Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. kapča

6. 12. 2008

"Ne! Nic ze mě nedostaneš!" zarazil ji, když už se nadechovala, že něco řekne. Proměnil se v tygra a vyskočil na nejvyšší možnou skříň, kde se uvelebil a Alicia na něj nemůže.

"Jen počkej!" stoupla si pod skříň a začala chytat jeho ocas, který visí dolů ze skříně, ale vždy ho vyzdvihl, když se po něm natáhla. Alicia si dala ruce v bok a naštvaně se zahleděla na tygra nad sebou, který vycenil své lesklé zuby, když se chtěl usmát. Ostatní, i ti zpod stolu, je pozorují a smějí se při tom. Vyrušilo je vejití Brumbála a mladé dívky. Brumbál si je s pobaveným úsměvem prohlédl. Spočinul pohledem nejen na tygru na skříni a Řádu, ale i na mladících pod stolem.

"Co se to tu děje?" zeptal se pobaveně.

"Každý, kdo si myslí, že je to tu spolek bláznů, pod stůl!" ozval se dívčí hlas zpod stolu.

"Konečně nejsem sama blázen!" poskočila si mladá dívka a vlezla si za ostatními pod stůl. Tonksová s Kyngsleyem vytřeštili oči, protože ví, co dokázala s bystrozory na jejím bohužel neúspěšným přijímacím řízení. "Já jsem Gracie Lockheartová!" představila se všemi pod stolem si potřásla rukou. Nezapomněli se jí představit. "To si pamatovat nebudu, ale to je jedno.." ušklíbla se, když představování pod stolem skončilo.

"Slečna Gracie Lockheartová je ode dneška novým členem řádu. Osobně mě vyhledala a sdělila mi, jak se o nás dozvěděla..." utkvěl pohledem na Tonks a Kyngsleym. Ti dva se ušklíbli.

"Přesně tak!" ozvalo se zpod stolu. "Uvážila jsem vaši nabídku a řekla jsem si nakonec, proč ne?" ušklíbla se, i když to zpod stolu není vidět.

"A smím vědět, proč pan Tripper leží na skříni?" pousmál se a otočil se na tygra na skříni. Tygi se proměnil se smíchem v člověka.

"Au...to nebylo ono..." ušklíbl se a znovu se přeměnil. Tentokrát do podoby poločlověka. "To víte...snaží se ze mě něco dostat, i když já sám nevím co a potvrzuji, že opravdu nic nevím!" ušklíbl se. "Jsou asi šáhlí..." zakroutil soucitně hlavou. Zpod stolu se ozval výbuch smíchu.

"Spíš jestli ty nejsi šáhlý!" ušklíbla se Alicia. Tygi se zamračil, ladně seskočil ze skříně a postavil se tváří ke své kamarádce.

"Chtěla jsi něco říct?" pozvedl obočí a ušklíbl se. Alicia si dala ruce v bok. Už se nadechovala, že něco řekne, když se ze zabedněného krbu ozvala rána.

"Sakra! Co to je?!" uslyšeli přidušený hlas někoho, kdo se chtěl přiletaxovat. "To tady předtím nebylo! Jsem vůbec správně?" zasekl se dotyčný. Ozvala se další rána a přidušený výkřik. "Do prdele! Slez ze mě!"

"Co se to děje?!"

"Copak já vim! Je to tu zabedněný! A slez ze mě ti říkám!" Všichni přítomní si vyměnili pohled a opět oči stočili ke krbu. Moody mávl hůlkou a svoji stěnu zrušil. Ozvala se rána, jak někdo tvrdě dopadl na zem.

"Jau..." zaúpěl ten někdo a poznali v něm Harryho. Za ním z krbu vystoupil Snape. Všichni pozvedli obočí. "Nechceš ze mě slízt?" ozvalo se ze země. Snape otočil svůj pohled na zem a ušklíbl se.

"Já myslel, že tahle poloha je tvoje nejoblíbenější," ušklíbl se. Harry se na něj ze země blbě podíval a zamyslel se. Snape z něj sundal nohu a poodstoupil.

"Máš pravdu...." ušklíbl se Harry a odplazil se pod stůl, kde si složil hlavu na ruce. "Takhle je to nej...."

"Je tu nový člen, Harry..." ušklíbla se Tamara a ukázala na smějící se Gracii. "Tohle je Gracie Lockheartová...."

"Nejsi příbuzná Zlatoslava Lockhearta?" nadhodil nevinně Harry. Gracii zmizel úsměv z tváře a naštvaně se na Harryho podívala.

"Ty jeden!" chtěla se po něm natáhnout, ale při svém pokusu se praštila do hlavy, jen to zadunělo. Chytila se za hlavu a pořád ublíženě kouká na Harryho. "S takovým imbecilem nemám nic společného! Možná jsou moji rodiče divný, ale takhle opravdu ne!"

"Tak ne no..."

"A kdo jsi ty?" pozvedla obočí.

"Já jsem H...." vydal ze sebe a zarazil se. "Kdo jsem?" otočil se na Snapea.

"Dočasně Harry Potter...." ušklíbl se. Harry přikývl a otočil se na Gracii, nevšímaje divných pohledů ostatních.

"Jsem dočasně Harry Potter..." podal jí ruku. Gracie ji zaraženě přijala. Tygi se opět rozesmál a se záchvaty smíchu se odbelhal do svého a Aliciina pokoje. Miriam neuniklo, že Rafaelovi začal mizet úsměv z tváře a nepřítomně kouká před sebe.

"Děje se něco, Rafaeli?" zeptala se opatrně a zábava utichla.

"Musím dělat lektvary..." řekl jakoby nepřítomně, ale pak potřásl hlavou a vylezl zpod stolu. "Musím dělat lektvary!" přikývl pevně a přešel ke dveřím. "Je tu nějaká laboratoř nebo něco takového?"

"Jo..odvedu tě tam...." přikývl Harry a přidal se k němu. Mlčky došli až k zapadlé a nepoužívané místnosti. Sice se sem občas zašil Snape, ale jinak nikdo. Po stěnách jsou regály s různými knihami a prosklené skříně s přísadami všeho druhu. Nevjímaje kotlíků všeho druhu a velikostí a plno dalších pomůcek k letkvarům.

"Dík...." pousmál se Raf a zavřel se tu. Harry jen tiše něco řekl a odešel do svého pokoje.

Už je to pár dní, co se Rafael každé ráno zavřel do laboratoře a nevystrčil z ní paty do oběda a poté se tam znovu zavřel. Několikrát za den uslyšeli menší výbuch, jindy zase jen syčení.

"Zajímalo by mě, co Raf v té laboratoři pořád dělá...." nadhodila jednou u oběda Miriam a hledí zamyšleně do stěny.

"Až bude chtít, tak ná..." začal Saša, ale přehlušil ho hromový výbuch.

"Co to bylo?" vyjekla Tamara a zděšeně pohlédla ke dveřím, které se začaly otvírat a v nich se objevil začouzený a kouřící Rafael, který si sedl ke stolu s obědem, něco málo do sebe naházel a zase se chtěl vypařit.

"Počkej!" zavřela dveře nekompromisně Gracie. "Co se to s tebou děje? Jsi od rána do večera zavřený v té místnosti a nechceš se odtud na krok hnout! Co se děje?" zeptala se starostlivě.

"To je moje osobní věc. Nechte to plavat!" zakroutil hlavou.

"Ale Rafaeli! My se ti snažíme pomoct! Zkus nám to říct. Třeba ti dokážeme poradit..." přidala se Miriam.

"Ono...jde o mou malou sestřičku Ciaru. Je nemocná! Hodně nemocná! Potřebuje lék. Nepůsobí na ni lektvary léčitelů. Musím ho udělat sám! Nedovolím aby umřela!" poslední větu zařval z plných plic a po tváři mu skápla slza, táhnoucí za sebou saze z jeho tváře. Všichni se na něj užasle podívali. "A teď mě nechte pracovat!" vysmekl se Gracii a chtěl se vrátit zpátky do laboratoře, ale tentokrát mu zastoupil cestu nově příchozí člověk. Snape. Všechno, co řekl slyšel.

"Proč jste to neřekl hned. Mohl jste požádat o radu mne. Jsem přece mistr v lektvarech..." ušklíbl se. Raf na něj zůstal civět jako opařený.

"Tak proč jste mi to neřekli hned?!" rozhodil ruce a chytl Snapea nekompromisně za rukáv a táhne ho za sebou do laboratoře. Jen vytřeštil oči a ochromen šokem jde poslušně za ním. V kuchyni zavládlo hrobové ticho.

"Vy jste někdo věděl, že má nemocnou sestřičku?" zeptala se tiše Tamara.

"To bohužel ne..." zakroutil hlavou Lars.

****

"Richarde?" zaklepala na dveře jeho pokoje starší žena. Zevnitř se ozvalo zabručení a opatrně vešla. V pokoji hraje potichu hudba, odrážející se od stěn natřených na světle modrou. Celkově tento pokoj vypadá přívětivě. Ten, koho žena hledá, sedí uprostřed na velkém polštáři místo křesla a čte si nějakou knihu. Dočetl odstavec a vzhlédl.

"Potřebovala jsi něco, mami?" pousmál se.

"Chtěla jsem vědět, jestli ti volala Amelie ohledně jejího příjezdu?"

"Ještě mi přesně neřekla kdy, ale určitě ji máme doma za čtrnáct dní..." jeho nevlastní máma přikývla a podívala se na knížku v jeho rukou.

"Co čteš?" zeptala se se zájmem.

"Knihu o nejvyšší bílé magii. Poslala mi ji Amelie k osmnáctinám. Dostal jsem se k jejímu přečtení až dnes."

"Tak já tě nebudu rušit..." usmála se a potichu odešla. Richi se podíval na obal knížky a prohlíží si stříbřitě bílý znak pentagramu. Vždy ho bílá magie přitahovala a vždy v ní vynikal. Knížku otevřel na příslušné stránce, kde skončil a znovu se začetl. Nemohl ale číst dlouho, protože domem otřásla obrovská rána. Richi zavřel knihu a rychle přešel k oknu. Zděsil se, když před domem spatřil asi dvacet zakuklenců.

"Smrtijedi!" zasyčel nenávistivě. Knihu schoval na tajné místo ve stěně, kam ukládá všechny své cennosti, vzal hůlku a potichu se vykradl z pokoje. Na svoje vyděšené nevlastní rodiče narazil na chodbě.

"Musíme pryč!" obeznámil je se skutečností Richiho nevlastní otec.

"Ale Maxi! Jak se odtud chceš dostat? Je tu protipřemisťovací bariéra a krb je mimo provoz! To už jsme přece zkoušeli!" namítla jeho žena.

"Zlato, já vím. Ale musíme odtud pryč!"

"A jak?"

"Aleno..." povzdechl si. "Myslím, že jediná možnost je projít kolem Smrtijedů..."

"Možná...." promluvil poprvé Richi a jeho nevlastní rodiče až teď zaregistrovali, že je tam s nimi. Richi se zasekl v pohybu a na něco si vzpomněl. Vzal svoji matku za ruku. "Pojďte! Je tu jedna podzemní chodba. Vyústí na konci vesnice. Doufejme, že o ní neví...."

"Jaká chodba?" zeptal se zmateně jeho otec, ale jde za ním.

"S Amelií jsem ji vytvořili jako malí. Tudy jsme utíkali ven, když jsme měli zaracha!" pousmál se nad tou vzpomínkou.

"Tak pohni Richi, ať nás naši nechytí!" vzala třináctiletá dívka svého brášku za ruku a táhne ho k jejich tajnému úniku.

"Vždyť jdu!" protestuje devítiletý chlapec s černými brýlemi na očích. Amelie ho vtáhla do tajné chodby a vítězoslavně se usmála.

"Konečně! Teď už na nás rodiče nepřijdou a můžeme jít ven!" poskočila si, jak jen jí to nižší strop dovolil. Naštěstí ještě není moc velká, takže sama může stát narovnaná.

"Pokud na to rodiče přijdou, tak jsme v háji!" poznamenal jakoby nic Richi.

"Za ten zážitek to stojí, ne?" pozvedla obočí. Richi se rozesmál a společně se rozeběhli chodbou ven.

 

Zavedl své rodiče do dobře ukrytých dveří tajné chodby jeho a Amelie. Už v ní nemůže stát, jako když byl malý chlapec. Musí se ohnout, aby vůbec prošel, stejně jako jeho otec. Alena nemá takový problém. Richi za nimi zabezpečil vchod, aby za nimi Smrtijedi nemohli, kdyby ho našli. Spěchají, protože chtějí být co nejdále od nich.

"Tak...." zastavil se u východu Richi a položil ruku na zdánlivě pevnou zeď. "Můžeme jen doufat, že o tomhle neví..." povzdechl si a východ pár slovy otevřel. Oslnilo je světlo a všichni tři vyšli ven.

"Ale, ale..." ušklíbl se jeden Smrtijed, který tam na ně už čekal s dalšími deseti zakuklenci. "To jste si opravdu mysleli, že nám dokážete utéct?"

"Co po nás chcete?!" vyjel na něj Maxmilian.

"My? My chceme toho kluka..." ukázal na Richiho a všichni zakuklenci na ně začali mířit hůlkami.

"Mě jen tak lehce nedostanete!" zasyčel Richi. Smrtijedi se naštvali a zaútočili ve stejnou chvíli, jako trojice uprostřed kruhu zakuklenců. Ti zavolali kouzlem ostatní Smrtijedy od domu. Richiho si odtrhli od rodičů, aby byl zranitelnější. Smrtijedů je na něj víc než na Alenu a Maxmiliana. Začal si potichu zoufat. Schytal už několik zranění a další přibývají. Smrtijedi ale také odpadávají. Bohužel ne moc. Svitla mu naděje v podobě hromadného přemístění a pohled mu padl na skupinku lidí, kteří se pustili do Smrtijedů. Neuniklo mu, že několik jich je hodně mladých. Snad mladších než on sám. V boji ale nepolevil. Přidal se ještě s větší vervou, teď když přišla pomoc. Mezi bojujícími zahlédl kštici bílých vlasů a následně proud ohně. Ušklíbl se. "Rafael..." zašeptal a zneškodnil jednoho Smrtijeda, který Rafovi mířil na záda. Rafael se otočil na svého ´zachránce´ a kývl na pozdrav starému známému. Štěstí jim ale nepřálo dlouho. Smrtijedům přišly posily a začal ještě větší boj.

"Tak chlapečku...." ušklíbl se zakuklenec, když ho obklíčila skupinka pěti Smrtijedů. Richi se zamračil a začal se bránit. Moc platné mu to nebylo. Stačila chvíle a odzbrojili ho. Jeho hůlku odhodili, Richiho svázali pevnými provazy a umlčeli ho roubíkem.

"Pryč!" zavřeštěl hlavní Smrtijed a spolu s Richim se přemístil pryč. Ostatní ho následovali s ledovým smíchem. Na bojišti zavládlo ticho. Rafael se začal rozhlížet, jestli spatří Richiho, aby ho mohl pozdravit či si s ním popovídat, ale nikde ho nespatřil.

"RICHARDE!" ozval se zoufalý výkřik Aleny, když nikde nespatřila svého syna. Rafael se na ni otočil a polilo ho zoufalství té ženy. Po tváři jí stékají slzy a vykřikuje jen to jedno jméno.

"Richarde..." zašeptal Maxmilian a stejně jako jeho žena se po něm začal rozhlížet.

"Vy jste Richardovi rodiče?" zmohl se Rafael na pár slov.

"Ano! Viděl jsi ho tady někde?" zeptala se ho zoufalá žena.

"V boji jsem ho jednou zahlédl. Zachránil mi život, ale pak už jsem ho neviděl!" rozhodil ruce a také se rozhlédl. Pohled mu sklouzl na zem, na osamělou hůlku ležící kousek od něj. Zvedl ji z trávy a ukázal manželům. "Znáte tu hůlku?"

"Richi..." zašeptala zděšeně a hůlku vzala do ruky. "To ne! Oni..." otočila se na svého manžela. "Oni přece říkali, že chtějí Richarda! Ale proč? Proč by ho měli chtít?" rozplakala se nanovo a schoulila se mu do náručí. Rafael se otočil na zbytek jeho společníků (Tonks, Lupin, Gracie, Saša, Moody) a zamyslel se.

"Ty jsi Richardův kamarád?" vytrhl ho z přemýšlení Maxmilian.

"Jednou jsem ho zachránil. Teď zachránil on mne. Jinak ho neznám...." zakroutil hlavou.

"Najdeme ho..." pousmál se povzbudivě Lupin a chytil Rafaela za ruku. Následně se přemístil i s ostatními na ústředí řádu. Hned Rafaela zatáhl do kuchyně a ostatní je následovali. Jako vždy narazili na plno lidí.

"Rafaeli, můžeš mi vysvětlit, co jsi tam dělal?!" vyjel na něj Lupin.

"Co by? Pomáhal!" ušklíbl se.

"Mohl si přijít o život! Mohli ti něco udělat!" běsní dál.

"Ale neudělali a unesli Richarda! Neříkal jsi jen tak náhodou, že ho najdete?" pozvedl obočí. Na to už Lupin nic neřekl a stočil pohled na právě příchozího Brumbála.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář