Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. kapča

6. 12. 2008

"Vstávat, Gracie!" skočila jí druhý den ráno do postele Alicia a zatřásla s ní.

"Co je?" zeptala se přiospale a zamžourala na svoji kamarádku. Alicia se rozesmála při pohledu na ni.

"Jsi poslední, co ještě spí! Mám za úkol tě probudit! Jsou tady noví obyvatelé domu. Netuším, co jsou zač, ale Brumbál jasně řekl, že je představí až budou dole všichni!" upozornila. Gracie protočila oči.

"Ani vyspat mě nenechaj..." začala brblat, ale z postele nakonec vylezla a převlékla se. Spolu s Alicií se vydala do kuchyně. Jen co vešla, pohled jí padl na nové obyvatele domu. Vyvalila oči a hned si jí obličej zkřivil do bolestné grimasy.

"Co vy tady, sakra, děláte?!" vyjela na ně.

"Gracie? To snad není možné!" začala se usmívat nová žena a postavila se. "Po roce konečně vidím svoji dcerušku!" všichni obyvatelé domu vyvalili oči.

"Žádnou tvoji dcerušku!" odsekla.

"Chovej se k ní lépe, Gracie!" pokáral ji její otec.

"Jo? A to jako proč?" protočila oči.

"Gracie, takhle jsme tě nevychovali!" zamračil se její otec.

"Jo, já vím! Vy jste mě totiž vychovávali do růžových šatečků z nejdražšího sametu, pro bohatého ženicha, do té lepší společnosti!" vyjela naštvaně. "Já nic takového nechci! Chci jen normální život! A co tady proboha děláte?! Konečně najdu místo, kde jsem vítaná jako normální člověk a ne jako dcera bohatých lidí a vy se tady jen tak objevíte!" skoro zakňučela.

"Gracie. Chceme pro tebe to nejlepší..." brání se její máma a pohodila odbarvenými vlasy. "A abys věděla, tak náš dům napadli Smrtijedi..."

"Jasný..Smrtijedi ve Francii!" rozhodila ruce.

"Přestěhovali jsme se do Anglie, abychom ti mohli být nablízku..." odporuje její otec.

"Ne! To ne! Už vím proč mě nevzali na bystrozorku! To všechno vy! Ne že mi v tom bráníte ve Francii, ale i tady? Tady v Anglii?! Kolik jste tomu veliteli zaplatili, aby mě nepřijal, co?!"

"To teď není důležité!" odporuje její otec.

"Ne? Ne?!" rozhodila ruce. "Kvůli vám se mi rozbil sen na tisíce střípků a teď vás ještě budu každý den mít na očích? Tak to ne! Mám pocit, že tento dům nadobro opouštím!"

"Gracie, uklidni se!" zaječela na ni její matka.

"Ne! Neuklidním se, dokud vás dva budu mít na očích!" odsekla a otočila se k odchodu.

"Gracie Lockheartová okamžitě se zastav a otoč se!" řekl výhružně její otec.

"Nebo co? Hodíš po mně galeon?" ušklíbla se. Její otec se nafoukl.

"Máš od nás dost peněz na to, abys celý život nemusela pracovat. Nechápu, proč se pořád honíš za tím svým snem, být bystrozorka! Vždyť si můžeš ublížit!" řekl jí tak vážným tónem, že to Gracii rozesmálo.

"Děkuji, ale nechci. Klidně si ty svý peníze strčte někam!" usmála se sladce.

"A Gracie, mám tu pro tebe dáreček..." rozzářila se Izabela, její matka. Zpod stolu vytáhl větší krabici a otevřela ji. Vytáhla z ní růžové šaty s plno volánky. Gracie vyvalila oči a chytila se nejbližšího člověka.

"Pomoc!" přitiskla se k Lupinovi, který byl naneštěstí nejblíže. "Zachraň mě!" Lupin se na ni vyjeveně podíval a pak se podíval na šaty.

"Upřímně tě lituju!" usmál se smutně.

"Ale no tak, zlatíčko. Víš jak moc ti budou slušet?" přibližuje se k ní Izabela s růžovými šaty.

"Asi jako odbarvený ropuše!" zasyčela si pro sebe.

"Ale no tak..."

"Nepřibližuj se ke mně s tím!" schovala se za Lupina.

"Ale no tak, dceruško..." podmračila se.

"Neříkej mi zdrobnělinami a navíc jsi moje nevlastní máma! Panebože, za co mě trestáš?! Teď abych se odstěhovala aspoň na Antarktidu!"

"Víš, že ti to nepomůže.." usmála se Izabela.

"Jdu skočit z mostu!" informovala je a odešla urychleně z místnosti.

"Gracie!" vyjekla její nevlastní máma a žene se za ní.

"Panebože..." ulevil si pan Lockheart. "Chudák holka. Ta to teď bude mít těžké..." posadil se zpátky na svoji židli. Alicie, Tygi, Sebastian a spol si vyměnili pohled a vybuchli smíchy.

"Upřímně Gracii lituji!" zakroutila hlavou Yashi.

"To ještě neví, že máme pokoj vedle ní..." poznamenal pan Lockheart.

"Co? To jako i vedle mě, Miriam, Yashi, Tamary a Herm?!" vyjekla zděšeně Alicia. "My jsme totiž v pokoji s ní! Zabavily jsme si ten největší pokoj, abychom mohly být spolu. Aspoň zabíráme málo místa."

"Užijte si to!" ušklíbl se Saša, který má pokoj s Larsem, Tygim a Sebastianem kus za holkami, což znamená dál od Izabely. Rafael, Arne, Richi a Lionel mají pokoj naproti Sašovi a spol. Ostatní jsou ubytovaní různě po domě. Do dveří vešla vítězoslavně se usmívající Gracie.

"Kde je Izabela?" zeptal se nejistě její otec.

"Zamčená v koupelně!" ušklíbla se.

"Tak to tam bude dlouho. Ona než zjistí, co je to zámek..." pousmál se její otec. Gracie si k jeho židli přiklekla.

"Tati, proč jsi si ji vůbec vzal?"

"Je to složitější..."

"A proč se s ní nerozvedeš, když vidím, že z toho manželství nejsi dvakrát nadšený?"

"Protože to nejde..." posmutněl.

"Proč by to nešlo?"

"Tak jo...jednou jsem dost špatně investoval peníze. Přišli bychom o všechno a zůstali na ulici. Tebe by mi sociálka vzala a to jsem nemohl dopustit. Pomocnou ruku mi podal ale pan Frederik Malcolm, ale pod jednou podmínkou. Že si vezmu jeho dceru. V té podmínce bohužel stojí, že se s ní nerozvedu. A tou jeho dcerou je právě Izabela. Netušil jsem, že to bude zas tak hrozné," povzdechl si. Gracie přikývla, že to chápe.

"No..a to, že nesmím na bystrozora je tvoje práce nebo její?"

"Zkus hádat..."

"Izabela..." zavrčela podrážděně. Její otec jen přikývl. "Tak mám pocit, že ta si to tady opravdu užije.." ušklíbla se škodolibě.

"A ještě něco. Máme pokoj vedle tebe a holek..." informoval ji ještě.

"CO?!" vyjekla zděšeně. Její otec jen přikývl.

"Taky jsme z toho úplně na větvi..." ušklíbla se Alicia.

"GRACIE!" zavřeštěla Izabela a šine si to do kuchyně. Gracii začalo cukat oko a naštvaně se otočila. "Gracie, zlatíčko, musím s tebou mluvit..." chytila ji za ruku a odtáhla pryč. Gracie se otočila na svého otce a přejela si prstem po krku. Jen se smutně usmál.

"Z té tvé macechy jde hrůza..." ušklíbl se Rafael. Je podvečer a kluci se ´uklidili´ za holkami do pokoje. Gracie protočila oči a lehla si pohodlněji na své posteli.

"Taky by mi mohla dát ta fúrie pokoj!" zavrčela znechuceně a tím rozesmála ostatní.

"Snad to tu zas tak hrozný nebude..." zkusila se jí dát aspoň malou naději Tamara.

"GRACIE!" ozvalo se z vedlejšího pokoje. Gracie se na svoji kamarádku blbě podívala.

"Myslím, že jsou to jen plané naděje..." povzdechla si. To už ale Izabela vlezla za nimi do pokoje a posadila se na Graciinu postel. "Co chceš?!" vyštěkla na ni.

"Jdu si za vámi popovídat, nemohu?" pozvedla svoje odbarvené obočí a opřela se o Graciiny nohy. Ta zavrčela a její záda ze sebe setřásla.

"Ne! Nemůžeš! My tě tady totiž nechceme! Každý, komu je víc jak dvacet sem nesmí!" odsekla a vyhodila Izabelu z pokoje. "Tak...a jdeme vytvořit zákaz vstupu osobám starším dvaceti let!" rozhodla a ušklíbla se na své spolubydlící. Holky si vyměnily pobavený pohled.

"To bude ještě zajímavý..." rozesmál se Rafael.

"To bude...hej! A to chcete říct, že sem nebude smět ani moje ségra?" ozval se Richi.

"Kolik je tvé sestře?" pozvedla Tamara obočí.

"Dvacet dva."

"Fajn..tak lidi od dvaadvaceti sem nesmí!"

"A kde je vlastně Amelie?" zarazila se Miriam.

"Šla si něco zařídit u sebe v práci..." pokrčil rameny. Teprve dneska je Poppy pustila ze svých spárů. "Brumbál nám dneska večer bude něco chtít. Nevím co.."

"Aha...no nic! Jdeme dělat cedulku!" rozhodla s úšklebkem Gracie a vytáhla čistý pergamen. "Kdo umí hezky psát?"

"No já docela jo..." přihlásila se Miriam. Gracie jí podala pergamen a Miriam na něj ozdobným písmem napsala: Vstup zakázán všem osobám starším 22 let!

"A kdo umí malovat?" pozvedla obočí Gracie a prohlíží si nápis.

"A co bys tam měla ráda nakresleného?" ušklíbla se Yashi a vzala si pergamen.

"Stopku. Víš jak to myslím, že jo? Když někoho stopneš nataženou rukou atd...do dlaně potom Miriam napíše: stop!"

"Fajn..." pousmála se a ostatní se začali pochechtávat, až na Arneho, který má nic neříkající výraz. Yashi si s obrázkem velice pohrála a použila i několik kouzel, aby měl správnou barvu a vypadal jako skutečná ruka.

"Tady to máš!" podala nadšeně pergamen Miriam, která do ruky napsala černým velkým čitelným písmem: STOP! Gracie to ještě očarovala a ruka se při každém chytnutí za kliku začne hýbat a pokoušet se dát vetřelci pěstí. Přešla rychle ke dveřím a zvenčí pergamen připevnila kouzlem. Poté se vrátila s velkým úsměvem na svou postel.

"GRACIE!" zavřeštěla její nevlastní máma znovu.

"CO JE?!" zařvala zpátky naštvaně. "NECH MĚ BEJT!" lehla si uvolněně na postel a pořádně se rozvalila. Ozvalo se rázné zaklepání na dveře. "Opovaž se sem vejít, Izabelo!" zasyčela nebezpečně ke dveřím. Dveře se následně otevřeli a v nich stojí s vražedným výrazem Snape. Vešel dovnitř a změřil si Gracii pohledem.

"Promiňte, slečno Lockheartová, ale já vaše matka opravdu nejsem! Pokud o ni tolik stojíte, je hned vedle v pokoji a shání se po vás!" ušklíbl se na zaraženou Gracii. Snape se otočil na Larse a přešel k němu. Podal mu nějaký lektvar a mast. "Nejprve vypijte ten lektvar a hned poté si všechny jizvu na rukou potřete touto mastí. Do druhého dne zmizí...." oznámil mu a hned na to odešel pryč. Ještě se při odchodu podíval na Sebastiana a pokývl hlavou na pozdrav. Lars se zamyšleně podíval na oranžový obsah lahvičky a následně se pousmál.

"O jednu nepříjemnost bude míň..." zašeptal skoro nábožně a sundal si tričko a rukavice. Už mu nevadí, že uvidí jeho jizvy. Vždyť je ukázal už snad všem. Nalil do sebe lektvar a otevřel mast.

"Pomůžu ti..." nabídla se Tamara a vzala si trochu masti. Lars si natřel levou dlaň a Tamara se začala věnovat jeho pravé paži. Stačila jen chvíle a má všechny popáleniny natřené oranžovou mastí.

"Vypadáš zvláštně oranžově.." ušklíbla se zlomyslně Alicia. Arne jen protočil oči. "Co ti zase vadí, co?" vyjela na něj, protože si jeho očí všimla.

"Nic..." odsekl a odvrátil pohled.

"Někoho mi nebezpečně připomíná..." nadhodila jakoby nic Hermiona.

"A koho máš na mysli?" ušklíbl se Arne.

"Právě tebe..." odvětila s úsměvem. Jen pozvedl obočí. "Přesně takovýhle je náš pan profesor lektvarů, nebo-li otec Sebastiana.." ukázala nevinně na Seba. Ten začal přikyvovat a smát se. Hned jakoby se atmosféra v pokoji uvolnila. Všichni se začali smát, dokonce i Arne ukázal malý náznak úsměvu, ale hned to zakryl svou maskou. Tamara se ve svém záchvatu smíchu zarazila a trochu se zamračila přemýšlením. Zadívala se zkoumavě na Sebastiana. To on vždycky vyvolá dobrou náladu, když je šťastný nebo ho něco rozesměje. To on vyvolá smutek ve všech, když je smutný...

"Už vím co se tady děje..." zašeptala si pro sebe. Arne ji ale slyšel a upřel na ni svůj pronikavý pohled.

"A co se tady děje?" pozvedl obočí. Všichni se začali uklidňovat a nechápavě se podívali na Arneho, protože Tamaru neslyšeli. "Tamaro?" všechny pohledy se stočily na dívku.

"Všimli jste si těch výkyvů nálad? Najednou jsou všichni šťastný, nebo na nás dolehne stín a jsme zase v depresi nebo tak...?" nadhodila.

"To je fakt..." přisvědčila Yashi a všichni začali přikyvovat.

"Za to může Sebastian..." řekla svoje podezření.

"Proč to házíš na mě?" začal se bránit.

"Sis nevšiml, že vždy, když máš dobrou náladu, odrazí se to i na ostatních? Když jsi smutný, není to jinak? Nejspíš se v tobě probudila nová schopnost. Ovlivňuješ ostatní svými pocity!" usmála se vítězně.

"Ou..." vypadlo jen ze Sebastiana. Arne opět protočil oči.

"Nechceš trochu té své dobré nálady přenést na tohohle?!" ukázala Alicia naštvaně na Arneho.

"A to jako proč?" ušklíbl se Arne a zabodl do ní svoje oči.

"Jsi úplně necitelný! Občas mi přijde, že nedokážeš být jako normální člověk, který má aspoň kousek citu!" vyjela na něj.

"A víš proč jsem takový?!" zasyčel na ni nebezpečně. Alicii zamrazilo. "Protože jsem měl stejnou schopnost jako Sebastian, akorát moje city ovlivňovaly okolí třikrát hůř než jeho! Začali mě díky tomu nenávidět všichni v mém okolí! Naučil jsem se svoje city tak bravurně schovávat, že jsem zapomněl, co to je cítit! A můžu za to já?" pozvedl obočí. Alicia zůstala jen zírat, stejně jako všichni ostatní.

"Ti ostatní..." prolomil ticho Sebastian. Arne na něj upřel svoje šedozelené oči.

"Naučím tě tu schopnost ovládat, ale nezapomeň cítit!" zvážněl Arne ještě víc a opustil místnost. Zavládlo hrobové ticho.

"Tak to jsem přehnala..." přiznala se Alicia.

"Prosím tě kamarádko....to jsi nemohla vědět..." usmál se na ni povzbudivě Tygi.

"Brý podvečer!" vběhl do kuchyně s dobrou náladou Rafael a sedl si ke stolu ke svým přátelům. Ti pokývli hlavou na pozdrav.

"Dobrý!" usmála se Izabela, Graciina maminka. Pozorně si Rafaela prohlédla a nakonec se zvedla ze židle a přešla k němu. Raf vyvalil oči, co chce dělat. Izabela mu začala jeho nagelované vlasy srovnávat k hlavě. Rafael začal rudnou vzteky. Když Izabela uhladila jeho vlasy, vzala hůlku a obarvila mu jeho oblíbené červené tričko na růžovou barvu a modré rifle na bílo.

"Takhle je to lepší!" usmála se sladce. Všem přítomným začaly cukat koutky, jak se snaží nerozesmát a Rafaelovi začalo cukat oko v tiku. Hned na to začal doutnat a vzplál. Izabela s jekotem odskočila.

"Panebože! Udělejte něco, vždyť on hoří!" začala ječet jako splašená.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář