Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola

5. 12. 2008

            „A proč jsi sem vůbec šel?“ zeptal se Harryho se zájmem Truen, nejlepší kamarád Moena. Truen se právě dozvěděl, že Harry je cestovatel a nastoupí s nimi do školy.

            „Chtěl jsem za svým kmotrem. Jenže tady jsem se dozvěděl, že už je dávno v mém světě a ani mi to neřekl. Tak jsem zůstal tady...“ Truen se zamračil a červené tetování na jeho čele se zkrabatilo.

            „Proč ti to neřekl?“ zeptal se udiveně. Moen se zvědavě podíval na svého nového kamaráda v očekávání, co z něj vypadne.

            „To nevím. Jen doufám, že k tomu měl pořádný důvod...“

 

***

 

            „Co když mu poví, že už tam nejsem?“ vypadlo zaraženě ze Siriuse a porozhlédl se po ostatních, kteří jsou v kuchyni.

            „Pokud jsou to démoni, jak si popsal jejich vládce, tak bych si dovolil říct, že mu budou lhát a tvém pobytu tam...“ zamyslel se Brumbál. Kdyby věděl, jak daleko je od pravdy...

            „Co když mu něco udělají?!“ zašeptala vyděšeně Hermiona.

            „Musíme doufat, že se o sebe dokáže postarat sám.“ ukončil debatu Brumbál a pohlédl na Moly.

            „Tak a do postele děti!“ zavelela rázně a pohlédla na Hermionu, Rona, Giny, Freda a George. Ti se otráveně zvedli a odešli do pokoje holek. Mlčky si posedali na postele a v pokoji zavládlo hrobové ticho.

            „Co když se opravdu nevrátí?“ prolomila ticho po chvíli Giny.

            „Vrátí se. Přece by nás nenechal ve štychu, ne?“ pokusil se odlehčit atmosféru Fred. Docílil ale jen toho, že se na něj všichni nechápavě podívali.  

 

***

 

            „Já nechci cvičit!“ brblá na cestě na cvičiště Moen. Harry se jen ušklíbl a Truen souhlasně přikyvuje. „Ty to máš nejlepší, Harry. Tobě tohle utrpení začíná až zítra, ale co my chudáčci? A ještě se na nás jdeš podívat. To máme brát jako provokaci?“ změřil si ho pohledem.

            „Ber si to jak chceš...“ pokrčil rameny a rozesmál se nad jeho udiveným pohledem.

            „Tak to bude ještě zajímavý...“ pronesl do ticha rušeného Harryho smíchem Truen. To se už rozesmáli všichni. Po chvíli došli na požadované místo. Harry ještě mimo zámek nebyl, tak ho udivilo, jak velké cvičiště zde mají. Neuniklo mu, že zem je nejspíš zavlažovaná, aby nebyla tak tvrdá a moc se neprášilo. Harry si sedl dál od ostatních u jednoho sloupu a Moen s Truenem odešli ke své skupince a učiteli. Učitel jednou mávl hůlkou a všichni hned měli na sobě stejné sportovní oblečení. Harry je chvíli pozoroval, jak cvičí a běhají, ale po chvíli ho to přestalo bavit, tak si začal prohlížet blíž pozemky zámku a zámek samotný. Vrátil se z krátké obchůzky zrovna ve chvíli, kdy už končili. Jeho dva přátelé ho vyhledali a společně se vrátili do pokojů, kde si dali krátkou sprchu a pak se vydali na večeři. Byli mezi prvními v jídelně, tak si sedli do rohu k jednomu ze stolů. Netrvalo to dlouho a do jídelny se začali hrnout další a další studenti.

            „Můžu se přidat?“ ozval se u jejich stolu příjemný hlas. Otočili se za ním a spatři štíhlou dívku s bílými vlasy a zelenýma očima. Na všechny se zářivě usmála, jejich mlčení vzala jako ano a přisedla si k Harrymu. „Mimochodem, jmenuji se Shilin.“

            „Eh...Harry Potter...“ vypadlo z něj a podíval se na své dva kamarády, kteří na ni koukají jako na zjevení. Nejspíš se k ničemu neměli, tak je přestavil za ně. „Tohle je Moen a Truen.“

            „Těší mě...a pokud vám to nevadí, tak bych byla ráda, kdyby jste na mě přestali takhle koukat...“ ušklíbla se na ně a hned odvrátili pohled a zrudli. Harry se rozesmál spolu se Shilin.

            „Nejsi jen tak náhodou víla?“ přeptal se Truon a pozorně si ji prohlédl.

            „Jen tak náhodou jo. Ale nijak mě to nebere. Spíš mi to vadí, protože všichni na mě koukají jako na zjevení!“ protočila oči a hodila po nich vševidoucí pohled. „Nebude vám vadit, když se přidá ještě jedna moje kámoška?“

            „Ne..v pohodě...“ zakroutil hlavou Harry, protože ti dva se začali rozhlížet, jestli už nejde. Shilin se začala šíleně smát jejich reakci.

            „Varuji vás, protože moje kamarádka nemá ráda, když na ni někdo moc civí....“ prohodila jen tak. To už k nim míří jedna menší dívka s rudými vlasy, v rudém oblečení a s černýma očima. Harry musel usoudit, že vypadá poněkud děsivě.

            „Zdarec všichni!“ sesula se na místo vedle své kamarádky a všechny si pozorně prohlédla. „Já jsem Lali!“ usmála se na všechny. Kluci přikývli a představili se jí. To už ale do jídelny vešel vládce. Všichni se jako na povel postavili a otočili čelem k němu. Harry udělal totéž po vzoru ostatních. Když došel do čela jídelny a otočil se ke všem čelem, pokynul, aby si sedli. Oni tak učinili a ani nedutali.

            „Má přítomnost zde má jeden prostý důvod a to ten, že k nám zavítal nový cestovatel. Bylo mu nabídnuto, že se může vrátit zpět, ale taktně odmítl, proto jsem mu nabídl jedno studijní místo na této škole. Pro mé neskonalé potěšení přijal a dnes je mezi námi. Prosím přistup...“ pokynul hlavou směrem k Harrymu. Ten si povzdechl a vstal. Všichni na něj stočili svůj pohled. Nevšímal si jich, už je zvyklý. Přešel k vládci a připadal si jako mravenec. Ne jen kvůli jeho výšce, ale i kvůli moci vládce.

            „Představuji vám všem pana Harryho Pottera a doufám, že mu budete pomáhat, dokud se zde nezorientuje a neosvojí si místní zvyky. To je vše. Děkuji za pozornost...“ pokynul Harrymu a ten raději bleskově odešel na svoje místo, kde se zavrtal do židle.

            „Copak kámo? Nemáš rád pozornost?“ ušklíbl se Moen.

            „V mém světě jsem si jí užil až až. Nemám zapotřebí to zažívat i tady!“ odsekl a dal se do jídla, které se před ním objevilo. Sice nic z toho nezná, ale snad mu to bude chutnat.

            „Asi jsi měl hodně perný život, že?“ ujala se slova Shilin a také si dala na talíř svoji večeři.

            „Ne můj vkus až moc...“ zašeptal a ustal v jídle. Nějak ho přešla chuť.

            „Harry...nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš. Respektujeme to. Je to jen a jen tvoje věc. Pokud chceš začít od začátku, tak ti klidně pomůžeme. Že ano?“ usmála se povzbudivě Lali.

            „Přesně tak!“ přisvědčili ostatní u stolu. Harry se vděčně usmál a znovu se dal do jídla.

 

***

 

            „Musíme něco najít. Musí být způsob, jak Harrymu pomoci!“ rozhodla Hermiona. „Hned zítra začneme hledat v knihovně. Dnes už je celkem pozdě. Knihovna Blacků je obsáhlá a snad něco najdeme...“

            „Máš pravdu. Musí přece nějaký způsob existovat!“ přidal se i Ron.

            „My to nevzdáme!“ přidala se dvojhlasně dvojčata Weasleyova. Giny se zářivě usmála  přikývla. Z jejich rozhovoru je vyrušilo strohé zaklepání na dveře. V nich se objevila paní Weasleyová a změřila si je pohledem.

            „Jak to, že nejste ve svých pokojích? Už je pozdě! Jděte spát!“ přikázala a počkala si, než se všichni rozešli s přáním dobré noci. Ona sama si povzdechla a odešla za svým manželem do jejich pokoje.

 

            Druhý den ráno si pětice dala rychlou snídani a hned se zavřeli do knihovny a začali hledat jakoukoliv zmínku o oblouku na odboru záhad.

            „Co furt děláte v té knihovně?“ zeptala se jich u oběda Tonksová.

            „Nic...“ pokrčila rameny Hermiona a dál se věnovala svému talíři jako ostatní. Sice jí tato odpověď nestačila, ale raději to nekomentovala. Nemůžou přece dělat nic zakázaného jim pod nosem.

 

***

 

            „Pokud se nepletu, tak teď máme...cože to máme teď za hodinu?“ zeptala se zmatená Shilin své kamarádky po hodině elixírů.

            „Mě se ptej. Jak to mám vědět?“ rozhodila ruce. „Rozvrh jsem si nechala na pokoji a nechce se mi pro něj...“

            „Máme přeměny, dámy!“ prohnal se kolem nich se smíchem Moen. Neuniklo jim, že neběžel, ale letěl. Hned za ním se vznášel Truen, ale ten tak nespěchal, a dobíhal je Harry, který nevypadal moc nadšeně. Když uviděl holky, tak se zastavil a začal popadat dech.

            „Copak, Harry? Prohání tě, co?“ ušklíbla se Lali a podívala se na Truena, který se jim vznáší nad hlavami. Moen už někam zaletěl.

            „Jo a pěkně mě to štve!“ prohlásil a nasupeně pohlédl na svého kamaráda, který nad ním začal panáčkovat.

            „Po chodbách se o přestávkách nelétá!“ ozval se kousek od nich hlas. Harry ho hned poznal, ale byl asi sám. Truen raději přistál a stáhl svá křídla k tělu. Inem vyšla ze stínu a přidala se ke skupince.

            „Tak kde ste?“ vlítl zpátky do chodby Moen. Inem se na něj vražedně podívala, protože je stále ve vzduchu. Moen pochopil a přistál. Průvodce se opět otočila na Harryho.

            „Ráda tě opět vidím...“ usmála se na něj.

            „To já tebe taky...“ oplatil jí úsměv.

            „Vládce se ptá, jestli školu zvládáš. Sice máš vyučování teprve chvíli, ale i to stačí...“

            „Zatím je to v pohodě. Kdyby něco, tak vím kde se mám hlásit.“ ušklíbl se a podíval se na své přátele, kteří po sobě hází nechápavé pohledy.

            „Tak to je dobře. Zatím se měj. Po vyučování se za tebou zastavím, tak buď u sebe v pokoji.“ Harry přikývl a Inem zmizela.

            „To byl průvodce?“ přeptala se Shilin. Jen mlčky přikývl. „Tak to je hustý! Vždycky jsem chtěla poznat nějakého průvodce! Jejich práce je opravdu důležitá! Vem si, že by ti tady pobíhali samí neznámí lidé! Oni je mají také na starosti! Pokud vím, tak jsou také nesmrtelní, pokud je vládce nesvrhne..“ vychrlila na jeden dech.

            „Tak to nevim, ale taky to neřešim. Máme za chvíli hodinu, takže bychom měli pohnout...“ usmál se nevině. Všichni mu dali za pravdu a dali se do sprintu, protože přeměny měli na druhé straně školy. Naštěstí to stihli, ale jen tak tak.

 

***

 

            „Už hledáme asi týden a ani pořádně nevíme co hledáme!“ stěžuje si aspoň po desáté Ron a uklidil další knížku. Všichni jsou z toho neustálého hledání unavení, ale nevzdávají to. Členové řádu se snaží zjistit, co vlastně hledají, ale nepodařilo se.

            „Mám to!“ vyjekla najednou Hermiona, vyběhla zpoza jednoho regálu knih. Všichni se kolem ní shlukli.

            „Čti!“ vybídli ji a zatajili dech.

            „Není toho moc. Jen zmínka...“ upřesnila.

            „Ale i to bohatě stačí!“ mávla nad tím rukou Giny a všichni jí dali za pravdu.

            „Tak poslouchejte:

 

Oblouk na odboru záhad je velice zvláštní. Každý má jinou teorii, co skrývá, ale nikdo neví, která je správná. Jediný spis, který o tomto oblouku existuje, je v nejstarší kouzelnické knihovně v Africe. Bližší informace nevíme, protože tato knihovna je velice dobře střežena a jen tak někdo se k jejím pokladům nedostane.“

 

            „Tak to nám moc nepomohlo....“ podotkl zklamaně Ron.

            „Ale pomohlo. Sice ne moc a dalo to jen větší okruh, kde hledat, ale aspoň víme, kde přibližně hledat.“ setřela ho Hermiona.

            „Je to Afrika! Víš vůbec, kolik je to možností?“ přidal se k Ronovi Fred.

            „Ano, ale přemýšlejte. Pokud se chceme o této knihovně něco dozvědět, můžeme se podívat do knihovny v Egyptě. Tam se určitě něco dozvíme a nasměruje nás to správným směrem, pak stačí najít knihovnu, nějak se do ní dostat a pak najít co nejdřív ten spis. Je to jediná možnost. Pokud se to dozví ale řád, tak jsme v háji...“ zakončila svoji řeč.

            „Hermiona má pravdu!“ podpořila ji Giny.

            „Ale co chcete dělat?“ zeptal se přiškrceně Ron.

            „Utéct....“ ušklíbla se dvojčata.

            „Přijdou na to...“ povzdechla si Hermiona.

            „Pokud se nám podaří utéct nepozorovaně, přijdou na to až za nějakou dobu, to nám bude stačit na útěk z Londýna. Pak se nějak dostaneme pryč ze státu a dál se nějak prokopeme.“ navrhl Fred.

            „Ale jak se dostaneme nepozorovaně pryč?“ nadhodila Giny.

            „To nechte na nás...“ usmál se záhadně George. Všichni přikývli.

            „Zejtra to propukne. Zabalte si nejdůležitější věci, všechno ostatní tu nechte.“ rozhodl Ferd.

            „Ale nemáme peníze, abychom přežili v Anglii natož v Africe!“ poznamenal Ron.

            „No...peníze máme...“ řekl pomalu George. „Sice byli na náš obchod, ale to nevadí.“

            „Hlavní je dostat našeho kamaráda do bezpečí!“ přidal se Fred. Jak rozhodli, tak udělali. Sbalili si nejnutnější věci a do druhého dne se chovali, jakoby se vůbec nic nedělo a všichni jim na to skočili.

            „Giny, budeš pomáhat mamce s přípravou oběda, jasný?!“ přikázal jí Fred a dal jí lahvičku s nějakou tekutinou.

            „Co je to?“

            „Vylepšený uspávací lektvar. Náš výtvor. Funguje to dobře, žádný strach. Uspí to všechny na celých šest hodin. A tady je protilátka...“ ukázal George druhou lahvičku.

            „Z té se napijeme před jídlem a na nás tento uspávací nebude působit.“ dodal Fred.

            „Až usnou, můžeme všichni utéct. Použijeme záchranný autobus, ale jen na cestu na Příčnou. Tam se setkáme s Leem Jordenem, ten pro nás má speciálně vyrobené cestovní pláště, ve kterých nás nenajdou!“ řekl pyšně George.

            „Vy jste úžasní!“ vyjekly Giny s Hermionou zároveň a skočily jim kolem krku.

 

***

 

            Už rok je Harry mezi démony a náramně si to tam užívá. Moen, Truen, Lali a Shilin jsou jeho nejlepší přátelé a společně si založili partu a říkají si Lumens. Učitelé jsou z nich zoufalí, protože pořád tropí nějaké rošťárny, ale zato v učení jsou velice dobří. Občas se diví, jak mohou být tak chytří a učenliví, když to vypadá, že jsou na dobré cestě do blázince. Harry se s Inem hodně sblížil a zjistil, že je pro něj něco jako máma, kterou nikdy neměl. Hodně se o něj stará a vždy za ní může zajít. Občas má sto chutí mu zakroutit krkem, ale jinak si ho zamilovala. Vládci z nich jde také hlava kolem, protože jim ty žertíky nemůže dokázat, že je udělali zrovna oni. Vždy je provedli tak dobře. Ale přesto všichni ví, že to jsou oni, jen to nemohou dokázat. :-D

            „Jak vidím, tak už jsi v nitroobraně i v nitrozpitu velmi dobrý....“ promluvil k Harrymu vládce po další jejich hodině. „Možná i lepší než-li já.“ připustil a ušklíbl.

            „To pochybuji...“ zakroutil hlavou Harry.

            „Nepochybuj. Jsi velmi dobrý kouzelník a nevím, proč bych s tím nemohl mít pravdu.“

            „Nejsem tak dobrý jako Vy...“ trochu se poklonil.

            „To záleží v jakém směru. Nikdo nemůže být ve všem nejlepší. Někdo vyniká v elixírech a někdo v něčem jiném.Každý má předpoklady pro něco jiného. Teď běž. Inem tě určitě očekává...“ pousmál se a posadil se zpět na svůj trůn. Harry se poklonil a odešel do svého pokoje. Ten chlapec se mu líbí čím dál víc. Začíná i přemýšlet nad tím, jestli ty jejich vtípky jsou opravdu tak dobré, že je nedokáže prokázat, nebo jim je ani prokázat nechce. On si nezasloužil takový život...

            V Harryho pokoji opravdu na něj čekala Inem. Když vešel usmála se na něj. Harry se pousmál a pokynul ke gauči, aby se posadila. Učinila tak a nespouštěla z něj zrak.

            „Dnes máš narozeniny...“ usmála se ještě víc a podala mu dárek. „Všechno nejlepší...“ Harry si ho zaraženě vzal.

            „Nemusela jsi mi nic dávat...“ zašeptal.

            „Ale já chtěla. No tak..rozbal ho...“ usmála se znovu. Harry nečekal hned začal rozvazovat stužku. Netrvalo dlouho a na dlani mu zůstal přívěsek s řetízkem.

            „Je krásný...“ vydechl a dal si ho hned na krk.

            „Kdykoli bude třeba, dokáže mě přivolat. Nebo mě skrz něj můžeš přivolat, když si budeš chtít promluvit. Funguje jak tady, tak v tvém světě.“ poznamenala. Harry přikývl.

 

***

 

            „Ahoj Lee!“ přivítal se Fred na Příčné se svým kamarádem. Po něm se přivítal i s ostatními.

            „Máš pro nás ty pláště a hábity?“ přeptal se George, aby měl jistotu. Lee se jen ušklíbl a ukázal na batoh, který má na zádech.

            „Jasně že mám. Pro každého jeden. Ochrání před jednoduššími kletbami, dokáže podle potřeby změnit barvu, ale většinou je ve dne bílý a v noci černý. Taky vám nikdo nesundá kápy, pokud sami nebudete chtít a nikdo vám neuvidí do obličeje. To je snad všechno...“ zamyslel se, jestli na něco nezapomněl a předal jim pláště s hábity. Vděčně je od něj přijali. „Už musím jít. Opatrujte se!“ rozloučil se s nimi a odešel. Pětice se schovala do tmavé uličky a natáhli na sebe hábity.

            „A jak se dostaneme do Egypta?“ nadhodil Ron.

            „Přemístíme se...“ odtušil Fred.

            „Ale my se neumíme přemisťovat!“ namítla Giny a ukázala na Rona a Hermionu.

            „My vás vezmeme.“ ušklíbl se George. Chytili se za ruce a s hlasitým prásk zmizeli.

            Objevili se kousek za nějakým městem. Když se rozhlédli, museli usoudit, že se dostali na správné místo, protože všude je pusto a sucho. Po zaprášené cestě se vydali do města, kousek od nich.

            „Takhle budeme moc nápadní!“ stěžuje si Giny.

            „Já vím, proto jsem si našla, kde hledat nějaké ulice, jako je Příčná...“ usmála se Hermiona. Pak ukázala na ceduli s názvem města. „V Luxoru je jedna taková ulice a já vím, kde ji hledat. Nastudovala jsem si mapu!“

            „Teda Hermiono! Musím říct, že mě nepřestáváš udivovat...“ usmál se na ni Ron. Hermiona trochu zčervenala, ale nikdo si toho nevšiml. V městě se pohybují rychle a snaží se nevyjít ze stínu, kde je chrání pláště, před očima mudlů.  

            „Tady je to!“ ukázala na jednu zapadlou uličku. Všichni do ní vklouzli a šli za Hermionou, která je vedla hlouběji do stínu. Zjistili, že ulička je slepá, ale Hermiona se nenechala oklamat a řekla několik jim neznámých slov. Ve stěně se objevily dveře, kterými vešli na zvláštní ulici.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář