Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. kapča

6. 12. 2008

Richi sebou začal házet, aby to Smrtijedům neulehčil a snaží se vymanit ze sevření pout. Smrtijed se naštval a jednu mu vrazil. Richi to neustál a spadl tvrdě na zem. Nemohl v pádu zabránit rukama. Zlostně na zakuklence pohlédl a jen něco zavrčel. Namáhavě se vyhrabal na nohy a zůstal stát. Smrtijed mávl hůlkou a jeho nohy se zbavily pout.

"Půjdeš hezky po svých!" ušklíbl se a vrazil mu do zad, aby se rozešel. Richi protočil oči, ale poslechl. Po pěti minutách dorazili do temné kruhové místnosti. Uprostřed níž je trůn, na kterém sedí Voldemort. Richiho postavil před trůn a srazil ho na kolena. Smrtijed sám se hluboce poklonil a políbil lem Voldemortova hábitu. Richi se na to znechuceně podíval, ale raději se nepokoušel vstát. Ví, že by opět skončil na zemi.

"Vítám tě na svém sídle, Richarde White...." začal k němu ledově promlouvat, když se Smrtijed postavil do kruhu k ostatním. "Jsem to ale nezdvořilý hostitel..." ušklíbl se ledově a mávl hůlkou. Veškeré provazy i roubík zmezili a Richi se opatrně postavil. Voldemort se znovu ušklíbl. "Víš proč jsi tady, Richarde?" zeptal se ledově.

"Ne!" dostalo se mu pevné odpovědi.

"Ne?" zopakoval. "Tak já ti to povím. Víš co jsou zač albíni?"

"Nevím, jak to myslíte!" procedil skrz zaťaté zuby.

"Trochu slušnosti!" zasyčel. "Crucio!" kletba do Richiho vrazila plnou silou a začal se na zemi svíjet v bolestech. Kletba byla brzy zrušená a malátně se postavil. "Ptám se, jestli víš, jakou mají albíni magickou moc!"

"To nevím..." vydal ze sebe ztěžka. Voldemort se ušklíbl.

"Jsou podstatou bílé magie! Mohou bílou magii jakkoli používat a temná stvoření před nimi mají respekt a...dalo by se říct, že je někteří poslouchají na slovo," pronesl pomalu. Richi se trochu zamračil. Začalo mu docházet, co po něm Voldemort bude chtít. Jen mu nejde na mysl, proč zrovna on? "Ale většina těchto lidí jsou mudlové a ti nedokáží tuto moc ovládnout. To znamená, že jsou to jen lidé a nic víc! Samozřejmě jako albíni se rodí i zvířata. Ale ty mi jsou k ničemu!" nebezpečně se mu zalesklo v očích. "Přidej se ke mně, Richarde! Nabízím ti moc!"

"Nikdy se k tobě nepřidám!" zasyčel Richi a svezl se na zem v dalším přívalu bolesti.

"Přidej se ke mně a už ti nikdo nikdy nebude ubližovat..." ušklíbl se, když spatřil v Richiho tváři nával hněvu.

"Ne! Pokud se k tobě přidám, bude to jen horší a horší!" začal se ztěžka zvedat. Voldemort cosi zasyčel a Richi se svalil v ohromných bolestech zpět na zem. Takhle si s ním ´hrál´ asi půl hodiny, než ho to přestalo bavit. Nařídil jednomu ze Smrtijedů, ať ho zavře do kobky a rozpustil je.

****

"Mám zprávy..." vešel do kuchyně Snape se svou obvyklou ledovou maskou. Už je tu většina řádu spolu s teenagery. Brumbál se podíval na Moly.

"Všechny děti do pokojů!" zavelela a pohlédla na skupinku teen.

"Tady jsou nějaké děti?" zeptal se jakoby nic Rafael. Moly se zamračila.

"Všichni, kdo nejsou plnoletí a nepatří k řádu, do pokojů!" opravila se teda a nebezpečně si je prohlíží.

"To ale není fér! My se chceme zapojit také!" protestuje Lars. "A jsem navíc plnoletý, takže klidně k řádu můžu!"

"Myslím tedy, že zde můžete zůstat..." pronesl po chvíli Brumbál, když se podíval na Gracii, která se na něčem domlouvala s Hermionou a Miriam. Moly se na něj nevěřícně podívala. "I kdybychom je tu nenechali, tak by je Gracie všechny informovala." pousmál se na jmenovanou dívku, která trochu zrudla, ale nic neřekla. Moly raději mlčí, ale myslí si svoje a posadila se na volnou židli.

"Byla jedna akce, o které jsem neměl tušení. Věděli to jen ti, kteří se jí účastnili. Pán Zla chtěl získat nějakého chlapce, myslím, že mu říkal Richard White. Podařilo se mu to a nějací Smrtijedi ho tam dotáhli. Může mu být maximálně osmnáct!" odmlčel se.

"Zjistil si, proč ho chce, Severusi?" zeptal se opatrně Brumbál a ostatní napjatě poslouchají.

"Richard White je albín. Myslím, že vy víte, co to znamená, Brumbále?" pozvedl obočí. Brumbál si povzdechl a těžce přikývl.

"Ale myslím, že my ostatní to jaksi nevíme..." ušklíbl se Fred a Georg.

"Myslím, že jsem o albínech něco četla..." zamračila se trochu Hermiona a všechny pohledy se upřely na ni. Nikdo kromě Brumbála a Snapea neví o co jde. Brumbál pozvedl obočí a vyzval ji, aby mluvila. "Psalo se o nich, jako o podstatě bílé magie. Jako albíni se rodí jak lidé, tak i zvířata. U lidí je to ale trochu jiné. Většinou svoji podstatu bílé magie najdou jen dobří kouzelníci. Pokud se jim to podaří, tak jim půjde nejlépe právě bílá magie a budou v ní přeborníci. Mají z nich respekt temná stvoření a někteří je dokonce poslouchají na slovo. Myslím, že tam byli zmíněni právě lykani, upíři a někteří další, ale tím si nejsem jistá..."

"Výborně, slečno Grangerová. Řekla jste to úplně přesně." pousmál se.

"Pán zla toho chlapce chce dostat na svoji stranu. Myslím, že skrz něj chce ovládat lykany a upíry, kteří s ním nesouhlasí a občas se vzpírají."

"Mám pocit, Severusi, že tvoje domněnka je správná. To ho se můžeme jen obávat..."

"To chcete říct, že i kdybych nechtěl, tak budu muset toho Richarda poslechnout, kdyby se k němu přidal?" zeptal se roztřeseně Lupin.

"To bohužel nikdo neví. Žádný albín neobjevil plně svoji podstatu bílé magie. Pokud se mu ji nepodaří objevit plně, tak před ním budete mít pouze respekt a nikdy na něj nebudete moct zaútočit. Bude se to přirovnávat jako ke strachu k té osobě," odpověděla pohotově Hermiona. Saša se na ni obdivně podíval.

"Abys za chvilu o lykanech nevěděla víc než já!" ušklíbl se.

"Myslím, že to nehrozí..." pousmála se.

"Co myslíš, Severusi? Vydrží to?" otočil se Brumbál zpět na Snapea.

"Podle mě ano. Nevypadá na člověka, který se jen tak vzdá," rozhovor se stočil k jiným záležitostem řádu a někteří z teenagerů se začali nudit. Rafael se zvedl a odešel zpátky do laboratoře, odkud se po chvíli začaly ozývat dobře známé výbuchy. Snape protočil oči a vydal se za ním, protože ho tam už nepotřebují.

"Omluvte mě...." zašeptal Harry a odešel zamyšleně z kuchyně. Zavřel se ve svém a Ronově pokoji. Přešel k oknu a vyhlédl ven. "Jestli pak Rafael napsal své sestřičce?" napadlo ho najednou. Nevzpomíná si, že by jí byl někdy napsal. V zápalu práce na lektvaru na to úplně zapomněl. Pousmál se a sedl si ke stolu. Vytáhl pergamen, brk a inkoust a začal psát dopis. Dopis pro malou nemocnou holčičku. Psal dlouho. Občas některý dopis zmačkal a vyhodil ho. Netušil proč, ale chtěl, aby z něj měla radost. Aby ho četla jako od svého přítele a ne od přítele svého bratra. Moc se o to snažil. Chvíli váhal, jak se podepíše. Jak by to bylo nejlepší. Nakonec zvolil svoje pravé jméno. Jméno, které už za pár dní bude nosit napořád. "Hedviko?" zavolal svoji sněžnou sovu. Hedvika mu sedla na rameno a šťastně zahoukala. "Mám pro tebe práci..." pousmál se a pohladil ji po peří. Složil dopis, napsal na něj jméno a přikreslil malý obrázek kytičky. "Odnes ten dopis malé Ciaře Moony. Pokud se ti bude líbit, můžeš u ní i den dva zůstat a dělat jí společnost..." znovu ji pohladil. Hedvika souhlasně zahoukala a otevřeným oknem odlétla pryč. Zvedl se ze židle a namířil si to zpátky do kuchyně. Když šel zrovna kolem laboratoře, ozval se další výbuch. Harry se musel ušklíbnout, protože uvnitř je i Snape. Na chvíli se před dveřmi zastavil. Nemusel tam být dlouho, protože ve dveřích se objevil naštvaný Snape celý od sazí. Harry v sobě začal dusit smích. Snape si ho změřil pohledem a naštvaně odešel do přijímacího salonu, kde se hned přemístil pryč. Harry se rozesmál a opatrně vešel do laborky. Našel tam Rafaela opírajícího se rukama o desku stolu, jak kroutí hlavou a něco si brouká pod nosem.

"Takhle to nepůjde! Musím to zkusit jinak! Co takhle..." přešel k polici s přísadami a začal vybírat jednotlivé věci a zapisovat si je na papír. Na druhém začal něco složitě vypočítávat a zapisovat rovnice. "To nepůjde! Bude nestálý a možná ve větším množství i jako jed! Krucinál! Proč mi jdou nejlíp zrovna jedy!" začal nadávat a rozbil jednu skleněnou lahvičku o podlahu. Teprve teď si všiml Harryho. "Promiň...ničím ti tu vybavení, co?" pousmál se.

"To je v pohodě. Stejně to tu nepoužívám." ušklíbl se. "Můžu se tě na něco zeptat?" sedl si do rohu místnosti a pozoruje kamaráda, jak připravuje další přísady.

"Jasně..."

"No...asi o tom nebudeš chtít mluvit, ale....chtěl jsem se zeptat, co je tvé sestřičce?" zeptal se opatrně. Rafael přestal chystat přísady a otočil se na něj.

"Matka je mudla. Ciara si stěžovala na bolesti hlavy, tak ji vzala k lékařům. Mudlovským! Ti jí našli rakovinu na mozku. Nebyla zhoubná! Mohli ji tak kouzelníci vyléčit! Jenže to máma nevěděla..." sklopil zrak. "Nechala ji léčit mudlovskou cestou. Já byl tenkrát ve škole. Nevěděl jsem o tom. Kdyby jo, tak jí to zakážu a vezmu ji ke kouzelníkům! Jejich léčba měla opačný účinek. Neléčila, ale urychlovala růst rakoviny. Když se dostala do stádia zhoubného nádoru, tak jsem se o tom dozvěděl. Okamžitě jsem mámě nařídil, aby zrušila mudlovskou léčbu a vzal jsem ji do kouzelnické nemocnice. Tam do mě nejprve hustili, že léčí jen kouzelníky, protože jsem jim řekl, že má matku mudlu. Když jsem jim řekl, že jsem kouzelník, tak jí udělali test a zjistili, že je stejná jako já. Nezapomenu na ten den, kdy jsem šel pro výsledky jejich pokusů o léčbu..." zavřel bolestně oči.

"Dobrý den, mladý pane..." přivítal ho s mírným smutným pohledem léčitel. Pokynul hlavou ke křeslu naproti němu a patnáctiletý Rafael se posadil.

"Máte ty výsledky mé sestry?" zeptal se potichu.

"Ano...máme.." přikývl skoro nepatrně doktor.

"A?" pozvedl obočí a hlas se mu třese.

"Mudlovská medicína našim lektvarům zabraňuje ji léčit. Nevíme proč. Je to zvláštní, ale všechny lektvary to ničí. Jakoby ten nádor díky lékům mudlů zmutoval. Přece jen kouzelníci na mudlovskou léčbu reagují jinak. Je mi líto, ale nic pro ni nemůžeme udělat..." zakroutil smutně hlavou. Rafaelovi se vehnaly slzy do očí a nesnaží se jim ani bránit. Začalo z něj trochu doutnat a doktor se vyděsil. Rafael zakroutil hlavou a začal zapuzovat svoje emoce, aby přestal doutnat. "Udělali jsme co jsme mohli, ale není znám žádný lektvar, co by pomohl. Pokusíme se ještě něco vymyslet. Máte mé slovo..."

"Děkuju....můžu vzít Ciaru domů? Nelíbí se jí v nemocnici...."

"Jistěže," přikývl léčitel. Rafael odešel do pokoje jeho šestileté sestry.

"Rafaeli!" vyskočila na nohy a žene se k němu. Jen nastavil náruč a pevně ji objal. "Půjdeme domů, že ano?" upřela na něj svoje hnědé oči.

"Půjdeme domů, sestřičko..." přikývl a začal jí balit věci, zatímco ona se převlékla. Vzal ji za ruku a vyšli z nemocnice do mudlovské ulice.

"Od té doby se snažím vymyslet lektvar, který by jí pomohl. Už jsem tak blízko! Jen mi pořád něco uniká a nevím co! Je to k zbláznění! Už tolik lektvarů jsem udělal a to zbytečně! Ale já na to přijdu. Přijdu na to, co mé sestřičce pomůže!" Harry sklopil zrak k zemi.

"Víš, Harry..." promluvil znovu po chvíli. Harry vzhlédl a pohlédl do hnědo-oranžových očí kamaráda. "Ze začátku jsem obviňoval matku. Myslel jsem, že to ona za to může, protože ji nechala léčit mudli. Až po půl roce, co jsem se s ní pořád hádal a ubližoval jí tak, jsem si uvědomil, že ona za nic nemůže. Že ona chtěla Ciaře pomoci stejně jako já," sklopil pohled k zemi a po tváři mu steklo několik slz. "Nikdy jsem to nikomu neřekl. Díky..."

pousmál se nepatrně.

"Nemáš zač, Rafaeli. Ještě bych ti chtěl říct, že jsem tvé sestřičce napsal dopis..."

"Já jí úplně zapomněl psát!" zděsil se Rafael, ale pak se usmál. "Díky, žes jí napsal. Moc to pro mě znamená!"

"To byla maličkost. Doufám, že se jí bude Hedvika líbit..." usmál se Harry.

"Ciara miluje zvířata..." řekl jen a dal se znovu do práce. Harry ho chvíli pozoroval, ale pak v tichosti opustil místnost.

*****

"Ciaro?" vešla potichu do pokojíčku své dcerky přibližně pětatřicetiletá žena. Malá holčička se na ni z postele usmála. "Někdo za tebou přiletěl...." otevřela dveře víc a do pokoje vlétla sněhobílá sova.

"Jé...ta je krásná..." usmívá se Ciara. Sova k ní slétla na postel a nechala se pohladit.

"Přinesla ti nějaký dopis."

"Mohla by jsi ho mami prosím vzít? Bojím se, že bych jí mohla něco udělat. Však víš, jak mě občas chytne křeč..." posmutněla trochu. Její maminka se jemně usmála a dopis sově odvázala. Přisedla si k ní na postel a dopis jí podala. Ciara si prohlédla písmo, které hlásá její jméno. Uvědomila si, že toto písmo nezná. Pousmála se nad malou kytičkou, nakreslenou vedle. Dopis opatrně otevřela.

Ahoj princezničko, Ciaro!

Asi se ptáš, kdo jsem. Mohu ti rovnou říct, že mne neznáš. Já tebe vlastně také osobně neznám, ale vím toho o tobě hodně. Tvůj bratr Rafael je jen o pár místností dál než já a dělá lektvary. Občas se musím smát nad tím, jak mu to tam vybuchuje, ale moc k smíchu to není a to vím moc dobře. Můžeš být na svého bratra velice pyšná. Je to dobrý člověk a velice se snaží vymyslet ti lektvar, který by tě uzdravil. Pomáhá mu k tomu jeden člověk, kterého znám. Je mistr ve svém oboru a tím oborem jsou právě ony lektvary. Závidím ti tvého brášku. Co bych dal za takového sourozence. Pořád o tobě básní a má tě hrozně moc rád. Nikdy jsem neviděl takového člověka. Dokáže se i usmát přes velkou bolest, kterou musí snášet. To ty mu dodáváš tu naději. Musíš být úžasný člověk. Hrozně rád bych tě jednou poznal. A já vím, že my dva se jednou setkáme a budeme pošťuchovat a dělat si legraci z tvého bratra. Už se na to moc těším. Doufám, že ty také... J

P.S.: doufám, že se ti líbí moje sova. Jmenuje se Hedvika a určitě si ji oblíbíš. Pokud bude chtít, tak tam s tebou nějakou dobu zůstane. Sám jsem jí to navrhl. Měj se krásně Ciaro. Já i tvůj bráška tu na tebe myslíme.

P.S.S.: Omlouvám se, že ti Rafael nenapsal...je zabraný do své práce tak, že na hodně věcí zapomíná...

Sebastian Snape

Ciara se začal čím dál více usmívat a přitiskla si dopis k sobě. Šťastně se podívala na svoji maminku, která ji pohladila po vlasech. Ciara se podívala na sovu sněžnou a začala ji hladit po peří na bříšku.

"Tak co, Hedviko? Zůstaneš tu se mnou chvíli?" usmívá se a pořád ji hladí. Sova jemně zahoukala a s láskou ji klovla. "Líbím se jí!" usmála se na maminku a ještě víc k sobě přitiskla dopis.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář