Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. kapča

6. 12. 2008

"Co tu chcete!" ozval se za ním trochu ochraptělý ženský hlas. Harry se prudce otočil a pohled mu padl na onu ženu z fotek.

"Já jsem přítel Rafaela...."

"Sebastian? Sebastian Snape?" zeptala se s nadějí. Harry opatrně přikývl. Samantha Moony se mu vrhla do náruče a pevně ho objala. Harry se nechal. Paní Moony začala plakat nanovo. Už předtím na ní byly patrné známky od pláče. Opuchlé zarudlé oči a ochraptělejší hlas. Po chvíli se odtáhl a podívala se chlapci do očí. "Díky, že jsi Ciaře napsal...." pousmála se jemně.

"To vůbec nic nebylo..." namítl.

"Ale bylo...Ani nevíš, co to pro ni i pro mne znamená," zakroutila hlavou. "A co Rafael? Řekl jsi mu to?" zeptala se s nadějí v hlase.

"Ano, řekl...velice ho to zarmoutilo a zhroutil se..." raději pomlčel o lektvaru, který se mu podařilo udělat jen chvíli po její smrti.

"Mohla bych ho vidět?"

"Proto jsem tady...." usmál se. "Akorát jen jedna maličkost tu je ohledně mě. To jak jsem se podepsal..."

"To není tvé jméno?"

"Ale je....a to je právě to. Nikdo moje pravý jméno zatím nezná. Budou ho znát až za pár dní....Znají mě jako Harryho Pottera, kterým jsem po celých šestnáct let. Ale tím se teď nezabývejte, paní Moony. Prostě mě tam oslovujte Harry, ano?"

"Jistěže..." pousmála se.

"Půjdeme letaxem. Vysvětlil vám někdy Rafael, jak se používá?"

"Ano, vysvětlil. Vysvětlil mi mnohé z kouzelnického světa...A prosím, tykej mi." Harry přikývl a vzal paní Moony za ruku. Společně se pomocí letaxu dostali na ústředí řádu. Když vyšli z krbu, upřelo se na ně pět párů očí. Rafael oči přímo vytřeštil a začal ustupovat z kuchyně, jakoby viděl snad ducha.

"Rafaeli...." zašeptala jeho máma a pousmála se. Po roce a něco konečně vidí svého syna. Rafael pořád pomalu ustupuje a upírá oči na svoji matku.

"Zatím si tady sedni, Samantho. Já jdu zpacifikovat toho couvajícího blbečka," ukázal na nejbližší volnou židli a vydal se za couvajícím kamarádem. Chytil ho za ruku a přímo odtáhl z kuchyně do nejbližší volné místnosti. Samantha osaměla se čtyřmi obyvateli domu a trochu znejistěla při pohledu na Tygiho. Ten okamžitě poznal, že ona není kouzelník.

"Vy nejste kouzelník, že?" začal rozhovor Tygi.

"Ne..to nejsem..." pousmála se nejistě. Tygi jen přikývl.

"Já jsem Joshua Tripper. Všichni mi ale říkají Tygi. Toho vzhledu si nevšímejte prosím...." usmál se povzbudivě a podal jí ruku.

"Samantha Moony..."

"Vy jste maminka Rafaela?" zeptala se opatrně Gracie. Samantha přikývla. "Upřímnou soustrast.." zašeptala potichu. "Rafael nám vyprávěl o Ciaře..."

"Děkuji ti děvče..." usmála se.

"Gracie...Tohle je Alicia a Alexander, nebo-li jedině Saša." to už se do kuchyně vrátil Harry a pokynul Samantě. Přikývla a zhluboka se nadechla. Přešla k Harrymu a společně s ním došla za Rafaelem, který přechází po místnosti. Samantha vešla dovnitř a Harry za ní pro jistotu zamknul, aby Raf nemohl utéct. Sám zůstal u dveří, aby je nikdo nerušil.

"Rafaeli?" zašeptala jeho máma, ale on pomalu ustupuje a oči má vytřeštěné. Moc dobře si vybavil poslední rozhovor...spíš hádku...

"Za to, že Ciara umírá můžeš ty! Jedině ty!" řve jak smyslů zbavený Rafael na svoji plačící matku.

"Jak tohle můžeš říct Rafaeli? Já za to přece nemohu..." zašeptala zlomeně.

"Ne? A kdo teda?! To ty jsi ji dala mudlovským doktorům, aby ji léčili. Místo toho se jí to rozlezlo po mozku a zabíjí ji to rychleji! Díky tomu ji nemůžou kouzelníci léčit! Kdyby nebylo toho, tak by byla zase zdravá! To jen ty za to můžeš!" zařval z plných plic a ani si neuvědomuje, jak tohle obvinění jeho matku bolí.

"Rafaeli. Já za to přeci nemůžu. Jak jsem mohla vědět..."

"Měla jsi to předvídat, že když jsem kouzelník já, tak bude i ona!" zasyčel a nechce si nic nechat vysvětlit. Tahle obvinění dává své matce už půl roku, ale až dnes jí to takhle vmetl do tváře.

"Rafaeli...." zašeptala skoro neslyšně. "Je to přece moje dcera. Chci stejně jako ty, aby byla zase v pořádku!"

"Nevypadá to tak!" odsekl.

"Jsi přece můj syn...proč mě takto obviňuješ..."

"Už nejsem tvůj syn!" zařval a pomocí ohně se přemístil pryč. Neuvědomil si, že ji takto ničí. Neuvědomil si, že jí zlomil srdce.

Přemístil se do své skrýše, kde si zřídil svoji laboratoř. Začal naštvaně vyrábět další a další lektvary. Teprve, když už mu vybuchl asi třetí kotlík, na něj dolehlo to co udělal. Přestal s veškerou prací a podél zdi se zhroutil na zem.

"Co jsem to udělal?" zašeptal do ticha. "Co jsem to jen udělal?!" po tvářích mu začaly stékat proudy slz. "To jsem nechtěl!"

 

Nikdy nedostal odvahu, aby přišel zpátky za svou mámou a omluvil se. Nedostal odvahu, aby se jí postavil tváří v tvář. Hlodaly ho celou dobu výčitky a nikdy to sám sobě neodpustil, že se tak zachoval.

"Rafaeli..." přešla ke svému synovi, který se zhroutil na zem.

"Promiň! Promiň mi to všechno! Tohle jsem nechtěl! Nikdy jsem tohle nechtěl! Nechtěl jsem na tebe řvát! Nechtěl...Nikdy...Neuvědomil jsem si...Já si to neuvědomil. Dostal jsem strach! Já...Neodvážil jsem se vrátit. Bál jsem se. Promiň mi to všechno! Prosím!" začal drmolit pořád dokola zoufale.

"Ach Rafaeli..." přiklekla k němu jeho matka a objala ho. "Já ti to odpouštím...vím jak si se musel cítit, když jsi věděl, že jí můžeš pomoci a já to zhatila."

"Ne...ne! Ty za nic nemůžeš! Vždyť si to nemohla vědět! Byl jsem tak pitomej!" přitiskl se ke své matce, která ho začala utěšovat.

"Nikdo za to nemůže. Nesmíme si nic vyčítat. Díky tvému kamarádovi umřela s úsměvem na tváři a šťastná..." podívala se mu s úsměvem do očí.

"To ten dopis od Harryho?"

"Ano...přinesla ho krásná sova sněžná, která se Ciaře velice líbila. Umřela druhý den. Dopis držela v ruce a tiskla si ho k srdíčku. Byl psán o tobě..."

"To je celý Harry. Dokáže lidem do duše přinést štěstí."

"To ano..."

"Nezlobíš se na mě, jak jsem byl pitomý?" Samantha se musela usmát.

"Každý párkrát ujede. Měli bychom umět dát druhou šanci...Ty ji u mě dostaneš." pousmála se znovu svého syna objala.

"Děkuju..." objetí jí opětoval a chvíli tak zůstali. Samantha se odtáhla a svého syna pohladila po vlasech.

"Půjdeš se mnou domů?" zeptala se s nadějí v hlase.

"Já...můj domov už je tady..." rozhlédl se smutně po pokoji. "Mám tu přátele a...Nechci je opustit..." sklopil pohled. "Možná bys tu ale mohla zůstat! Zkusím je překecat!" Samantha se usmála.

"Dobře...zkus to. Při nejhorší budu doma sama..." oba se zvedli ze země a zamířili zpátky do kuchyně. Když vešli, upřelo se na ně víc jak čtyři pár očí. Alicia, Tygi, Gracie a Saša už tam nejsou sami, ale je tam zbytek ´trvalých´ obyvatelů domu

"Tady je zase jednou lidí.." poznamenal jakoby nic.

"Proč myslíš?" zarazil se z legrace Tygi a zvedl se. "Jenom Alicia, já, Gracie, Saša, Lars, Harry, Hermiona, Miriam, Tamara, Lupin, Tonks, paní Weasleyová, Ron, Fred, Georg..." vyjmenoval všechny přítomné. "A teď vy! Ostatní jsou buď v práci nebo mají úkoly od Brumbála..." ušklíbl se.

"Tak co?" zeptal se s nadějí v hlase Harry.

"Usmířeno..." usmál se Rafael a jeho máma ho vzala kolem ramen.

"Díky tobě, Harry..." mrkla na něj Samantha.

"A kde teď budeš, Samantho?" pozvedl obočí Harry.

"Ty tykáš mý mámě?" zarazil se Rafael a otočil se na svoji matku.

"Co se divíš? Je to milý kluk, což se o tobě v určitých chvílích říct nedá, a spřátelili jsme se..." posadila zaraženého Rafaela na jednu z volných židlí. "Co se týče toho, kde budu....nevím. Asi doma. Sama...."

"Tak zůstaň tady, ne?" nadhodil Harry. Rafael se ušklíbl.

"To by bylo dobré. Akorát nevím, s čím bych vám tu tak mohla pomoct. Nejsem přeci kouzelník, jako vy všichni tady, a poslední rok a půl jsem se jen starala o Ciaru. Skoro nic neovládám," namítla.

"Tak mi budete pomáhat s domácností. Je tu moc krků na uživení a sama to nestíhám," vložila se do rozhovoru Moly.

"To by bylo fajn..." pousmála se Samantha.

"Domluveno!" ušklíbl se Harry.

"Ještě se musíme domluvit s Brumbálem!" upozornila ho Moly.

"A proč jako? Tenhle dům mi Sirius odkázal, tak si tu nechám koho chci, ať se mu to líbí nebo ne!" rozhodil ruce a praštil nedopatřením Hermionu.

"Dávej pozor, Harry!" pousmála se.

"Promiň Herm!" začal se omlouvat. Rozhovor se stočil už k jinému tématu a domluvili se, že v podvečer si Samantha zajde s nějakým doprovodem pro svoje věci.

"Jdu se projít ven!" oznámila Gracie paní Weasleyové v kuchyni v sedm večer.

"Buď na sebe opatrná Gracie. Sice se mi to moc nelíbí, ale už jsi plnoletá.." povzdechla si.

"Nebojte! Já se o sebe dokážu postarat. Mě jen tak někdo nedostane!" usmála se povzbudivě a vyběhla z domu. Namířila si to rovnou do své oblíbené hospůdky. Sedla si do vzdálenějšího rohu, kde na ni moc lidí nevidí a objednala si její oblíbenou vodku s džusem. Chvíli si se skleničkou jen tak hrála, než se napila.

"Je tu volno?" ozval se vedle ní hluboký známý hlas. Když se otočila spatřila Arneho. Jen se usmála a pokynula hlavou směrem naproti ní. Arne se se svou sklenkou posadil a na chvíli si ji začal prohlížet. Poté se k ní naklonil.

"Byla jsi přijata do Fénixova řádu, že?" pozvedl obočí. Gracie se zasekla a nevěřícně se na něj podívala.

"Jak jsi na to přišel?"

"Žil jsem nějakou dobu na ulici a to tě naučí lidi dokonale odhadnout." ušklíbl se a napil se ze své sklenky. "Myslím, že pro tebe v takovém případě mám cennou informaci. Pokud to tedy už nevíte..." nadhodil.

"O co jde?" zeptala se plna očekávání. Arne se přisunul blíž k ní trochu se rozhlédl.

"Dostal jsem se nedávno na jednom dost neobvyklém místě do křížku s Voldemortem," oznámil jí. Vyvalila oči a chtěla něco říct, ale zarazil ji mávnutím ruky. "Bylo to celé nějaké divné. Myslím, že mě ze začátku neviděli. Nebyl totiž sám. Byla s ním nějaká neobvyklá osoba. Nevím jestli žena nebo muž, protože ta osoba měla kápi. Kolem ní se rozprostírala temnota a celkově jsem z toho všeho neměl moc dobrý pocit. Buď je to nějaký jeho spojenec nebo je to učedník. Jendo z toho. Určitě to ale není Smrtijed. Na to se k té osobě choval...řekněme moc mile..." zakončil svůj monolog a dlouze se napil. Gracie se opřela do židle a zamyslela se.

"Tohle jsme opravdu nevěděli..."

"Moc dlouho jsem tam nepobyl, protože si mě ta osoba všimla a začala útočit. Neverbální kouzla...Stihl jsem se jen tak tak přenést pryč..." Gracie se trochu zamračila. To by měl příliš jednoduché.

"Máš důkaz?" nadhodila podmračeně. Jen se ušklíbl a odhrnul si vlasy z tváře. Ukázal tak ušklivou ne až tak moc velkou ránu na tváři. Už od pohledu člověk, který se zabývá střelnými a bodnými zbraněmi, pozná, že tohle ony určitě nezpůsobily. Gracie poznala o jaké kouzlo se jedná a uvěřila. "Dobrá...Díky za informaci. Tohle je velice vážný. Nechtěl by ses jen tak náhodou přidat k nám?"

"Možná.." ušklíbl se a dopil sklenku do dna. Vstal a nechal dívku napospas jejím myšlenkám. Gracie dopila svůj džus s vodkou a urychleně se vrátila na ústředí. Vřítila se velkou rychlostí do kuchyně a narazila do Snapea.

"Pardon!" omluvila se rychle. Severus si oklepal hábit, už jen ze zvyku.

"Dávejte si příště větší pozor..." ušklíbl se.

"Mám naléhavou zprávu, kterou jste se nám ani neopovážil říct!" zamračila se a podívala se do jeho překvapeného pohledu. "Proč jste nám neřekl, že Voldemort má buď učedníka nebo spojence! A jak vidno docela silného spojence?" pozvedla nakvašeně obočí. Snape se zarazil a začal na Gracii zírat.

"Tak to jsem opravdu nevěděl..." přiznal se zaraženě.

"Opravdu?" vypadlo z Gracie. Snape přikývl.

"Brumbál by se to měl dozvědět. Od koho jste tuto informaci získala?" pozvedl obočí.

"Od mého věrohodného zdroje!"

"A jste si jistá, že říká pravdu?"

"Ano! Setkal se s ním!"

"Má důkaz?" ušklíbl se.

"Ano! Zranění na tváři!"

"A neudělal si ho sám?" zavrčel Moody.

"Snad poznám, co způsobila vyšší černá magie, ne?!" odsekla. Snape přikývl a zmizel v zelených plamenech v krbu. Gracie protočila oči a sedla si na volnou židli vedle Samanthy.

"Jsem utahaný. Jdu spát! Dobrou!" rozloučil se Harry. Ron ho po chvíli následoval.

Druhý den ráno se Harry probudil později. Protáhl se a vyškrábal z postele. Oblékl si připravené oblečení a s ještě napůl zalepenýma očima se vydal na snídani. Zahnul za roh a zastavil se před zrcadlem, jen do něj nahlédl, tak zaječel.

"Sakra! Co to je?! Panebože! Sakra! Sakra! Sakra! Já na to úplně zapomněl! To ne! Ježiši!" začal lamentovat a pořád zírá do zrcadla. Změna jeho vzhledu je víc než patrná. Černé vlasy mu zůstaly, ale prodloužily se na ramena a jsou jemnější. Rysy ve tváři se mu zostřily a obličej se mu trochu prodloužil. Oči už nemá smaragdově zelené, nýbrž onyxově černé, jako jeho otec. Výška se mu také změnila. Už není malý, ale měří něco kolem 185 cm. Když začal znovu nadávat, tak k jeho zděšení zjistil, že i hlas se mu změnil. Má ho hlubší a sametovější. Sám by řekl, že možná i příjemnější.

"Zdar Harry...." prošel kolem Tygi a ani o něj nezavadil pohledem. Harry, nyní Sebastian, si uvědomil, že ho Tygi poznal jen díky jeho zvířecím smyslům, ale co ostatní. Tygi ušel jen pár kroků a zarazil se. Prudce se otočil na svého kamaráda, který vyjeveně zírá do zrcadla. Přešel k němu a začal si ho podmračeně prohlížet.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář