upřely se na něj oči všech přítomných.
"Kde je moje hůlka?!" zavřeštěla Izabela.
"Zamčená na bezpečném místě!" ušklíbl se a vzal si do ruky svoji hůlku. Obarvil si oblečení zpátky na černo, ale rukávy se mu vrátit nepovedlo. Jen si povzdechl a přivolal svoji černou bundu. Tamara pozvedla obočí.
"Síla zvyku.." pokrčil rameny, což většinu lidí rozesmálo.
"Zdarec!" vešel do kuchyně poslední z obyvatel domu, Saša.
"Co tak zmoženě?" pozvedl obočí Lionel.
"Zítra je úplněk..." poznamenal jakoby nic a Lupin zbledl ještě víc, než byl. Lionel pozvedl nechápavě obočí. "Neřeš..." mávl nad tím rukou a přisedl si ke stolu.
"Gracie, měla by jsi si nechat ty vlasy trochu zkrátit!" prohrábla Izabela jmenované vlasy. Gracie se zamračila.
"Jestli mě nenecháš na pokoji, zemřeš!" řekla vážným hlasem.
"Ale no tak..." pokárala ji a začala dělat z jejích dlouhých vlasů cop.
"Gracie?" začal k ní mluvit Lionel. Chce dodat jejím slovům aspoň trochu větší ráz, aby Izabelu trochu odradil. "Jak jsi si zastřílela do šéfa?" pozvedl obočí.
"Ó nádherně!" přistoupila ne jeho hru. "Myslím, že jsem do něj vystřílela několik zásobníků. Byl úplně na cucky! Zasloužil si to..." usmála se vítězně. Izabela hned pustila dceřiny vlasy, zamotala se jí hlava a omdlela. "Byly to sice jen terče, ale i tak..." dodala, když její máma dopadla na zem. Její otec si protřel oči.
"Ty jí ale dáváš...." poznamenal a zahleděl se na svou dceru.
"Ona mě taky! Víš jakej je zápřah na nervy?"
"Mě to povídej. Když jsi utekla, měl jsem od ní aspoň trochu klid, protože se neměla za kým honit. Většinu dne byla u svých praštěných kamarádek."
"Aspoň k něčemu ten můj útěk byl!" zavýskla si, ale to se už Izabela probrala a zvedá se ze země.
"Gracie, jak..." začala mluvit, ale to jí z jedné strany čapla Moly Weasleyová a z druhé Samantha Moony.
"Řekni mi, drahá, umíte vařit nebo uklízet?" zeptala se s úsměvem Samantha.
"Ne, od toho máme doma kuchařku a služebnou!" zakroutila hlavou.
"Ale my tady žádnou nemáme a je toho na nás dvě moc. Potřebovaly bychom od vás pomoc..." začala i Moly.
"Tak proč si nějakou nenajmeme?" pozvedla obočí.
"V této době to není bezpečné. Mohl by to být špeh a donášet Vy-víte-komu. To bychom přece nechtěli...." zakroutila Moly hlavou. Všichni přítomní se začali šklebit nad Izabeliným zmateným pohledem. Pan Lockheart jen čeká, co z těch dvou žen vypadne.
"Ne?"
"Jistěže. Pak bychom byli všichni ve velkém nebezpečí. A hlavně Gracie!" zdůraznila její jméno.
"Proto bychom potřebovaly, abyste nám pomáhala," přikývla Moly.
"Ale já nic z toho neumím..."
"Tak my vás to naučíme, ano?" usmála se Samantha.
"No tak dobrá..." přikývla nakonec. Samantha mrkla na Gracii a spolu s Moly Izabelu odtáhla ke sporáku a začaly ji učit vařit a další věci.
"Já se nepřestávám divit..." zašeptal pan Lockheart ke své dceři. Ta se jen zářivě usmála.
"A bude klid!" řekla si pro sebe.
"Ale na jak dlouho?" pozvedl obočí Saša. Gracie pokrčila rameny. Tygi prudce trhl hlavou na stranu a zamračil se.
"Co se děje?" vyhrkla Alicia.
"Upíři!" zamračil se víc. "Celkem hodně upírů..."
"A kde?" vyskočil na nohy Saša.
"Co já vim? Já je cítím, ale nejsem žádnej radar, abych věděl, kde jsou!" protočil oči. Saša se ušklíbl.
"Půjdeš tam?" zeptala se Tamara.
"Jo, ale tentokrát sám!"
"Tak to ne! Sám nejdeš! Jdu taky!" ozval se Lars a provrtává svého kamaráda vražedným pohledem.
"Fajn. Ale nikdo jiný nejde! Upíři nejsou jako lykani..." pronesl jakoby nic. Z přijímacího salonu se ozvalo prásknutí od přemístění a následně někdo vběhl do kuchyně.
"Upíři! Na kraji Londýna!" vypadlo z něj udýchaně.
"Jdu tam! Kde přesně jsou?" ušklíbl se Saša a přivolal si meč otce a dýku.
"Přemístím se s tebou...."
"A se mnou!" přidal se Lars. Člen řádu jen přikývl a všichni tři odešli do přijímacího salonu. Hermiona se nepozorovaně vypařila za nimi. Saša s Larsem se chytili člena řádu a spolu s ním se přemístili. Ještě než zmizeli, se jich chytila Hermiona.
"Hermiono, co tu sakra děláš?!" vyjel na ni Saša šeptem. Přemístili se na místo, odkud na ně upíři nevidí.
"Chci vám pomoct!" zašeptala.
"Ne! Zůstaneš tady a ani se odtud nehneš! Jasný?!" zasyčel výhružně. Hermiona poklesla v ramenech, ale nakonec přikývla. Člen řádu, který se tam s nimi přemístil, zůstal schovaný s Hermionou. Přece jen to nechá na ´odbornících´.
"Ale, ale...Trevis.." ušklíbl se vůdce upírů. Je jich kolem deseti.
"Jak tak koukám, tak jsem mezi upíry opravdu oblíbený..." ušklíbl se Saša a tasil meč. Lars pevněji stiskl svoji hůlku.
"To ano...jak tak koukám, tak už necestuješ sám. Jakpak se jmenuje tvůj přítelíček?" ušklíbl se.
"Chceš znát jeho jméno, abys ho mohl proklet? Ne...neřeknu ti ho!" zasyčel ledově. Upír zavřeštěl a spolu se svými druhy zaútočil. Hermiona mohla jen přihlížet, jejich výpadům. Naštěstí si vedou velice dobře, ale na jak dlouho? Larse odpojili od Saši a zaútočila na něj zvlášť jedna třetina upírů (4). Osm upírů začalo kroužit kolem Saši.
"Copak Trevisi, nemáš strach? Je nás osm na jednoho. Jsme v přesile. Tvůj kamarádíček má dost práce na to, aby se ubránil sám. Nebude ti krýt záda!" rozesmál se chladně vůdce.
"Jako bys mě neznal, Skare...." ušklíbl se Saša. "Cestoval jsem dlouho sám, abych si zvykl na to, že mi nikdo nekryje záda!" zaútočil sám a upíři se na něj sesypali jeden za druhým. Lars zneškodnil už dva, ale vzalo mu to hodně sil. Podcenil je. Tihle upíři jsou silnější než ti, se kterými se setkal. Hermiona zavřela oči a odvrátila pohled jinam. Nemůže se na to dívat, pokud nechce porušit slib, který dala Sašovi.
"Jdu jim pomoct!" řekla rozhodně a otevřela oči.
"Blázníš? Vždyť ti řekl, že tady máš zůstat!"
"No a? Nemůžu se dívat na to, jak prohrávají. Lars je na tom možná dobře, ale Sašu není vidět přes ty upíry!" zakňučela.
"Fajn.." rozhodil nakonec ruce. Hermiona vyšla ze svého úkrytu a zneškodnila jednoho upíra u Larse.
"Hermiono, co ti Saša řekl?!" vyjel na ni a v zápalu vzteku zneškodnil i posledního upíra, který na něj dorážel.
"To je mi celkem jedno! Nemohla jsem se dívat na to, jak prohráváte!" zasyčela mu do obličeje.
"Díky..." pousmál se a vyrazili na pomoc Sašovi. Zneškodnili pár upírů a Saša si jich konečně všiml.
"Co jsem ti řekl!" vyjel na Hermionu. Nic mu na to neřekla a útočí dál. Saša se naštval a začal dorážet na nejsilnějšího, nebo-li Skara, který se mlsně podíval na Hermionin krk. "Na ni ani nesáhneš!" zasyčel na Skara a zaútočil tvrději. Odhodil upíra a když měl chvilku, stočil svůj pohled na Hermionu. "Hermiono pozor!" upozornil ji. Otočila se a zneškodnila upíra, který se na ni začal sápat zezadu.
"Dík.." špitla a přidala se k Larsovi. Skar se ušklíbl a zmizel. Saša se otočil, kde měl ještě předtím jeho protivník být. Když ho nenašel, stočil pohled zpátky k jeho přátelům.
"Jsou pryč..." pousmála se Hermiona.
"Doufejme..." přikývl Saša a vrátil se za členem řádu.
"Jsi zraněný..." podotkla Hermiona a prohlédla si zkrvaveného Sašu.
"Jsem si nevšim!" odsekl a přemístil se na ústředí. Herm si povzdechla a spolu s Larsem se přemístili také. Člen řádu si šel po svých.
"PROČ JSI TO UDĚLALA, HERM?! MOHLI TI NĚCO UDĚLAT!" vyjel na ni hned, jak se objevili v přijímacím salonu.
"Chtěla jsem pomoct! Vždyť jsem viděla, jak vás málem dostali a podívej se na sebe, jak vypadáš!" protestuje.
"To vůbec není podstatný!" rozrazil dveře do kuchyně a vešel. Hned se na něj otočili všichni přítomní, což znamená všichni co zde žijí. "Skvělý.." protočil oči, když se na něj vyjeveně podívali.
"Mohli tě zabít! Se podívej, jak vypadáš!"
"To už mi radíš po druhý!" ušklíbl.
"Jsi nemožnej! Málem tě zabili!"
"Dokážu se o sebe postarat sám! Vždycky jsem se o sebe staral sám, tak proč bych nemohl i teď, co? Jasně jsem tady řekl, že jdu jenom já a Lars! A ono ne, ty musíš jít taky! A když ti na místě řeknu, zůstaň kde jsi, tak co uděláš? Ne! Ty se prostě budeš do všeho míchat!" rozhodil ruce a odlétlo z něj pár kapiček krve.
"Měl by ses nechat ošetřit.." stočila Hermiona řeč jinam.
"Jo..to měl!" odsekl a z místnosti odešel, nechávaje za sebou krvavé stopy.
"Přejde ho to..." povzbudivě se na ni podíval Lars.
"Spíš o tom vážně pochybuju..." pokrčila rameny a sedla si na volnou židli.
"Prej se o sebe dokáže postarat..." odfrkl si Ron. "Je to vidět!" ušklíbl se.
"Ty sklapni!" hodil po něm Lars jablko, které vzal z nejbližší mísy na stole. Trefil se mu do tváře. Ron něco zasyčel. "Jakl bys dopadl ty, kdyby se na tebe sesypalo osm upírů najednou, co?" pozvedl obočí.
"Rozhodně líp než on!" odsekl a uraženě odešel z kuchyně.
"Počkej na mě!" doběhla ho Ginny a spolu odešli.
"Si o sobě nějak moc myslí, hošánek, ne?" poznamenal Arne.
"Do háje!" zaklel Saša a zavřel se u sebe a kluků v pokoji. Meč hodil na prázdný stůl, stejně jako dýku. Sundal si na několika místech rozervané volnější triko a podíval se do zrcadla v rohu místnosti. "Další jizvy do sbírky..." povzdechl si a prohlédl si nové rány. Přešel ke své skříni a vytáhl několik lektvarů a mastí. Se vším se vrátil k zrcadlu a nalil do sebe několik lektvarů. Vzal jeho nejlepší hojivou mast a natřel si jí rány na hrudi, břichu a rukou. Natočil se, aby viděl na záda a zaklel. Přes záda má pár drobných ranek, ale nedosáhne na ně, aby si je ošetřil. Vyrušilo ho z klení zaklepání.
"Dále!" odsekl směr dveře a vešel dovnitř Lionel.
"Říkal jsem si, jestli nepotřebuješ pomoc..." pozvedl obočí a přešel k Sašovi. "Jak vidno, tak potřebuješ..." ušklíbl se a vytrhl mu z ruky mast. Natočil si Sašu k sobě zády a začal mu natírat rány. "Nemusel jsi tak na Hermionu vyjet..." poznamenal jakoby nic.
"Hmm..."
"To je všechno, co na to řekneš? Hmm?" pousmál se nad jeho slovníkem. Saša protočil oči a vzal si přes ošetřené rány jeho jedinou volnou žlutou košili, které změnil barvu na černou. "Vím, že seš naštvanej, ale mohl by ses jí omluvit? Udělala to z dobrý vůle!" vyjel na něj jindy klidný Lionel.
"Já vim! Jenže z její dobrý vůle mám právě strach! Utekli asi tři čtyři upíři a....znají její jméno!"
"No a?"
"Když někdo zabije upíra a oni znají jméno toho dotyčného, mohou ho proklít! Můžou ji proklít stejně jako mě! Larse, Tam a Miriam neznají, takže oni jsou zatím v bezpečí, ale ji můžou proklít! Můžu jen doufat, že je to nenapadlo, ale když je to napadlo u Larse, tak u ní určitě taky! Toho se právě bojím! Proto jsem vyjel!" rozhodil zoufale ruce a sedl si na postel s pár usyknutími. "Pokud ji proklejou, bude to jen moje vina..."
"Proč by to měla být tvoje vina?" zakroutil hlavou a přisedl si k němu.
"To já vyslovil její jméno!" vyštěkl. "Promiň..."
"V pohodě..a co je to za prokletí?" zeptal se zmateně.
"Ty to vlastně nevíš, co?" pousmál se. "Je ze mě poloviční upír. Při úplňku se proměníš proti své vůli v upíra. V krvelačnou bestii, která neví, co dělá. Já to svoje prokletí dokážu částečně ovládat! Nejsem krvelačná bestie a mám svoji mysl. Ale co Herm? Pokud ji proklejí, jsme v háji! A nemůžu k nim naklusat a říct: Zdar lidi, Herm je asi stejně jako já prokletá! Musíte ji někam zavřít, protože bude nebezpečná!" dal hlavu do dlaní. "Občas se proměním v noci i jen tak. Nevím jak je to možný. Asi to bude tím, že mě proklínají pořád dokola..." ušklíbl se. "Nespočítal bych to ani na prstech obou ruk, tolikrát jsem proklet...." povzdechl si.
"Máš pravdu, že jim to jen tak říct nemůžeme..."
"Ale taky ji pak jen tak nezastavíme! Tohle prokletí tě dělá horším než jsou normální upíři! Bude silnější! A ani kouzla proti upírům na ni nebudou platit. Už to mám vyzkoušený..." vysvětlil na nechápavý pohled Lionela.
"Budeš ji holt muset hlídat..."
"Jo. To budu muset..."
"Třeba ale nebude prokletá. Musíš doufat!"
"Co to je, doufat? Vždy jsem byl postavený před hotovou věc. Vždy to bylo stylem: Ber to tak jak to je. Nic to nezmění! Otec říkával: Svolného osud vede, vzpurného vleče..." pousmál se smutně. "S tebou to bude mít osud těžké. Ty se jím nenecháš vést. Tebe musí za sebou krutě vláčet. Vždy jsem chtěl změnit to, co je dáno. Až po smrti otce mi začalo být všechno, dalo by se říct, jedno. Začal jsem věřit, že se to prostě muselo stát. Konečně jsem začal věřit, že nic není bezdůvodně. Jenže teď o tom pochybuju..." povzdechl si. "Otec mi chybí. Vždy mi dokázal poradit. Vždy mi ukázal cestu, když jsem zakolísal. Teď jsem ze své cesty sešel a jsem ztracený. Potřeboval bych jeho radu!"
"Každý aspoň jednou v životě zakolísá. A já si myslím, že jsi nesešel ze své cesty. Věř, že i tohle má svůj důvod." usmál se Lionel povzbudivě a nechal Sašu samotného v jeho myšlenkách.