Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola

5. 12. 2008

            „Já už toho mám dost!“ vypěnil profesor Nurek, když do jeho třídy vletěli dva chlapci, kteří se smějí jak na lesy a ještě si dovolili po jeho třídě létat. Ale největší vrchol všeho byl, když do třídy vpadl třetí chlapec, ale jaksi to neustál a slítl na zem, kde se začal hrozně smát. Profesor začal zrychleně dýchat, jak ho namíchli. Všichni přítomní žáci, kteří sedí v lavicích a byli zaskočeni nenadálým vpádem, se zaskočeně podívali na svého profesora. Jindy hodný a přívětivý profesor, který se nikdy nenechal vyvést z míry, nejspíš brzo vybuchne.

            „V mé třídě nikdo nebude létat!“ mávl rukou směrem k Moenovi a Truenovi. Ti dva si vyměnili pohled a hned na to tvrdě dopadli na zem.

            „Tohle není fér!“ vyjekli zároveň.

            „Takhle nám svázat křídla, když jsme zrovna ve vzduchu!“ stěžuje si Moen a snaží se posbírat z podlahy.

            „Patří vám to!“ ušklíbl se Harry. Profesor se na něj vražedně podíval a raději zmlkl.

            „Tak pánové, dnes to vypadá, že vás čeká trest! Z tohohle se už nevykroutíte! Půjdete hezky za vládcem a sdělíte mu, co jste udělali! Nejen, že jste přišli pozdě do hodiny, ale ještě takovýmto způsobem! Kdyby jste přišli slušně, tak to budu tolerovat, ale tohle ne! A teď běžte!“ ukázal naštvaně ke dveřím. Tři jmenovaní se zvedli z podlahy a vyběhli ven. Zavřeli za sebou dveře a opět propukli v smích.

            Je to již pět let, co prošel obloukem. Parta Lumens pořád drží pospolu a vyvádí podobné kousky, jako tento. Harry, kterému dali přezdívku Fulgur, Moen a Truen se vydali spletitými chodbami k vládci. Netrvalo jim to dlouho, protože objevili plno tajných cest a chodeb. Poslední z chodeb vyústila do haly, lemované sloupy. Harry si vzpomněl, jak tudy šel poprvé. Spolu se svými přáteli přešli k dveřím do sálu vládce. Dveře se kousek před nimi otevřeli a mohli bez problému vejít. Ve dveřích se ovšem zarazili, protože si všimli průvodce a cestovatele. Vládce si ovšem příchozích všiml též a pokynul jim, aby vešli.

            „Jak jsem řekl, zůstanete tady. Do svého světa se už nevrátíte! Naro, odveď ho k ostatním z odboru záhad!“ otočil se k průvodci. Ta přikývla a spolu s cestovatelem opustila místnost.

            „Tak co jste provedli vy tři tentokrát?“ pozvedl obočí a sedl si pohodlněji.

            „Přišli pozdě do hodiny?“ zkusil to Moen. Vládce pozvedl obočí ještě víc.

            „Ehm...trochu víc vpadli do hodiny?“ přidal se i Truen. Fulgur se podivil, že se vládci povedlo zvednout obočí ještě víc, protože si myslel, že už i tak je to rekord.

            „No...byli jsme neukáznění, když jsme vpadli pozdě do hodiny?“ dodal. Vládce zakroutil hlavou.

            „Nepoučitelní...“ vydechl zničeně. „Tak co s vámi?“ zeptal se sám sebe a zapřemýšlel se. Ti tři ani nedutali. „Hmm...víte, že v blízké době bude ples, že?“ přeptal se a s úšklebkem pozoroval jejich vyděšené obličeje. „Není to školní ples, spíše pro významné démony a další...“ jeho škleb se prohloubil. „Co takhle z vás udělat obsluhující?“ zeptal se nevině, i když to tak rozhodně nevyznělo. Ti tři jen zaúpěli. „Snad si to zapamatujete...“ a mávnutím ruky je poslal pryč. Mlčky odešli.

            „Na plese?! Obsluha?!“ vypadlo zděšeně z Truona, když byli v dostatečné vzdálenosti, což byl začátek školní budovy.

            „Snad to nebude tak hrozný...“ pokusil se o odlehčení Fulgur.

            „Je vidět, že tu ještě dost dlouho nejsi. Některé démonky, jsou vysazené na číšníky!“ rozhodil rukama Moen. „Budou se s tebou chtít bavit a možná i něco víc! Budou flirtovat jak o závod!“ Truen jen přikyvuje.

            „Tak to není dobrý....“ vydechl Fulgur a odhrnul si vlasy z čela. Za jeho pobyt zde se mu vlasy docela dost prodloužili. Nechal si délku pod rameny a většinou je nosí v culíku.

            „Vůbec to není dobrý. A ještě k tomu jsou ty plesy děsně dlouhý!“ dodal Truen a rozhlédl se po chodbě. „Za chvíli je konec vyučování...“

            „Počkáme na zbytek party?“ ušklíbl se Fulgur. Ti dva přikývli a došli před třídu, kde by teď měli mít vyučování a kde jsou Lali a Shilin. Po chvíli opravdu zazvonilo a ze třídy vyšly ty dvě mezi prvníma. Když je spatřily, hned k nim přiskočily.

            „Co to mělo bejt?“ ušklíbla se na ně Shilin.

            „Raději nic..“ povzdechl si mučednicky Moen.

            „Ale, ale...to nebude nic dobrého, co?“ popichuje Lali.

            „To teda ne!“ vypadlo z nich trojhlasně. Začali jim vyprávět, co se stalo od vpádu do třídy.

 

***

 

            „Jak se tady máme vyznat?“ rozhodil ruce Fred a dívá se na všechny strany. Uviděli plno krámků a různých uliček.

            „Tak to nevím. Ale třeba nám někdo pomůže...“ pokrčila rameny Giny. Společně vyšli hloub do útrob ulice a začali hledat nějaké knihkupectví nebo knihovnu, protože tam by mohli něco vědět. Netrvalo to dlouho a našli zapadlou knihovnu.

            „Myslíte, že tu něco bude?“ zeptal se pochybovačně George. Není divu, protože knihovna vypadala opravdu hrozně staře a rozpadle.

            „Zkusit to můžeme.“ rozhodla Hermiona a vešla dovnitř. Ostatní ji následovali. Knihovna je opravdu obrovská a rozlehlá. Všichni na to užasle hledí a nenachází slov. Zvenku sice vypadá hrozně, ale opak je pravdou.

            „To bude dlouhé hledání...“ povzdechl si Ron. Ostatní němě přikývli.

            „Možná ne...“ usmála se Giny a přešla k pultu, za kterým sedí nějaký starý pán. „Dobrý den, mluvíte anglicky?“ promluvila na něj. On vzhlédl a začal na ni mluvit arabsky, ale bohužel mu nerozuměla ani slovo. „Já nemluvím arabsky, je tu někdo, kdo mluví anglicky?“ začala mu to naznačovat posunky.

            „Já mluvím anglicky...“ promluvil za ní nějaký muž. Giny se poplašeně otočila, ale on se na ni jen pousmál. „Můžu ti nějak pomoct?“

            „No..vlastně ano. Se sourozenci a kamarádkou hledáme starou knihovnu...“

            „Myslíš nejstarší knihovnu kouzelníků?“ ujistil se a trochu se zamračil.

            „No..ano...“ přisvědčila.

            „Proč ji hledáte?“ zeptal se trochu zostra. „Tam se nikdo nedostane. Je velice dobře střežená. Jen někdo do ní má přístup!“

            „Potřebujeme jen něco zjistit!“ přidala se do hovoru Hermiona.

            „A to?“ pozvedl obočí.

            „Je tam spis o oblouku na odboru záhad v Anglii. Potřebujeme zjistit, co je ten oblouk zač....“ přidal se i Ron.

            „A to proč?“

            „Jde o našeho kamaráda...“ sklopila pohled Hermiona.           

            „Chápu....pojďte se mnou. Tady o tom mluvit nebudu!“ odvedl je z knihovny a zavedl je dál do ulice. „Mimochodem jsem Mayuzane.“ představil se jim po cestě ulicí. Pětice se představila též, to už je ale zavedl do nějakého lokálu. Přešel k barovému pultu a začal se o něčem dohadovat nejspíš s majitelem lokálu. Po chvíli se dohodli a majitel mu dal klíčky.

            „Pojďte. V tom pokoji nás nebude nikdo rušit. Můžete tam potom zůstat, protože pochybuji, že vás by někde nechali. Jste ještě moc mladí....“ ušklíbl se a zavedl po schodech do vrchních pater. Zalezli do jednoho z pokojů a Mayuzane za nimi zamkl dveře. „Jistota je jistota. Jeden nikdy neví. A o této knihovně se mluvit nesmí. Mohl by někdo zjistit něco co nemá. Ale vám věřím, protože máte jen dobré úmysly.“ posadil se do jednoho z křesel. Pětice si posedala naproti němu.

            „Takže něco o té knihovně víte?“ ujistila se Giny.

            „Ne jen něco. Já tam hlídám! Já tam mám přístup...“ šibalsky se usmál.

 

***

 

            „Už nikdy nechci na žádný ples, jako obsluha!“ brblá si Moen u Fulgura v pokoji. Je u něj celá parta. Holky se baví na jejich účet a ti tři jsou po dřině celí utahaní.

            „Tohle prostě nebylo fér! Vždyť ty démonky po nás úplně šílely! Víte jak mě bolí zadek, jak mě furt přes něj mlátily?!“ přidal se ke stěžování Truen.

            „Ani mi nemluv...“ zašeptal Fulgur a rozvalil se na gauči. Shilin to už nevydržela a začala se jim hysterický smát.

            „Kdyby ses nám aspoň nesmála!“ vyjel Truen. To se k Shilin přidala i Lali. S tichým a přidušeným „promiňte“ opustili jeho pokoj. Po chvíli odešel i Truen s Moenem. Fulgur osaměl. Přemístil se do postele a zachumlal se do peřin. Co asi dělají Ron, Hermiona a ostatní? Chybím jim vůbec? Asi ano, když za mnou šli na odbor záhad... To byly jeho poslední myšlenky, než usnul klidným spánkem.

 

            Druhý den naštěstí měli volno. Kluci si odpočali a společně s holkami se vydali na pozemky hradu. Sice nejsou nijak zvláštní, ale chtělo to už změnu.

            „Nechybí ti tvoji přátelé? Tam od vás...“ promluvila nečekaně Lali k Fulgurovi. Ten sebou jen trhl, ale neodpověděl.

            „Možná bys měl vědět, že kdyby ses chtěl někdy vrátit, tak my půjdeme s tebou. To doufám víš?“ usmála se na něj Shilin. Moen a Truen společně přikývli.

            „Jste opravdoví přátelé! Jsem rád, že vás mám. Nevím, co bych si bez vás počal...“ vděčně se na ně usmál.

            „Tak..a co máte dneska v plánu?“ zeptal se s rošťáckým úsměvem Moen. Všichni se na sebe ušklíbli a vrátili se do zámku.

 

***

 

            „Strávili jste tu se mnou týden a konečně se mi ten zpropadený spis podařilo najít!“ oznámil pětici Mayuzane. Ti si vyměnili šťastné pohledy. Spis podal Giny a ta si ho opatrně vzala, jakoby to byla největší vzácnost světa, což momentálně byla. Giny ho podala Hermioně, která ho otevřela a začala si v něm číst.

            „Když něco najdeš, tak nám řekni!“ upozornil ji Fred. Přikývla a pohroužila se hlouběji do čtení. Netrvalo to moc dlouho, když vykřikla.

            „Mám to!“ vyskočila šťastně na nohy. Všichni se na ni otočili. I Mayuzane, který se s nimi stačil spřátelit. „Je tu jedno kouzlo, které dokáže přivolat průvodce!“ Mayuzane se na ně zmateně podíval.

            „O těch průvodcích mluvil Sirius, že?“ ujistil se George.

            „Průvodce?“ zeptal se zmateně Mayuzane.

            „Nevíme přesně, kdo to je, ale jsou zpoza toho oblouku. Určitě něco o Harrym bude vědět. Zkusíme to hned?“ vyhrkla Hermiona.

            „Dobře. Říkej, co máme dělat...“ usmál se povzbudivě Mayuzane.

            „Doprostřed místnosti nakreslete kruh. Pak kolem dokola rozmístěte svíčky, modré barvy. Má jich být šest....“

            „Proč modré?“ vypadlo ze zmateného Rona.

            „Nevím, ale je to tu psáno...“ pokrčila rameny a studuje dál, co mají dělat. „Teď odstupte od toho kruhu. Běžte za mě.“

            „To je nemáme rozsvítit?“ zeptala se udiveně Giny.

            „Ne...asi se rozžehnou samy.“ mávla nad tím Hermiona rukou. Zhluboka se nadechla a vydechla, aby se uklidnila. Pak začala v neznámém jazyce odříkávat, co bylo psáno v knize. Stačila tři slova a svíce se rozsvítily. Neměly ale malý plamen, nýbrž nepřirozeně velký. Když řekla poslední slovo, zablesklo se a před nimi se v kruhu objevila žena v modrém plášti.

            „Jsem průvodce. Co potřebujete, že mne voláte do vašeho světa?“ zeptala se milým vzdáleným hlasem.

            „Voláme Vás kvůli našemu kamarádovi. Jmenuje se Harry Potter a...“

            „Zadrž!“ zvedla ruku, aby příval slov od Hermiony zastavila. „Na to přivolám jiného průvodce. Ta bude vědět víc...“ nepatrně se poklonila zmizela. Hned na to se v dalším záblesku světla objevila další jiná postava. Též žena a též v modrém plášti.

            „Co potřebujete?“ zeptala se jich stejně vzdáleným hlasem.

            „Chceme vědět, co je s naším kamarádem, Harrym Potterem. Proč jste ho nepustili zpátky?“ zeptala se zoufale Hermiona. Nikdo jiný se neodvážil promluvit.

            „Proč jsme ho nepustili zpátky? Ne...tak to nebylo. On prošel obloukem, kvůli svému kmotrovi. To já jsem ho vyzvedla, stejně jako jeho kmotra. Ptal se mě na něj. Neměla jsem to srdce mu říct, že už tam dávno není a tak jsem to nechala na vládci, aby mu to všechno řekl. Když se to dozvěděl, tak mu vládce položil ještě jednu otázku, kterou nikdy nikomu nepoložil. Ta otázka byla: Chceš tu zůstat nebo se vrátit? Zvolil si, že zůstane. To vy jste ho zlomili!“ po posledním jejím slově se opět zablesklo a průvodce zmizela. Hermioně začali po tvářích stékat slzy, stejně jako Giny a ostatním. Moc dobře těm slovům porozuměli. On tam zůstal dobrovolně. Oni k němu byli totiž upřímní a nic mu nezatajili, jak si myslel Brumbál, že udělají. Oni ho zlomili. Proto tam zůstal.

            „Co teď?“ prolomil ticho Mayuzane. Pochopil, jaká rána to pro ně musí být.

            „Můžeme si ten spis nechat?“ zeptala se Giny, která je pořád mimo.

            „Je to kopie...“ přikývl na souhlas.

            „Díky...“ zašeptala a schovala si ho do tašky.

            „Vrátíme se na ústředí?“ zeptal se potichu George. Ostatní přikývli. Mayuzane přesně ví, jak se cítí a nechce mezi ně zasahovat. Oni mu také řekli o Fénixově řádu a on slíbil, že se k nim přidá. Pochopil všechno moc dobře.

            „Zase se shledáme..“ usmál se na ně. „Nechcete přenášedlo? Takhle byste se mohli ztratit.“

            „To by bylo fajn....“ zašeptala jako v mrákotách Hermiona.

 

***

 

            „Fulgure!“ vpadla do jeho pokoje Inem.

            „Copak?“ otočil se na ni s úsměvem. Je to už sedm let, co zde je. Jednou jí dokonce nedopatřením řekl „mami“. Tak ji to zaskočilo, že se nezmohla na slovo. Fulgur byl taky v šoku a raději utekl do svého pokoje.

            „Pro nás asi před měsícem, ale u vás asi před chvílí, mě povolali tví přátelé!“ vyhrkla na jeden dech. Fulgur se napřímil a nevěřícně na ni pohlédl. „Je to tak. Asi se jim podařilo najít spis o oblouku, kde je napsáno jedno kouzlo, jak povolat průvodce. Chtěli vědět, proč jsme tě nepustili zpátky. Řekla jsem jim pravdu, pokud i to nevadí...“

            „Ne..to je v pohodě.“ pousmál se. „Oni mě hledali?“

            „Ano...“ usmála se.

            „A kdo tam byl?“

            „No...bylo jich celkem šest. 4tyři byli zrzci. Asi dvojčata, pak jeden vytáhlý kluk a dívka...“

            „Fred, George, Ron a Giny!“ vyhrkl Harry.

            „Asi ano. Pak jedna dívka s hnědými poněkud rozčepýřenými vlasy...“

            „Hermiona...“

            „A pak nějaký mladý muž. Černý krátký vlasy, vysoká postava, určitě v kondici, hnědý oči...“

            „Toho neznám. Nejspíš jim pomáhal. Ale už jen to, že mě hledali. Zní to zvláštně. Jaká byla jejich reakce?“

            „Poněkud je to zaskočilo. Asi tohle nečekali. Mysleli si, že si tu držen násilím. Asi jim svůj příběh řekl Sirius.“

 

***

 

            „Kde jste byli?!“ vykřikla Moly Weasleyová, když se před nimi v kuchyni objevilo přenášedlo, nesoucí pět postav, ve kterých poznala své děti a Hermionu. „Ani nevíte jaký jsme měli strach! Co vás to popadlo?!“

            „Jsme v pořádku...“ řekl jen tiše Fred a společně s ostatními odešli do svých pokojů. Tahle reakce všechny zaskočila.

            „Co se to děje?“ vypadlo zaraženě ze Siriuse. „Nejprve Harry zmizí za obloukem a teď tihle vypadají tak divně...“

            „Zajímalo by mě, proč utekli.“ přiznal se Moody. „A teď se vrátí a vypadají jako bez duše.“ kroutí hlavou a své kouzelné oko nasměroval do jejich pokoje. Chvíli si je prohlížel, ale na nic nepřišel.

 

            „Co stalo, děti?“ vyzvala je Moly druhý den ráno u snídaně.

            „Nic...“ zněla pětihlasná odpověď a jen se piplají ve své snídani. Členové řádu si vyměnili pohledy, ale raději nic neřekli. Chtějí počkat, až přijde Brumbál. Celý den uběhl v klidu. Pětice se zavřela v pokoji holek a odtud nevytáhli paty. Nešli ani na oběd. V pokoji vládlo hrobové ticho.

            V kuchyni zatím vládlo naprosté zmatení. Před chvílí dorazil Brumbál a oznámili mu, co se stalo. Moody se svým čarodějným okem stočil k pokoji dívek, kde tušil, že všichni budou. Jejich stav ho natolik zaskočil, že se úplně zasekl v pohybu, což bylo docela zajímavé, protože si právě sedal na židli.

            „Co se stalo, Alastore?“ zeptal se ho vážně Brumbál.

            „Právě se dívám do pokoje dívek. Jsou tam všechny děti. Sedí rozmístěni na postelích a jen koukají do prázdna, jakoby byli úplně mimo!“ obeznámil je se situací a dosedl na židli.

            „Jdi pro ně prosím, Moly. Mají nám co vysvětlovat!“ promluvil k ní Brumbál. Po chvíli se vrátila s dětmi v patách. Když uviděli snad celý Fénixův řád, docela je to zaskočilo. Nikdo nic chvíli neříkal.

            „Můžete nám prosím vysvětlit důvod vašeho útěku?“ promluvil ředil Bradavické školy.

            „Hledali jsme informace o Oblouku na odboru záhad...“ odpověděl popravdě Fred. Stejně by to z nich dostali. Klidně i proti jejich vůli.

            „Našli jste něco?“

            „Ano...“ tentokrát odpověděl George.

            „A to?“ zeptal se podrážděně Moody. Štve ho, že to z nich leze, jak z chlupaté deky.

            „Podařilo se nám získat kopii spisu z nejstarší knihovny kouzelníků v Africe. Ten spis je jen o tom Oblouku...“ nyní promluvila Hermiona.

            „Jak ho můžeme dostat zpátky? Jak je přinutíme, aby ho pustili?!“ vyhrkl bezmyšlenkovitě Sirius. Všechny děti na něj upřeli pohled.

            „On je tam dobrovolně!“ promluvila Giny.

            „Tomu ani vy nevěříte!“ zakroutil hlavou v záporu Sirius. Nikdo v místnosti tomu nechtěl věřit. Věřila jen pětice dětí. Přikývli, že oni tomu věří.

            „A jak jste to zjistili?“ zeptal se nepřesvědčeně Brumbál.

            „Je tam kouzlo. Přivolá průvodce....“ pronesl do nastalého ticha Ron.

            „Ukažte mi ten spis!“ přikázal Moody. Hermiona sáhla do svého hábitu a vytáhla staré pomačkané pergameny. Podala mu je mlčky. Moody si pergameny vzal a začal hledat kouzlo.

„Opravdu tu to kouzlo je!“ zašeptal nevěřícně. Brumbál si ho od něj vzal a začal chystat kruh se svícemi. Po chvíli odříkávání, se před nimi objevila postava v modrém plášti.

            „Jsem průvodce, co potřebujete?“ promluvila vzdáleným hlasem, což nepřekvapilo šest lidí v místnosti.

            „Kde je můj kmotřenec Harry!“ vyhrkl Sirius.

            „Na to vám odpoví nejlépe Inem, jiný průvodce. Zavolám ji....“ mírně se poklonila a zmizela hned na to se tam objevila Inem. Porozhlédla se po místnosti.

            „Zdravím vás, přátelé Harryho...“ promluvila k pětici a mírně se jim poklonila. Oni jí pokynuli též na pozdrav. Pak se zastavila na Siriusi Blackovi. „Tebe také zdravím Sirirusi. Opět se vidíme...“

            „Kde je můj kmotřenec Harry!“ vyštěkl na ni. Zbytek řádu ani nedutal, aby se něco dozvěděli.

            „Jak už jsem řekla jeho přátelům. Je u nás...“

            „Proč ho nechcete pustit!“ zeptal se zoufale.

            „Jako jedinému, který k nám přišel, mu byla položena otázka: Chceš zůstat nebo se vrátit? Rozhodl se, že zůstane. Zlomilo ho, když zjistil, že tam nejsi a on tam šel jen kvůli tobě! Když jsem ho našla v poušti, tak jsem neměla to srdce mu o tom, že tam nejsi, říct! Proč jsi mu to neřekl? Je to dobrý člověk a velice citlivý! To´s na něj nemyslel?“ zamračila se.

            „Já...já říkal, že mu o tom máme říct!“ zaúpěl.

            „To je možné...Když jsem ho viděla, jak se zhroutil, když mu vládce řekl, že tam nejsi, nevěděla jsem co dělat...nikdy jsem tak zoufalého člověka neviděla. Mohl se k vám vrátit, ale nechtěl!“

            „Ty lžeš! Tohle by Harry nikdy neudělal. Co si o sobě ten bastard myslí? Že mi vezme Harryho? To ne! Určitě ho někde vězní! On by tam nezůstal, tady má přátele!“ začal Sirius povídat páté přes deváté. Inem si jen povzdechla a začala kroutit hlavou. Giny to nevydržela a musela se začít smát. Všichni se na ni otočili s otázkou v očích.

            „Jen jste mi připomněla Harryho, tím vaším postojem...“ přiznala se.

            „Oh...ano. Jsem s ním hodně často a už mě zkazil. To se klidně přiznám. Dostala jsem ho totiž na starosti.“

            „A má se dobře?“ zeptala se potichu Hermiona.

            „Ano...má se hodně dobře. Našel si přátele. Jsou velice nerozluční. Tropí samé lumpárny a občas jde z nich hlava kolem...“ pousmála se. Sirius už se nadechoval, že něco řekne, když se vedle Inem rudě zablesklo a na tom místě se objevila zvláštní postava. Všichni poodstoupili a fénixové vytáhli hůlky. Sirius zbledl.

            „Inem! Co tady děláš? Harry tě už pár měsíců hledá a je zoufalý, že tě nemůže najít!“

promluvil k ní káravým hlasem.

            „Promiňte vládce, ale oni mě zavolali...“ poklonila se. „A proč nepoužil přívěsek, který jsem mu dala. Mohl mě jím přivolat.“

            „Asi ho to zrovna nenapadlo...“ protočil oči a otočil se na ostatní přítomné. Pohled mu padl na Siriuse.  „Ale, ale...Sirius Black...Na tebe si dobře pamatuji.“ ušklíbl se a přešel k němu. „Ty jediný jsi si totiž dovolil na mě začít řvát a hádat se se mnou!“ zasyčel. „Tak úporně jsi chtěl zpátky, až mi to bylo trochu k smíchu. Když se ale přede mnou objevil Harry a řekl mi, proč tím obloukem prošel, ani nevíš, jak mi toho kluka bylo líto. Šel k nám jen kvůli tobě! Chtěl být s tebou a ty jsi mu ani neřekl, že jsi zpátky. Zlomilo ho to!“ zamračil se na něj. Sirius ztěžka dosedl na židli. Vládce se rozhlédl po místnosti. Jako by něco hledal. A to něco našel v rukou Moodyho a Brumbála. Přešel k Moodymu a vyrval mu část spisu z rukou. To samé udělal i s druhou půlkou u Brumbála. „Aby nás už nikdo nemohl povolat!“

            „Je to jen kopie...“ odvážila se promluvit Hermiona. Vládce se na ni otočil a přešel k ní. Trochu se zachvěla.

            „Ty budeš jedna z jeho kamarádek, nemám pravdu?“ němě přikývla na souhlas. „To ty jsi poprvé povolala průvodce?“

            „Ano!“ promluvila konečně. Vládce se pousmál.

            „To dokáže jen veliký kouzelník...“ poznamenal a s těmito slovy zmizel spolu s Inem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář